Zaměstnavatelé opakovaně volají po větším množství vyučených žáků, zejména v technických oborech a řemeslech. Stěžují si i na kvalitu absolventů. Mají dojem, že ve škole neprojdou tolika hodinami praxe nebo že se učí už nepotřebné dovednosti a oni je musí dlouho zaučovat. Ministerstvo školství a průmyslu spolu s odborníky proto začaly připravovat podklad pro věcný záměr zákona, který má v Česku zavést prvky takzvaného duálního vzdělávání. Dává možnost přenést odborný výcvik přímo do firem. Ve škole by se tak odehrávala pouze teoretická výuka – češtiny, matematiky či společenských věd, případně některých odborných předmětů, kde je potřeba i teorie. Všechno ostatní by na sebe vzaly firmy, včetně nákladů s výukou spojených. Ze škol však zní námitka, že podniky v krizi učně přestanou potřebovat a školy je nebudou mít kam umístit.

Duální vzdělávání prošlo zkouškou v Moravskoslezském kraji. Stát počítá, že by bylo dobrovolné, zapojit by se mohli jen konkrétní žáci z konkrétních oborů, zprvu především technických, ne celé školy nebo třídy. V krajích by měly vzniknout poradní orgány složené ze zaměstnavatelů v regionu, ti by pak měli možnost přímo ovlivňovat, které obory se budou otevírat a pro kolik žáků. „V současné době mají školy možnost spolupracovat se zaměstnavateli, ale jsou obrovské rozdíly v tom, jak toho využívají. Tímto zákonem chceme nabídnout možnosti výhodné pro všechny strany – žáky, školy i zaměstnavatele,“ vysvětluje Martin Navrátil, který se zabýval přípravou věcného návrhu a byl hlavou pilotního projektu.

Žák se podle něj bude moci rozhodnout, že se nevyučí obecně elektrikářem, ale podepíše smlouvu třeba u ČEZ a od prvního ročníku se bude odborně připravovat tam. Množství praxe se mu oproti obecnému oboru zvýší.

V Moravskoslezském kraji dali v roce 2018 dohromady šest škol a šest firem a v mezích současného zákona se pokusili prvky duálního systému zavést. Zapojily se třeba Gymnázium a Střední průmyslová škola ve Frenštátu pod Radhoštěm se svým učňovským oborem elektrikář. Zatímco dříve chodili učni na praxi jen tři měsíce v roce k jedné firmě v regionu, nyní se domluvili s velkým dodavatelem automobilového průmyslu, firmou Brose Kopřivnice, kam žáci docházejí od října do dubna.

Petr Czekaj, odborný poradce z Moravskoslezského paktu zaměstnanosti, který se do projektu zapojil

„Firma zřídila úplně nové tréninkové pracoviště, kde mají nejmodernější přístroje. To by si naše škola nikdy nemohla dovolit. Žáci jsou od začátku svědky toho, jak firma funguje. Myslím, že i kdyby tam nezůstali pracovat, budou mít oproti ostatním obrovský náskok,“ říká zástupce ředitelky Vladimír Kokeš, který má odborný výcvik na starosti.

Větší zájem o zapojení do úzkého partnerství s firmou nyní brzdí především nutnost po škole nějakou dobu ve firmě pracovat. „Přestože je to jeden z nejlepších zaměstnavatelů v okolí, rodiče mají ze závazku strach, proto se zatím nezapojilo tolik učňů,“ vysvětluje Kokeš.

Rakouský a slovenský model

Za vzor duálního vzdělávání se obvykle dává střední odborné školství v Rakousku, Německu či Švýcarsku. Zatímco na českých středních odborných školách stráví studenti povinnou praxí zhruba polovinu výuky, v Rakousku je to až 80 procent. Za práci dostávají zaplaceno. Aby se rakouský student mohl stát elektrikářem, nástrojařem nebo aby mohl obsluhovat počítačem řízené stroje, musí absolvovat čtyři až pět tisíc hodin praxe ve firmách. V Česku je to jen něco přes tisíc hodin a není dáno, že musí jít o praxi v podnicích. Stačí odborná učebna ve škole.

Porovnáním počtu hodin povinné praxe v Česku a ve vybraných zemích se v roce 2016 zabývala společnost Trexima spolu s Hospodářskou komorou ČR a rakouskou poradenskou firmou ConPlusUltra. V Česku se klade větší důraz na teorii a všeobecné předměty, jako je matematika a čeština, zejména proto, aby si student v případě zájmu mohl dodělat maturitu.

Než se něco z firemní praxe dostane do vzdělávacích plánů, trvá obvykle dlouho a výuka je často zastaralá. Kdežto ve firmě má student k dispozici nejmodernější přístroje a lépe si zvykne na pracovní režim. Zaměstnavatel má zase lidi na práci a případně budoucí zaměstnance. Stát se zbaví části financování, neboť nemusí praxi proplácet školám. Podnik nese náklady na výuku žáka včetně náhrady mzdy a může si je odečíst z daní.

Zatímco v Rakousku či Německu je systém povinný, Česko takto velkou změnu neplánuje, neboť podniky na to nejsou vybaveny a připravena není ani školská struktura. Inspirací se stalo zejména Slovensko, kde dobrovolný duální systém zavedli v roce 2015. Zapojí se do něj jen školy a podniky, které se na to cítí. V prvním roce to bylo pouze 422 žáků, ve školním roce 2017/2018 kolem dvou tisíc žáků. Cílem bylo mít do pěti let 30 procent žáků v duálním vzdělávání, což by ale znamenalo, že v příštím školním roce by do něj mělo nastoupit 12 tisíc žáků. To se nepodaří. Školy se přidávaly pomalu, především kvůli krácení finančního příspěvku, a firmám zase nestačila finanční kompenzace. To se nyní novelou zákona změnilo. Školy nepřicházejí o finance a podniky dostávají větší kompenzace, takže se čeká, že se počet zapojených zvýší.

Školy jsou zatím proti

Jak konkrétně bude systém fungovat v Česku, zatím není jasné, návrh se teprve rodí. Ministři školství a průmyslu se v lednu sešli na společném jednání. „V gesci MŠMT vznikne Rada pro odborné vzdělávání, která bude pracovat na prohlubování prvků duálního vzdělávání v regionech. Kraje budou hrát v připravovaném systému důležitou roli, oba ministři se s jejich zástupci v nejbližší době plánují sejít. Pomoci má plánovaná dohoda o spolupráci,“ přibližuje mluvčí ministerstva školství Aneta Lednová.

Pro jednodušší spolupráci mezi školami a firmami vzniknou standardy pracovišť pro duální vzdělávání. Dosavadní podklady, které se dostaly ke Sdružení učňovských škol, vyvolaly ostrý nesouhlas. „Do tvorby zákona jsme nebyli zapojeni a zdá se mi, že ho připravoval někdo, kdo současnou situaci škol vůbec nezná,“ tvrdí předseda sdružení Karel Dvořák ze Středního odborného učiliště v Ohradní ulici. „Největší problém vidíme v otázce zodpovědnosti za komplexní vzdělání žáka a v otázce koordinace teoretické a praktické výuky.“ Sdružení ve svém prohlášení vyjadřuje obavy, že by firmy nabraly žáky, ale v případě, že třeba nastane krize a nebudou pro ně mít práci, žáci nebudou mít kde se dovzdělat.

Slavnostní otevření střediska praktické výuky v kopřivnickém závodě firmy Brose

Podle šéfa pilotního projektu Navrátila se i na takovou situaci při přípravě zákona myslelo. Firmy se budou sdružovat do tematických sektorů a ty pak převezmou zodpovědnost za to, že by se některá firma o žáky nemohla postarat. „Bude garantovat, že dokončí studium u jiného zaměstnavatele,“ popisuje Navrátil tuto část návrhu.

Dvořák tvrdí, že úzce spolupracovat s firmami lze i v mezích současného zákona a není nutné předělávat systém. Petr Czekaj, který se do projektu zapojil, ale oponuje tím, že jde zejména o motivaci. „Jde o to, podpořit systém spolupráce, aby se zvýšil zájem škol i firem do úzkých partnerství vstupovat. Je prokázáno, že na Slovensku se zvýšila motivace žáků studovat, zlepšily se jim známky a stoupl i zájem o technické profese,“ říká.

Podle Karla Garguláka, který se fungováním duálních systémů mimo jiné zabýval na Úřadu vlády, je nutné splnit tři podmínky, aby takový systém v Česku mohl fungovat.

Zaprvé vyřešit současnou infrastrukturu škol, tedy co by měly nově dělat s vybavenými učebnami a mistry. Zadruhé motivovat zaměstnavatele, aby se jim vyplatilo do vzdělávání žáků investovat, a zatřetí je nutné, aby se podniky více institucionalizovaly – sdružily se do organizací, skrze které by takový systém řídily. „Pak si dovedu představit, že by to mohlo fungovat, jinak ne,“ říká Gargulák, který se nově zabývá analýzami v neziskové vzdělávací organizaci EDUin.

Český pád v žebříčcích

Odborníci ve vládní analýze Duální systém odborného vzdělávání jako řešení potřeb trhu práce v ČR z roku 2015 upozorňují na to, že duální systémy mohou přinášet riziko příliš úzké odborné specializace. Tedy že absolventi sice budou perfektně umět ovládat stroj, na němž ve vybrané firmě pracovali, ale už nic jiného. To s sebou přináší riziko dlouhodobější nezaměstnanosti, a to zejména v době, kdy se trh práce kvůli digitalizaci stále mění, některé pracovní pozice zanikají a vznikají nové s odlišnými požadavky na kvalifikaci.

Analýza apeluje na nalezení kompromisu mezi potřebou podniků získat absolventy připravené na konkrétní podmínky a zájmem studentů o obecnější kvalifikaci uplatnitelnou i v dalším profesním životě a na jiných pracovištích. „Prokázalo se, že vzdělávací systém musí profilovat absolventy šířeji, aby byli schopní se lépe prosadit na pracovním trhu a lépe reagovat na měnící se požadavky zaměstnavatelů,“ uvádí Jiří Vojtěch z Národního ústavu pro vzdělávání.

Hejtman Moravskoslezského kraje Ivo Vondrák se studentem při praktické výuce v závodě

Úspěšnost duálních modelů je možné měřit nezaměstnaností mladých. Je nižší v zemích, kde tento systém vzdělávání mají. Podle Světového ekonomického fóra konkurenceschopnost Česka spíše klesá. Letošní zpráva ho řadí na 32. místo ze 141 zemí světa, což je oproti loňskému roku pokles o tři místa. V kvalitě odborného vzdělávání je země na 45. místě, ještě loni byla 31., a v kompetencích absolventů skončili Češi oproti loňskému 41. místu šestačtyřicátí. „Uvědomujeme si, že v dnešní době jsou požadavky na to, aby žáci získávali přenositelné kompetence. Ale kde se je naučí? Přijde mi, že možná lépe při práci v týmu, při analýzách technického výkresu ve firmě než v klasickém školství,“ říká Navrátil. Prý rozumí tomu, že školství tu není jen pro zaměstnanost, ale nemělo by ani jít proti ní.

„Dvacet let se u nás o duálním vzdělávání jen mluvilo, teď už dostává konečně konkrétní podobu. Dostatek technicky zdatných lidí, kteří už ve škole získají potřebnou praxi, je přitom základním předpokladem úspěchu inovativních technologických projektů,“ míní vicepremiér a ministr průmyslu a obchodu Karel Havlíček.