Ombudsman Pavel Varvařovský oznámil, že rezignuje. Důvody neupřesnil, což by ale měl. Důležitý veřejný činitel nemá odcházet jen tak a domyslete si proč. Z toho, co víme, se dá soudit, že důvody opravdu „nespočívají uvnitř úřadu", jak řekl jeho zástupce Stanislav Křeček. Vždyť Varvařovský hovořil o demisi už dřív, například kvůli špatné spolupráci s politiky a tomu, že neberou v úvahu jeho doporučení.
Úřad ombudsmana dávno prokázal, že to není žádná „trafika", jak ho kdysi pohrdlivě nazval Václav Klaus. Otakar Motejl i Varvařovský se jako veřejní ochránci práv osvědčili. Snad už nikdo nemůže tvrdit, že při zjednávání spravedlnosti si vystačíme jen se soudy a úřady veřejné správy. Mimosoudní nezávislá kontrola, která má zachytávat a řešit „příběhy ze života", je důležitá také. V zemi, kde je „pocit nespravedlnosti" podle řady důkazů stále silnější, obzvlášť. Ombudsman mnohokrát pomohl domoci se práva či nápravy, peníze do něj investované se společnosti vyplácí. Příklad? Třeba zrušení ponižujícího hlášení nezaměstnaných na poštách.
Ale dost triumfálních řečí. Ombudsman sice „je", ale zároveň stojí na okraji zájmu. Patří do soft-agendy, která v posledních letech viditelně opouští pole pozornosti politiků. Při správě státu hraje stále menší roli. Veřejné službě dominují „velká rozhodnutí", miliardové projekty, daňové sazby. Agendou vlády je stále více stavba, těžba a budovatelský rozvoj, a stále méně lidská práva. Problémy „nižšího řádu" se jakžtakž řeší, až když opravdu hoří - viz exekuce, lichva, byznys s chudobou, herny.
V politice patro „běžného života" těžce ustupuje optice „kanál Labe-Odra-Dunaj".
Skoro by se dalo říct, že mužský princip - síla - stále víc vytlačuje ten ženský - spolupráci. Kolik jste například zaznamenali žen mezi politiky a průmyslníky, kteří chtějí zrušit uhelné těžební limity?
Reprezentanty soft-agendy jsou například vládní zmocněnkyně pro lidská práva (nedávno rezignovala) nebo národní protidrogový koordinátor (nedávno si veřejně postěžoval, že politiky nezajímá boj s alkoholem). Ale najdeme je i ve vládě: typickým zástupcem je ministr životního prostředí. Kdy jste o něm naposledy slyšeli? Řekl alespoň větu o těžebních limitech? Dokonce i z mimořádně důležitého ministerstva školství (víte, jak se jmenuje a jak vypadá současný ministr?) jako by se stala okrajová, soft záležitost.
Tenhle trend je patrný už déle, ne až za vlády premiéra „ty vole" Rusnoka. Stačí si vzpomenout na Nečasův projev na strojírenském veletrhu, kde varoval před „módní" obhajobou lidských práv a dalajlámismem. Nebo na „konečně rozumné" uvažování, které na ministerstvu životního prostředí nastolili Klausovi oblíbenci Pavel Drobil a Tomáš Chalupa. A „síle", především zaměstnavatelské a odborové lobby, naslouchala už Fischerova úřednická vláda.
Některé věci už jsou dokonce a priori vysmívané, jako „ministerstvo pro rodinu" nebo údajné „ekologické nesmysly" typu omezování automobilismu. Obří sklad Amazonu - ukázkový hard-projekt - se líčí jako požehnání, nad kterým se máme společně radovat, zatímco vidět a kritizovat odvrácenou stranu je prý neslušné.
Jen zdánlivě to všechno nemá nic společného s ombudsmanem. Má. V prostředí, kde vítězí kupecké počty a „mít se dobře" se redukuje na vulgární materialismus, se lidem hájícím soft-agendu nepracuje dobře. Ve státních službách mají oprávněný pocit, že jsou páté kolo u vozu.
