Civilní tajná služba (BIS) zveřejnila zprávu o extremismu za druhé čtvrtletí 2013. Je mimořádně zajímavá tím, že mezi pravicové extremisty zařazuje „běžné občany, kteří ventilují svoji nespokojenost". Tedy už nejen neonacisté a hooligans, ale i spořádaní občané. Mají tajní agenti pravdu? Extremizují se čeští občané? Co s tím?

Podle civilní kontrarozvědky sami extremisté momentálně nepředstavují reálnou hrozbu, neohrožují českou demokracii. (Ne že by nechtěli, ale je jich málo, nemají velkou sílu.) Radikalizuje se však občanstvo a zvyšuje se mezietnické napětí. Stačí poměrně málo - jedna rvačka, napadení procházejících se manželů. Tyto konflikty slouží jako „poslední kapky", po nichž následují protiromské demonstrace. To se nedávno stalo v Duchcově a opakovaně na jihu země, v Českých Budějovicích.

BIS píše: „Přestože mezi účastníky těchto akcí byla i řada pravicových extremistů, dominantní část tvořili běžní občané, kteří ventilovali svou nespokojenost s podle nich nedostatečným řešením problémů s romskou minoritou a s přístupem veřejných orgánů zodpovědných za tuto oblast. Z dlouhodobější perspektivy by se protiromské nálady části veřejnosti mohly stát výraznějším problémem pro bezpečnost státu než sice extrémnější, ale méně početné a relativně dobře zmapované skupinky pravicových extremistů."

Přizpůsobiví si rozumí s radikály

Tajná služba se tedy po pár týdnech přidala k sociologům a novinářům, kteří upozornili na to, že se k radikálům přidávají dosavadní neradikálové. Nebo řečeno „moderním" slovníkem, přidávají se „přizpůsobiví".

Tajná služba mluví o protiromských náladách či anticikánismu a poukazuje na další fakt: „Běžných občanů se totiž nejvíce dotýká drobná nedostatečně řešená kriminalita či narušování veřejného pořádku v blízkosti jejich obydlí. Pokud dojde i k menšímu impulsu, jsou jejich každodenní problémy a z nich vyplývající frustrace v kombinaci s latentním anticikanismem ventilovány a ústí v radikálnější projevy."

To všecko jsou delší dobu známé věci. Bezpečnostní informační služba, jež má odhalovat „aktivity ohrožující bezpečnost státu" a „záměry nebo činy mířící proti demokratickým základům České republiky", varuje. Koho? Vládu, Parlament. Těžko může varovat občany, ti s tím nehnou. Tajní agenti upozorňují, že protiromských nálad umějí využívat a již také využívají extremisté, kupříkladu Dělnická strana sociální spravedlnosti, dříve Dělnická strana.

Co odtud můžeme soudit? BIS vždy poukazuje na vážná ohrožení země. Toto je riziko, kterému se nevěnuje velká pozornost. Tajná služba je neanalyzuje, v podstatě jen varuje. Zprávu zveřejnila, aby se pojistila, aby veřejnosti bylo jasné, že na to BIS vládu upozorňuje.

Hooligans rádi mlátí stát

Žije u nás zhruba 200 tisíc Romů. Jsou rozseti po celé republice, přibližně jen polovina z nich v ghettech, v sociálně vyloučených lokalitách. Celkem u nás žije přes deset milionů obyvatel. Odtud plyne, že zhruba 100 tisíc velmi chudých, neorganizovaných, nijak nepropojených Romů může stát těžko ohrozit. Stejně ho těžko může ohrozit drobná (byť úmorná, nechutná) kriminalita.Romové slouží jako cíl, jako obraz Nepřítele. Přes ně se řeší nespokojenost se vším možným - se zdražováním, s velkými státními loupežemi, tedy s rozkrádáním státních zakázek, s trafikami poslanců atd., atd.

Při anticikánských demonstracích se hooligans a neonacisté rvou s policajty. Pravým cílem je zjevně sám stát, tomu to chtějí nandat. Porvat se s Romem není žádné „hrdinství", ale mlátit policajty, to je něco, to je odpor k establishmentu, k síle státu. Romové slouží jako záminka. Oněm rváčům obvykle nikdo nic neukradl, neutrpěli škodu. Sami chtějí škodit. Nesmírně se jim hodí, že se k nim přidávají spořádaní, nespokojení občané.

Razantně, pragmaticky, bez emocí?

Co BIS ve své čtvrtletní zprávě radí? „Mezietnické napětí je potřeba začít razantně, pragmaticky a bez emocí řešit. Jinak z dlouhodobé perspektivy hrozí postupná eskalace tohoto problému a s tím i růst skepse části veřejnosti vůči demokratickým principům ČR."

Ve skutečnosti ale o mezietnické napětí příliš nejde. V sociálně vyloučených oblastech, v ghettech, na sídlištích, kde se kumulují rodiny bez práce a bez šance ji sehnat, nežijí ani zdaleka jenom Romové. A drobnou kriminalitu nepáchají pouze Romové. S jistotou se dá tvrdit, že mnohem víc prostých krádeží páchají příslušníci většinové společnosti. (Bílých zlodějů je řádově víc.) Ale, jak už bylo řečeno, Romové byli vyvoleni jako obraz Nepřítele.

Nejde o mezietnické napětí, ale mnohem víc o sociální napětí, o napětí mezi nejchudšími, sociálně vyřazenými, a chudými, nespokojenými, ale sociálně nevyloučenými, kteří protestují proti své bídné situaci.

Samozřejmě že lidi otravuje drobná kriminalita, která pro ně navíc není „drobná". Když vám někdo ukradne úrodu meruněk, které jste si vypěstovali, nebo úrodu česneku či rajčat, nesete to osobně velmi těžko. Když se vám někdo vloupe do bytu, je to nabourání vaší osobní integrity, vnímáte to jako útok na sebe sama. A přitom víte, a tady se rodí frustrace jak Brno, že vám stát (policie, strážníci, justice) se vší pravděpodobností nepomůže.

Obraz Přítele, Spasitele, Mstitele

Celá léta je naprosto jasné, co je třeba „razantně, pragmaticky a bez emocí řešit", jak píše BIS. Věci pořádku a kriminality. Když vás vykradou a policajt vám řekne: „Pravděpodobnost, že je chytíme, je tak deset procent a půlku z nich soud stejně pustí," pak si řeknete: stát je mi na prd. A nemáte ho rádi.

Dá se problém sociálního vyloučení řešit „razantně"? Razantně znamená rychle a rázně. Ghetta nezrušíte rychle a rázně. Pokud vůbec, tak pomalu a trpělivě. S velikou péčí o děti, které ve vyloučených lokalitách žijí.

Rázně stát musí postupovat proti kriminalitě a chronickému bordelu a nepořádku. Jenže to, jak víme, nedělá. Celé roky to nedělá. Spravedlnost rezignovala jak na drobnou, tak na velkou kriminalitu. (S výjimkou vražd, těm se policie tradičně věnuje na sto procent - zatím.) U velké hospodářské kriminality se teď státní zastupitelství a policie snaží o obrat. Na drobnou kriminalitu se dál kašle. Ve skutečnosti nejde o Romy, ale nečinnou, špatně organizovanou policii.

Velká část společnosti si vyrobila levný obraz Nepřítele. Ale zároveň si lidé malují i obraz Přítele. Krásně to ukázala přímá volba prezidenta. Pro jedny byl Přítelem Miloš Zeman, pro druhé Karel Schwarzenberg.

Namalovaný Nepřítel se stává původcem všeho zla, které mě potkává. Do Přítele zase vkládám naděje, že za mě můj život vyřeší. Nebo že se za mě aspoň pomstí. Je to Mstitel i Spasitel. Pro mnohé tak funguje Miloš Zeman. Jeho vyznavači nesnesou kritiku Přítele. Nic to však nemění na tom, že nám Zeman (ani jeho ministr vnitra Martin Pecina) s malérem, který popisuje BIS, nepomůže. Tak složité věci musí řešit regulérní vláda, která si je vytkne jako svoji klíčovou prioritu. A jejímu řešení pak obětuje velké úsilí a dostatek peněz. Které budou jinde chybět.