"Bohužel za posouvání významu lustrací mohou bezvýhradně politici, kteří do dnešní doby brzdí přijetí zákona o státní službě, jenž by měl nejen zamezit rozdávání sinekur stranickým loajálním souputníkům s každou změnou vlády, ale hlavně nastavit jasná pravidla právě pro obsazování postů ve státní správě," píše v komentáři pro Aktuálně.cz Karel Hvížďala.

Poté, co prezident prohlásil, že od členů budoucí vlády bude požadovat lustrační osvědčení, objevila se na internetu i v tisku řada nejrůznějších zavádějících tvrzení. Uvedu příklady: Po roce 1989 pro většinu v nových zákonných sborech bylo nepřijatelné, aby komunisté měli stejná práva jako nová politická reprezentace. Lustrace sloužily jako záminka k mocenskému boji. Nikdo si neuvědomoval, že s minulostí se nevyrovnáváme lustračním zákonem, ale přijetím Listiny základních práv a svobod. Nebo: Ministr je ústavní funkce a lustrační zákon se na něj nevztahuje, na něj se vztahují jen ústavní zákony, či lustrování ministrů vylučuje služební zákon, byť je zatím neplatný, atd.

Jenže lustrační zákon nebyl namířen nikdy na všechny příslušníky KSČ, ale pouze na ty, kteří se podíleli na perzekuci ostatních občanů, a měl eliminovat rizika při budování demokratického státu, zvláště po pokusu o puč v Sovětském svazu v srpnu roku 1991. Byl tedy důsledkem revolučního vzepětí pozitivních sil. Jak konstatoval profesor právní filozofie Jiří Přibáň v Lidových novinách ze dne 23. listopadu 2013: „Demokratické a liberální režimy se mají bránit těm, kdo by je chtěli ničit... Lustrační zákon je výrazem principu demokratické sebeobrany."

A dále, lustrace se nevylučují s Listinou základních práv a svobod: jedno navazovalo na druhé. Nejdříve bylo třeba provést očistu a pak přijmout Listinu.

Koneckonců hovoří o tom nález Ústavního soudu z roku 2001, zveřejněný ve Sbírce zákonů pod číslem 35/2002 v odstavci X. : „Ústavní soud ... vychází z toho, že lustrační předpoklady se vztahují pouze na omezený okruh zásadně významných funkcí a že naopak neomezují přístup jednotlivce k většině funkcí ve státní správě a veřejných službách... Součástí českého právního řádu se dosud nestal zákon o státní službě. Lustrační zákony ... suplují absenci klíčového zákona požadovaného Ústavou, a jejich existence je tedy za daného stavu v české demokratické společnosti nadále nezbytná."

Stejně nelze říci, že na ústavní činitele platí jen ústavní zákony: kdyby tomu tak bylo, nemuseli by platit daně, mohli by krást atd. Jiný problém je v tom, že demokratická legitimita musí mít přednost před lustračním zákonem, protože vláda je ústavní orgán závislý na důvěře. Jak říká profesor Přibáň: „Volby mají před lustrací přednost." Ve střední Evropě je ale nebezpečí, že si občané mohou zvolit totalitu či autoritářský režim i v demokratických volbách, viz Maďarsko.

Bohužel za posouvání významu lustrací mohou bezvýhradně politici, kteří do dnešní doby brzdí přijetí zákona o státní službě, jenž by měl nejen zamezit rozdávání sinekur stranickým loajálním souputníkům s každou změnou vlády (a to dokonce, i když je v demisi), které soustavně destabilizuje státní správu, ale hlavně nastavit jasná pravidla právě pro obsazování postů ve státní správě a veřejných funkcí.

I o tom se v citovaném nálezu Ústavního soudu hovoří: „Zákonodárce by měl urychleně upravit předpoklady přístupu k veřejným funkcím v celém rozsahu a zakotvit v normě s takto obecnou působností osobní předpoklady přímo ve vztahu k demokratické společnosti, nikoli pouze zprostředkovaně a negativně - s odkazem na minulou přílišnou loajalitu k totalitnímu státu a jeho represivním složkám. Tak je tomu např. ve Spolkové republice Německo (čl. 7 § 1 odst. 2 Bundesbeamtengesetz). Ústavní soud v těchto souvislostech upozorňuje i na důvodovou zprávu k zákonu č. 422/2000 Sb., podle níž by platnost současného zákona č. 451/1991 Sb. měla být ukončena až přijetím zákona o státní službě."

K tomu ovšem od 5. 12. 2001, kdy předseda Ústavního soudu JUDr. Kessler tento nález podepsal, do dnešního dne nedošlo. Také kvůli tomu se lustrační zákon s uplynutím času stal normou, která ztrácí aktuálnost, jak ukazují výsledky voleb. A důvěryhodnosti majestátu prezidenta republiky rozhodně nepřidá, když volání po aplikaci lustračního zákona, jak to vnímá - zřejmě ne bezdůvodně - i veřejnost, slouží jako nástroj oslabení jeho rivala Sobotky a prodlužování mandátu prezidentské vlády, která je v demisi.

I v úvodu citované názory proto jen ukazují na posunutou optiku, typickou pro marasmus, který vládne v naší společnosti v roce 2013.