Politici se tváří, že znají jasné odpovědi na všechny otázky a znervózňuje je, když jim to přemýšliví lidé nevěří. Proto se snaží uzurpovat média. Karel Hvížďala pro Aktuálně.cz píše o souvislostech odvolání moderátorky Daniely Drtinové z Událostí, komentářů České televize.
V pondělí 12. srpna jsme se dozvěděli, že se Daniela Drtinová poté, co ji vedení ČT zbavilo v pátek moderování prestižního pořadu Události, komentáře, dohodla s generálním ředitelem Petrem Dvořákem a ředitelem zpravodajství Zdeňkem Šámalem a bude mít svůj vlastní pořad Interview Danily Drtinové.
Jenže odvolána byla těsně po rozhovoru s novým ministrem kultury Jiřím Balvínem, který vedla jako profesionálka. Rozhovor nezvládl pan ministr, když neuměl řádně vysvětlit, proč odvolal hned první den po nástupu do funkce řádně zvoleného nového ředitele Národního divadla Jana Buriana, kterého musel o den později na příkaz premiéra zase jmenovat. Místo odpovědi sdělil národu: „Létá tu hmyz." A je už dnes dokonce jedno, jestli šlo o náhodnou časovou shodu a přesun paní Drtinové byl naplánován delší dobu, jak se snaží sdělit občanům vedení České televize, nebo jestli byla paní Drtinová odvolána na politickou objednávku, jak si myslí řada komentátorů a mediálních analytiků.
Kvůli tomuto kroku ztratila Česká televize zase kus důvěryhodnosti, a to je zvlášť v dnešní politické situaci špatný signál pro veřejnost. Občan od řádných médií čeká, že mu pomohou prověřit kvalitu politiků, aby se mohl v našem postpanoptikálním výkonu moci alespoň trochu vyznat.
Když podobně jako náš ministr kultury koktal po otázkách moderátorky Sabine Christiansen v německé televizi ARD bavorský kandidát na kancléře Edmund Stoiber, deník FAZ tehdy napsal, že před profesionální moderátorkou byl kandidát bílý jak kancelářský papír. Občané i televize ocenili moderátorku, protože politik, který nevydrží ostrý rozhovor ve studiu, nemůže řádně ani spravovat nějakou zemi či rezort, kde musí čelit mnohem horším výzvám. Bohužel, takhle se u nás neuvažuje.
Připomeňme, že podobných tlaků na Českou televizi jsme v nedávné historii mohli zaznamenat několik. Uvedu namátkou tři případy: Zrušení pořadu pánů Miloše Čermáka a Milana Šmída Bez obalu, což byl ironicko-fejetonový pořad, tedy klasický formát, který naši útlocitní politici nebyli schopní akceptovat. Stejný pořad jako Daniela Drtinová musel již před lety opustit David Borek, poté, co ostře zpovídal Jiřího Paroubka (ČSSD), prý kvůli tomu, že mu skákal do řeči, což ale moderátor musí, protože jinak by si celou dobu politik mlel svou. A Marek Dalík zase chtěl údajně na přání premiéra Mirka Topolánka (ODS) zabránit vysílání reportáže o poslanci Petru Wolfovi. Rozhovor si nahrál redaktor Dalibor Bártek a intervence se dostala na veřejnost. Petr Wolf byl později za zneužívání mnohamilionové státní dotace odsouzen a do výkonu trestu nenastoupil, dnes se skrývá v zahraničí.
Jen z této poznámky je vidět, že důvěryhodnost veřejnoprávní televize je u nás dlouhodobě ohrožena, protože naopak to, co zmínění novináři na obrazovkách předváděli, by mělo být kromě jiného vlastní náplní média veřejné služby. Česká televize má tři hlavní úkoly: informovat, kontrolovat řádný výkon moci a bavit občany. Právě kvůli té kontrole mocných se stala prestižní média a veřejnoprávní média v minulém století čtvrtou mocností po moci ústavodárné, výkonné a soudní, jak to předvídala již tzv. liberální teorie médií v XIX. století.
Aféry Watergate a Spiegel
Stalo se tak až po dvou známých aférách, z nichž Watergate měla právě v těchto dnech výročí. Kvůli ní totiž musel odstoupit 9. srpna 1974 prezident Richard Nixon, kterého před 39 lety nový prezident Gerald Ford, jenž se ujal úřadu 10. srpna, omilostnil. Druhá se zapsala do dějin žurnalistiky jako tzv. Spiegel aféra a vypukla v roce 1962. Kvůli ní musel v Německu odstoupit ministr obrany Franz Josef Strauss a kancléř Konrad Adenauer.
Připomeňme si krátce, o co šlo: V Spiegel aféře tento newsmagazín zveřejnil utajované závěry ze cvičení NATO s názvem Fallex 62, podle kterých by při konfliktu s Varšavskou smlouvou v prvních několika dnech zahynulo v Německu asi deset milionů obyvatel. Do redakce vtrhla policie, vydavatel Rudolf Augstein, jeho dva zástupci a autor Conrad Ahlers byli vzati do vazby a nařčeni z velezrady (vydavatel tam pobyl 103 dní).
Proti tomu protestovala masově široká veřejnost a s časopisem Der Spiegel solidarizovala veškerá média bez výjimky. Po dvou letech Ústavní soud konstatoval, že žurnalista nepředstavuje typ zrádce vlasti a že novinářům málo záleží na tom, jestli prozradili nějaké tajemství nebo ne. Při posuzování je důležité se zabývat tím, s jakým úmyslem redaktoři takový materiál zveřejnili a proč si ho obstarali. „Novinářům šlo o kritické posouzení politiky a své názory potřebují podložit fakty, a to v demokratické a právní společnosti je vážný úkol," konstatoval Ústavní soud.
Aféra Watergate nese název podle luxusního bytového a hotelového komplexu, který stojí v centru Washingtonu na břehu řeky Potomac, kde tradičně bydlí vysocí státní úředníci i někteří ministři, naposledy třeba Condoleezza Riceová.
V roce 1972 tam měl pronajaté prostory i Celostátní výbor demokratické strany. V sobotu 17. června 1972, o půl třetí ráno, bylo přímo v kancelářích výboru zatčeno pět lupičů. Policie ale u nich našla speciální vybavení: krátkovlnnou vysílačku, zařízení na prostorové i telefonní odposlechy, pracovali v gumových rukavicích a všichni měli u sebe na Spojené státy větší množství peněz.
V redakci The Washington Post dostali tuto událost na starost dva mladí reportéři Carl Bernstein a Bob Woodward, kteří měli o víkendu službu v městské příloze. Bylo jim tehdy 27 a 28 let a do té doby řešili hlavně případy místní drobné kriminality. Případ začal být pro ně i pro vedení redakce zajímavý, když se dozvěděli, že jeden ze zlodějů donedávna pracoval u CIA, kde měl na starosti vyšetřování případu úniku informací z Pentagonu. Navíc peníze, které u sebe zloději měli, byly zcela nové a tvořily úplnou číselnou řadu, jako kdyby právě vyšly z tiskárny cenin.
Brzy se ukázalo, že další ze zlodějů jsou původně Kubánci a rovněž spolupracovali s CIA. To oba novináře zaujalo. Když byl po čase odvolán kvůli důsledné práci z funkce hlavní vyšetřovatel Archibald Cox, profesor z Harvardu, a na protest odstoupil ministr spravedlnosti i jeho první náměstek, bylo zřejmé, že jde o velmi vážnou věc. Oba novináři ale měli štěstí: nátlaku prezidentské administrativy vydavatelka The Washington Post Katherine Grahamová odolala, i když jí vyhrožovali, že její společnosti odeberou licence na televizní vysílání. Oba reportéři se proto mohli celému případu věnovat soustavně dva roky a právě díky jejich práci se nakonec v únoru 1974 přiznali někteří prezidentovi blízcí spolupracovníci, že v rozporu se zákonem přispěli do Výboru pro znovuzvolení prezidenta Nixona. A právě z tohoto fondu pocházely úplně nové peníze, které byly zabaveny zlodějům. Tato skutečnost vedla k tomu, že ústavněprávní výbor před shromážděnou Sněmovnou reprezentantů zahájil vzápětí po sto letech první proces odvolání prezidenta, tzv. impeachment. A to byl důvod, proč prezident odstoupil.
Oba novináři byli oceněni Pulitzerovou cenou a The New York Times napsal: „Demokracie může trvale prosperovat jen v zemi, jejíž obyvatelé jsou ochotni a schopni si svoji svobodu odpovědně chránit." Později byl podle této události natočen film Všichni prezidentovi muži s Dustinem Hoffmanem a Robertem Redfordem.
Časy se mění. Dramaticky
V posledních letech je situace jiná nejenom u nás, ale v celé naší civilizaci: Například v Německu nebyla prodloužena smlouva šéfredaktoru Nikolausovi Brenderovi, který vedl ostré rozhovory s kancléřem Schröderem a kancléřkou Merkelovou a v Maďarsku premiér Orbán de facto zestátnil veškerá veřejnoprávní média a podřídil je jedné politické straně Fidesz.
Řada sociologů, jako například Zygmunt Bauman, se domnívá, že za to může tzv. tekutý čas, v kterém žijeme a pro který jsou charakteristické tyto skutečnosti: rozpad sociální solidarity, konec dlouhodobého myšlení (tedy nemožnost plánování a modelování budoucnosti) a neschopnost pochopit současná rizika, protože síly, které je způsobují, jsou za hranicemi našeho chápání. Jak napsal filozof Miroslav Petříček: Hrajeme globální šachy na nekonečně velké šachovnici, kde jeden tah na jedné její straně má neočekávané následky na druhém konci šachovnice, kam ani nedohlédneme.
Odpovědět na tyto tahy či výzvy v naší civilizaci zatím nikdo neumí. Ale protože většina občanů od politiků jasné odpovědi přesto očekává (je pro ně nepředstavitelně těžké žít pod tíhou pouhých otázek) a politici se tváří, že takové odpovědi znají, stávají se v očích přemýšlivějších lidí nedůvěryhodní. To politiky znervózňuje, a proto pro své dogmatické odpovědi hledají pouze podporu, a to i v médiích, která se snaží uzurpovat, bránit jim v jejich práci, jako jsme toho byli nejspíš svědky v případě paní Drtinové.
Znovu připomínám: Jedním z hlavních úkolů řádných médií je bourat převládající režim jazyka, a tím nutit lidi k samostatnému myšlení.
Dobrá zpráva pro nás ale je, že poprvé si to nenechali naši novináři líbit a za kolegyni Danielu Drtinovou se postavili. Nejen její kolega, výborný moderátor Martin Veselovský, ředitelka divize Nová média Pavlína Kvapilová, editoři Událostí, komentářů Jan Ouředník a Jan Rozkošný, ale i odbory. Ředitelka Kvapilová vydala dokonce prohlášení, v němž mimo jiné stojí: „Z hlediska současné napjaté situace, kdy je před nadcházejícími volbami důvěryhodnost zpravodajství České televize v sázce, apeluji na včasnou úvahu o tom, jak vyvrátit pochybnosti. Například vytvořením transparentního editoriálního panelu, který by otevřenou diskusí řešil zásadní otázky zpravodajství ČT."
Tato výzva by neměla rozhodně zapadnout, protože od zpolitizované Rady ČT, která se nedokázala za Danielu Drtinovou postavit, nelze v budoucnu žádnou podporu očekávat. Dodejme, že původně tyto rady vznikly ve staré Evropě právě proto, aby ochránily veřejnoprávní televize od vlivu politiků, lobbistů a dokonce ve Velké Británii i komercionalizace.
A od vedení ČT taky odvahu se vzepřít asi nelze očekávat, protože ředitel Šámal už kdysi kvůli zmíněnému konfliktu s Paroubkem odvolal moderátora Borka, a generální ředitel Dvořák zase ještě na Nově zrušil zřejmě rovněž na nátlak politiků investigativní pořad Na vlastní oči pánů Josefa Klímy a Janka Kroupy, ač oficiálně to bylo kvůli poklesu sledovanosti.
Na obranu obou ředitelů je ale třeba říci, že politika se v posledních letech zbrutalizovala a nátlaky, kterým mohou čelit, si již ani nedovedeme představit, a proto těžko můžeme vědět, jestli bychom jim dokázali sami čelit. Jedinou šanci, jak si zachovat nezávislost, má Česká televize tehdy, bude-li se bránit jako instituce.
