Po plných osmnácti měsících pustil soud Davida Ratha z vazby. I tak bývalý hejtman zlomil rekord v kategorii "pobyt politika ve vazební věznici".

Soud mohl - a nejspíš měl - propustit Ratha už dřív. Není příliš jasné, proč ještě před několika měsíci hrozilo, že uprchne, zatímco dnes to již zřejmě nehrozí. Co se změnilo? Svědci byli vyslechnuti, spis uzavřen, společenské záruky složeny. Co se změnilo?

Tím, jak urputně držely Ratha za mřížemi, se žalobě a soudům podařilo naklonit veřejné mínění na exhejtmanovu stranu - tedy přinejmenším posunout sympatie veřejnosti o něco blíže k obžalovanému. Což je vzhledem k tomu, co všechno o korupční kauze víme, docela úctyhodný výkon.

Samotná vazba přitom neříká vůbec nic o vině či nevině. Respektive, Rath není ode dneška o nic "vinnější", než byl před rokem nebo před týdnem. Bohužel, rozdíl mezi vězněm a "vazebním vězněm" je v české praxi jen velmi subtilní, a to jak pro dotyčného, tak pro podstatnou část veřejnosti. Když je člověk za mřížemi, už tolik nezáleží na tom, jak se těm mřížím říká. Prostě sedí. Vždyť i média ráda používají sugestivní formulaci, že ten či onen "skončil ve vazební věznici".

V Rathově případě se vazba stala součástí trestu, a to je špatně. Exhejtman - který již složil všechny politické funkce - poměrně plasticky a věrohodně vazbu a podmínky ve vazební věznici líčil jako součást nátlaku na obžalovaného. Samozřejmě nebyl první, kdo tuto Ameriku objevil. Ale zřejmě byl zatím nejvlivnějším. Proto je naděje, že "používání" vyšetřovací vazby u nás bude o něco civilizovanější. Zasloužili by si to všichni obžalovaní.