Každý rok, počínaje rokem 1990, chodím 17. listopadu do centra Prahy slavit zázrak. Připomenout si, že padl totalitní režim, že žiju ve svobodě, že se na konci roku 1989 naše životy radikálně změnily. Slavit se dá i to, že to zdrcující většinu českých (československých) obyvatel nestálo vůbec nic.
Jenomže když přijdete v mlze a přítmí odpoledne do centra Prahy, neslaví se nic. Změnilo se téma - po nějakém „étosu", po radosti, po slavení není ani potuchy. Centrum Prahy 17. listopadu 2013, v neděli pozdě odpoledne a pak i večer, připomínalo pomatence, který se vrhá sem tam, neví, kam se vydat, nikam nepatří.
V televizi ten slavný den možná vypadá jakž takž slavnostně - prezident Miloš Zeman marodí, tak za něj řeční premiér Jiří Rusnok. Slova loví z papíru, ze zázraku dělá výročí, něco jako 28. říjen, povinnost. Pár vět o demokracii. Pak TV zpráva o Václavu Klausovi, který napochodoval se svou klakou k pomníčku 17. listopadu a pár lidí mu nadávalo. Plus demonstrace příznivců a odpůrců tuzemské krajní pravice. Pravicový „protirežimní pochod" a proti němu iniciativa Ne rasismu: náckové podle nich ukradli Mezinárodní den studentstva. Policie drží soky od sebe.
Když ve městě opravdu jste, vypadá to hůř. Kousek pod Václavákem narazíte na šiky Dělnické strany sociální spravedlnosti (DSSS). Malý, asi tak dvěstěhlavý, kompaktní, organizovaný průvod. Jsou doprovázeni policajty, těžkooděnci i těmi obyčejnými. Vidíte vlajky DSSS, slyšíte sborové skandování „Národ, nic než národ" a „Čechy Čechům", stupidní hesla, která 17. listopadu působí naprosto nesmyslně, opačně, jako by se svět převrátil hlavou dolů.
DSSS měla marš mezinárodní - na Můstku promluvil i německý fašoun, zástupce Jungen Nationaldemokraten, mládežník z krajně pravicové NPD (Nationaldemokratische Partei Deutschlands, Národnědemokratická strana Německa). Útočil na kapitalismus a globalizaci, rád by „Evropu národů". Nechutné - čeští náckové se už dávno otevřeli Západu.
Na Národní třídě uvízla ultralevice, Antifa. Policie ji zablokovala kousek před obchodním domem Máj. Jak procházející trpělivě informovala policistka-komunikátorka (i v tom jsme už západní), „organizátor pochodu nedodržel dohodnutou trasu", proto byl rachotící průvod plný bizarních postav zmražen. Antifu doprovázely otevřené music-dodávky s velkými reprobednami. Hukot z beden byl nejpřesnějším symbolem této „oslavy" neboli tryzny. Nesví z něj byli policejní koně. Nemají techno rádi.
Nějaká SAMETOVÁ REVOLUCE? Ani ň. Absurdní, jako by nic podobného nikdy neexistovalo.
Někteří příchozí, většinou ti starší, se tvářili smutně, jako by hledali něco ztraceného. Potkal jsem pár exdisidentů a pár chlápků a ženských z bývalého undergroundu. Vesměs vypadali zaraženě, jako kluk, kterému se zatoulal oblíbený kocour a on ho ne a ne najít. Kývli jsme na sebe a šli dál, nebylo co řešit.
V podloubí na Národní třídě, kde je pomníček 17. listopadu, hořely svíčky. Jediný hmatatelný spoj s revolucí, která žádnou revolucí nebyla. (Pokud samovolné zhroucení totalitního režimu nenazveme revolucí.) Občas se tam někdo s někým pohádal. Jestli se „to povedlo" nebo „nepovedlo". Bylo tam nepříjemné dusno, pach jako o Dušičkách na hřbitově, podivné světlo. Vartovali tam lidé z České televize, natáčeli ty svíčky, jako by nás měly přenést o 24 let zpátky. V jednu chvíli vzplál papír pod svíčkami, pán ve žluté vestě na plameny stříkal hasičákem, jenomže vosk pak hořel mnohem víc. Povedený hasič. Povedená oslava.
Nahoře na Václaváku, u Koně, kdosi za další ozvučenou dodávkou mluvil do mikrofonu o bytu v paneláku za 2,8 milionu korun a o exekutorovi. Nervně se během vyprávění smál.
V centru hlavního města, kde to před čtyřiadvaceti lety začalo, kde to tehdy prasklo, nikdo nic neoslavoval. Žádné rozzářené oči, žádné nadšení, že už nás tak dlouho nedusí tajná policie, StB, a že máme svobodu.
Změnilo se téma. Nebo se spíš téma ztratilo. Lidé v centru Prahy (ne všichni, to je jasné) vypadali buď zaraženě, jaksi oloupeně, nebo vysloveně naštvaně. Nové téma chybí, náckové, kteří se chtějí servat s ultralevičáky, to není téma. Jen poněkud tupé zpestření.
Ale i ta pražská výroční blasfemie 17. listopadu je důkazem, že žijeme ve svobodě. Ve svobodě, která skoro po čtvrt století nikam nemíří. Politické směry z let 90. chcíply. Symbolem toho zdechnutí je ódeeska. Nebo to, jak ve volbách dopadl Václav Klaus (jím podporovaná Jana Bobošíková).
Nový směr se hledá. Nové téma se hledá. A je moc fajn, že nám není diktováno.
