Rozhovor - „Podstatné je, co tato kauza vypověděla o české společnosti - co si nechá líbit a proti čemu už se vzbouří -, či také jak velká část společnosti si svinstvo tohoto typu nechá líbit a jak velké části společnosti se to svinstvo naopak líbí," ohlíží se vysokoškolský pedagog, profesor sociální a kulturní antropologie Martin C. Putna za skandálem, který na sklonku jara provázel jeho jmenování profesorem.

Přestože podle vědecké rady své fakulty i celé Karlovy univerzity splnil všechny podmínky, prezident Miloš Zeman nejprve odmítl podepsat jeho jmenování profesorem s odůvodněním, že Putna podle něj není vhodným kandidátem na profesora kvůli svému vystupování na pochodu Prague Pride (pedagog tam nesl transparent s nápisem "Katolické buzny zdraví Bátoru").

Po protestech a nátlaku akademické obce, která prezidentovo stanovisko brala jako zásah do akademických svobod, i kritice řady osobností veřejného života nakonec Zeman ustoupil. Vymínil si však, že jmenovací dekret nepředá on, ale ministr školství Petr Fiala. Martin C. Putna tak byl jmenován profesorem až koncem června, dva týdny po oficiálním jmenování ostatních profesorů.

Aktuálně.cz: V květnu váš spor s prezidentem plnil přední stránky médií, byl jste v tu dobu nejspíš nejznámějším vysokoškolským učitelem… Profesorem jste nakonec jmenován byl, ale jaký pocit z toho všeho ve vás zůstal po půl roce? Hořkost? Nebo, řečeno s Adinou Mandlovou, „dneska už se tomu směju"?

Martin C. Putna: Tehdy v horkém týdnu květnovém se mě novináři často ptali na pocity. Stejně jako tehdy, i dnes odpovídám: Moje pocity nejsou podstatné.

Podstatné je, co tato kauza vypověděla o české společnosti - co si nechá líbit a proti čemu už se vzbouří -, či také jak velká část společnosti si svinstvo tohoto typu nechá líbit a jak velké části společnosti se to svinstvo naopak líbí. A ještě jinak řečeno: Jestli patříme k liberálnímu Západu, nebo k autoritářskému Východu.

A ukázalo se, že je tu naštěstí dost silná ta společnost liberální - ale že těch, kteří by si přáli silného vládce, který může všechno, také není tak málo. A že se to ukázalo zrovna na mé kauze, to je spíš náhoda.

Mimochodem, setkal jste se někdy osobně s Milošem Zemanem?

Nikoliv. Teď možná čekáte, že řeknu něco jako - ani bych o to nestál, zvedal by se mi žaludek a podobně. Ale kdepak. I Miloš Zeman je koneckonců lidská bytost, byť tak hluboce zapadlá ve zlu a hříchu. A naopak, tím vlastně vzbuzuje jistý soucit.

Jedním z těch, kteří se postavili ve zmíněném sporu o vaše jmenování na stranu prezidenta, byl i opat Strahovského kláštera. Pro vás asi tahle reakce konzervativních katolíků nebyla překvapením: patříte ke kritikům církve, otevíráte léta tabuizovaná témata. Když v knižním rozhovoru s Martinem Bedřichem mluvíte o svém vztahu ke katolickému Římu, píšete mj., že Vatikán „je temné místo světa a temné místo katolicismu. Jestli někde tančí démoni, je to tam. Protože tam je náboženství spojené s mocí, s nárokem na moc absolutní". Vidíte nějakou naději na změnu v papeži Františkovi, jehož před pár dny časopis Time vyhlásil osobností roku 2013?

A to je právě ten problém. Ta kampaňovitost. To hledání Mesiáše, nejlépe v nějaké osobnosti, která je zrovna populární. Kdysi jsem napsal ironickou povídku „Pak už leda Michael Jackson" - o tom kultu, který se soustředí jednou kolem popového zpěváka, jednou kolem papeže. A na jak dlouho? Nene, nic takového! Mesiáš už přišel a jmenuje se Ježíš Kristus. Na žádného jiného nevěřím.

Na rozdíl od řady svých kolegů-vědců máte vstřícný postoj k médiím, na něž nezanedbatelná část české společnosti - v souhlasu s názorem hlavy státu - pohlíží jako na žumpu a semeniště všeho zla, a soudí, že bez nich by bylo lépe. Jak podle vás média zvládají svou roli?

To je pochopitelné, že ti, které média mnohokrát usvědčila při lži, manipulaci a podvádění, nemají média rádi.

Druhé kolo prezidentské kampaně bylo v tom výmluvné. Jeden den večer jedna Zemanova pomluva na adresu Karla Schwarzenberga - že jeho otec byl kolaborant, že manželka má doma prapory s haknkrajcem, že vyhodil kamarádku z bytu a tak dále. Druhý den ráno novináři odhalí, že to je lež. A druhý den večer druhá pomluva.

Ano, Zemanovi a podobným by bylo bez novinářů lépe. Míním bez opravdových, nezávislých, kritických a profesionálně nedůvěřivých novinářů. Společnost by bez nich vůbec nefungovala. Byla by… no, taková ruská by byla, kde média hudou to, co si báťuška přeje.

K vám občanské angažmá a veřejná vystoupení patří; proč je ale jinak v akademické obci tak málo lidí, kteří si uvědomují, jak důležité je, aby právě dnes byl jejich hlas ve společnosti hodně slyšet a veřejné mínění neformovali - řečeno vaším termínem, byť použitým v jiné souvislosti - jen „intelektuální baráčníci"?

Ono jich tak málo není. Třeba zrovna u nás na Fakultě humanitních studií je takových lidí docela dost. Počínaje zakladatelem Janem Sokolem až po naši nejnovější posilu Milenu Bartlovou. Profesoři, kteří umějí vystoupit na kongresu, v televizi i na demonstraci.

A někteří jiní jsou zase spíš tichými badateli, kteří mají dar a poslání trávit život v laboratoři a v seminární místnosti, a je to také dobře. Jak se praví v prvním listě Korinťanům - různé dary, stejný duch.

"Každé hnutí založené na silném vůdci je trochu podezřelé," říká Martin C. Putna. | Foto: ČTK

Před pár dny jsme si připomněli druhé výročí úmrtí Václava Havla. V roce 1989 byl ikonou změn a miláčkem národa, ale po necelém čtvrtstoletí je velkou částí veřejnosti vnímán jako velmi negativní postava, výrazy „havlisté" a „pravdoláskaři" jsou už skoro nadávkami… Režisér Fero Fenič před lety vzpomínal, jak se ho v době kolem dělení československého státu jeho matka, která nechápala antihavlovskou vlnu ve slovenských médiích, ptala: Čo nám ten Havel urobil? Tři roky jste byl ředitelem Knihovny Václava Havla, jako autor jeho knižního "duchovního portrétu" jste prozkoumal jeho dílo, osobnost a působení jako nikdo jiný. Takže - Čo nám ten Havel urobil?

Urobil právě to, že se stal tou ikonou. Že revoluce byla v něm až příliš personalizována. Tentýž problém, o kterém jsem mluvil v souvislosti s papežem.

Když potom nenastal v české zemi zemský ráj na pohled, začali vinit jeho, že Havel za všechno může. Kdepak, všichni společně si za to můžeme.

Leccos z Havlova díla je dobově podmíněné, zvláště poslední roky byly poznamenány velkou únavou, ale je užitečné podívat se do Letního přemítání, textu z počátku devadesátých let. Tam předkládá vizi státu, který by měl být občanský, nikoliv nacionální, a duchovní, nikoliv církevnický. To bylo správné a prorocké. Zvláště vzhledem k tomu, že se dnes posouváme do přesného opaku. Ostatně i tím, že se mohlo dvakrát stát, že na Hradě usedl totální Antihavel, představitel přesně toho omezeneckého nacionálního čecháčkovství, které Havla děsilo.

To slovo „čecháčkovství" Havel rád používal, přiznávaje, že jeho původcem je Václav Černý - ostatně taky profesor, který se pořád občansky angažoval a taky z toho měl pořád problémy…

Říjnové volby do Poslanecké sněmovny přinesly několik překvapení, k nimž lze jistě počítat totální propad prezidentovy strany a naopak nečekaný vzestup Babišova hnutí. Jak čtete tenhle výsledek? Je to pro vás signál, že by se věci mohly konečně pohnout k lepšímu? Nebo si ve shodě se skeptičtější částí veřejnosti myslíte, že se nic nezmění - a že nám pořád chybí ta silná myšlenka, nová definice smyslu existence státu a jeho směřování?

Že propadly obě vůdcovské strany obou čecháčkovských Antihavlů, to je samozřejmě milé potěšení.

Ale znovu se vracíme k problému mesiášství. Každé hnutí založené na silném vůdci je trochu podezřelé. Jde jen o míru toho podezření - někdy je větší, někdy menší, podle toho, jak moc velký mesiášský komplex jeví ten který vůdce.

Ale co je důležitější: Silná myšlenka tu přece je. Jde o to, zda se podaří tuto společnost udržet jakožto liberální, západní, otevřenou a demokratickou, nebo zda se k moci proderou populisté, autoritáři a polofašouni. Viz v Řecku Zlatý úsvit, viz v Maďarsku Jobbik, viz na Slovensku vítězství Kotleby, chlapíka vystupujícího v uniformě Hlinkových gard - který zjevně vůbec nevadí notné části slovenského kléru.

To je to, o co jde! Jestli tohle není dost silné varování a silná myšlenka, tak už nevím co.