603 let od 25. března 1420
Bitva u Sudoměře, od níž uplynulo 603 let, patřila k prvním úspěšným bojovým střetům, kde husité obstáli proti nepřátelské katolické přesile. Pod vedením Jana Žižky uplatnili na jihočeském bojišti na Písecku obrannou taktiku za pomoci proslulé vozové hradby. Známé kladení závojů husitskými ženami, jež se mělo stát pastí pro královské ozbrojence, je však podle historiků spíše jakousi anekdotou, která měla husity ukázat v poněkud negativním světle jako záludné protivníky vítězící za pomoci lsti.
Husité si v bojových akcích získávali rychle pověst prakticky neporazitelných válečníků. Přemoci je silou zkoušel vícekrát - a marně - Zikmund Lucemburský, nárokující si český trůn, neuspěly ani křížové výpravy opakovaně vyhlašované římskou církví proti českým heretikům se symbolem kalicha, provokativně porušujícím církevní pravidla a zavádějícím náboženské novoty. Kolem husitů tak vznikala řada legend, zázračných, oslavných i znevažujících. Nejinak je tomu i v případě bitvy u Sudoměře.
Nepočetný husitský voj v čele s ošlehaným válečníkem Janem Žižkou v březnu 1420 v podstatě prchal před katolickou přesilou při cestě z Plzně do nově budovaného hradiště radikálů - Tábora. Mocnému protivníkovi se husité u Sudoměře ubránili díky obratné improvizaci při výběru místa střetu či užití bojových vozů. Ale nebyl to jen taktický, válečnický um. “Katoličtí bojovníci narazili v husitech na protivníka, který oproti nim bojoval na život a na smrt,” vysvětluje archeolog a historik Jaroslav Jiřík, kurátor výstavy Sudoměř 1420 v Prácheňském muzeu v Písku.
↑ Mapa: Voj radikálních husitů odcházel 23. března 1420 z Plzně do nově budovaného husitského centra, dnešního Tábora. K vojenskému úderu na prchající husity došlo na Písecku, bitva proběhla 25. března u obce Sudoměř.
Průběh bitvy
Husité zaujali obranné postavení pomocí vozové hradby na nevýrazné vyvýšenině mezi rybníkem Markovcem a vypuštěným rybníkem Škaredý nedaleko od Sudoměře.
Ze směru od Strakonic za husity dorazili šlechtici plzeňského landfrýdu a strakoničtí johanité. Ze směru od Písku královské vojsko - rytířské oddíly železných pánů.
Během první fáze útoku katolické strany se zřejmě bojovalo o vozovou hradbu. Úzký prostor hráze nedovolil rozvinout útok v plné šíři, husité využívali k obraně střelby z kuší a palných zbraní. Na bojišti nastal zmatek.
Druhá fáze byla vedena zřejmě přes vypuštěný rybník Škaredý. Postup vojska po vypuštěném dně byl pravděpodobně pomalý a obtížný a dovoloval husitům účinný protiútok.
Bitva skončila po několika hodinách po půl sedmé večer, kdy se setmělo. Katolické oddíly místo opustily a husité přenocovali pod ochranou vozů. Žižka si mohl připsat vítězství, protože ten, kdo setrval a na bojišti přenocoval, byl dle středověkých zvyklostí vítězem.
Srovnání sil
Husité
Husitská výprava měla podle letopisů českých kolem 400 pěších – a to včetně žen a dětí, 12 vozů a 9 jezdců.
Katolická strana
Odhaduje se na 700 těžkých jezdců, starší - zřejmě nadsazené - odhady hovořily o dvou až pěti tisících.
Ztráty
Husité
Součet usmrcených a zajatých mohl činit ztrátu cca 10 procent. Hovoří se o zhruba třiceti zajatcích, kteří byli odvlečeni po soumraku z bitevního pole. V čele kališníků padl Břeněk Švihovský z Dolan.
Katolická strana
Ztráty mohly být též velké. Z předních šlechticů utrpěl zranění johanitský převor Jindřich z Hradce, kterého šipka z kuše údajně zasáhla do palce u nohy, on “od té rány chřadl”, a po čase zemřel.
Čekání na apokalypsu
Samotnému konfliktu u Sudoměře nicméně předcházela řada vyhrocených událostí v dramatické atmosféře počátku dlouhého období náboženských válek na našem území. Pro šíření myšlenek odporu bylo mocným impulzem upálení reformního kazatele, mistra Jana Husa na koncilu v Kostnici v roce 1415, a rok po něm i jeho přítele Jeronýma Pražského. Symbolem náboženské reformy se stával kalich a požadavek přijímání pod obojí způsobou pro všechny věřící. Kališníci v Praze obsazují chrámy, sílí kritika zesvětštělé církve a vedle umírněných se dostávají ke slovu radikálové. Církev i král vystupují na potlačení heretiků s čím dál větší razancí. O samotném začátku husitské revoluce se většinou hovoří v souvislosti s defenestrací v červenci 1419, kdy rozlícený dav vyhazuje katolické pražské konšely z oken Novoměstské radnice.
Nedlouho po této násilné události umírá český král Václav IV. a legitimní nárok na trůn vznáší jeho bratr Zikmund Lucemburský. Jeho jednání s českými husity však ztroskotala a Čechy upadají do bezvládí. Radikální kazatelé, jako například Jan Želivský, vykládají situaci jako boj pravých křesťanů proti moci Antikristově (tedy církvi, papeži či mravnímu úpadku), po němž nastane tisícileté období vlády Krista. I zesíleným pronásledováním radikálů ze strany katolické moci začátkem roku 1420 roste zejména na venkově úzkost, jež je živnou půdou vypjatých očekávání blížícího se Božího soudu, který zvěstují nejrůznější kazatelé a proroci. Zraky se upínají zejména ke dnům mezi 10. až 14. únorem 1420, kdy se podle starších proroctví měl udát strašný konec hříšného lidstva. Před božím hněvem se lidé spravedliví mohou utéct do pěti vyvolených měst – Loun, Žatce, Slaného, Klatov či Plzně –, tedy měst, která byla oporou rostoucího husitského radikalismu. K očekávané apokalypse ale nakonec nedošlo. A naposled zmíněná Plzeň, obklopená katolickými protivníky, rozhodně již nebyla pro husity bezpečným útočištěm. Husitům zde začala vzhledem k mocné okolní přesile hořet půda pod nohama a začali vyjednávat s královskou stranou podmínky pro svůj odchod.
Mračna blížící se přesily
Je sjednáno, že husité budou moci z Plzně v klidu odejít na nově budovaný Tábor a že i po jejich odchodu budou moci věřící přijímat eucharistii “pod obojí”. “Velkým problémem ale je to, že královská strana tu dohodu nedodržela,” vysvětluje archeolog Jiřík. Proti prchajícím husitům se soustřeďují všechny dostupné vojenské síly ze západních a středních Čech.
Husitský voj, který se ubíral na Písecko, byl v zásadě polovojenský oddíl čítající zřejmě 200 až 400 lidí, přičemž nešlo jen o bojovníky, ale též o členy jejich rodiny, tedy i ženy a děti.
Kudy se ten voj přesně z Plzně k Sudoměři ubíral, není detailně známo. Písemné prameny o tom mlčí. “Klíčovým bodem pro úspěch husitského voje bylo zdárné překročení řeky Otavy. K němu došlo pravděpodobně u Štěkně. Pokud by se jim to nepodařilo, byla by situace husitských radikálů mnohem kritičtější,” upřesňuje Jiřík.
Každopádně husité v čele s Janem Žižkou a Břeňkem Švihovským se stále zdáli být snadným cílem bojechtivé katolické strany, která jim byla v patách. Nad rychle spěchající skupinou husitských bojovníků se stahovala mračna.
V zádech měli šlechtické příslušníky plzeňského landfrýdu pod velením Bohuslava ze Švamberka, k nimž se v den bitvy navíc připojil oddíl strakonických johanitů. To však nebylo vše. Z opačné strany se k husitům blížily oddíly kutnohorského mincmistra Mikeše Divůčka a Petra ze Šternberka, mířící k nim ve směru od Písku.
Jen koně je kopyty rozdupou
Husité museli na nebezpečnou situaci rychle reagovat. Zaujali obranné postavení mezi rybníky Markovcem, Prostředním a vypuštěným rybníkem Škaredým, kde na mírně vyvýšeném místě vybudovali vozovou hradbu. Místo pro obranu bylo vybráno ve chvatu, ale geniálně. K pozici husitů vedla jen úzká šíje hráze mezi rybníky, záda jim kryla zřejmě i okolní bažinatá plocha, která vylučovala útok jízdy.
I tak si útočící strana nepochybně musela být předem jistá vojenským úspěchem a porážkou husitské skupiny. „A šel mezi nimi jeden hlas, ať s nimi nebojují, ať jen jedou proti nim na koních, že je koně kopyty rozdupou,“ zmiňují ostatně rozpoložení vojska Staré letopisy české. Historik František Palacký v 19. století odhadoval počet ozbrojenců na pět tisíc, současné odhady jsou střízlivější a počítají cca se sedmi stovkami těžkých jezdců. Oproti tomu husitská výprava měla podle letopisů českých kolem 400 lidí – a to včetně žen a dětí, 12 vozů a devět jezdců.
Historici zpravidla upozorňují, že o samotné bitvě máme málo informací a průběh jde jen přibližně domýšlet. Poté co se panská a královská vojska sešla, zaútočila v odpoledních hodinách na husity. Výhodné obranné postavení husitů mezi rybníky zřejmě nedovolilo „železným pánům“ rozvinout plně jízdní šik a zřejmě je ochromila i palba ze střelných zbraní od vozové hradby. “Bojovníci na katolické straně se setkali s taktikou za pomoci bojových vozů vlastně poprvé. A navíc se setkali s protivníkem, který hájil své životy, čili měl zájem opravdu bojovat. Naopak bojovníci na katolické straně příliš velký zájem neměli, natož se nechat zranit, případně v tom boji zahynout,” říká historik Jiřík.
Na bojišti nocuje vítěz
Boj na čelní frontě nebyl asi moc dlouhý, husité jej úspěšně odrazili a na bojišti nastal zmatek. “Železní páni” tedy zkusili na husity zaútočit přes dno vypuštěného rybníka Škaredý. Tady zas zřejmě narazili na jinou obtíž. Bahno znemožňovalo pohyb koní a někteří pravděpodobně sesedali a vydávali se k husitům pěšky. Situace nahrávala husitům, kteří se mohli rychleji přemísťovat a reagovat protiútokem. To mohla být i chvíle, kdy měly svou pověstnou úlohu sehrát husitské ženy. Ty měly - v souladu s Žižkovým příkazem - položit “na zem závoje, do nichž se rytíři zapletli svými ostruhami a byli pobiti dřív, než mohli vyprostiti nohy”. Tak se tomu píše (jen a pouze) v díle Historia Bohemica z roku 1458. Autorem byl italský diplomat a literát Eenea Silvio Piccolomini, budoucí papež Pius II., který mezi sympatizanty husitů rozhodně nepatřil. Má se tedy za to, že jeho podání jen rozmnožilo příklady, v nichž se udatní bojovníci snadno nechali přemoci ženskou lstí. “Jedná se o jakýsi pokus vítězství husitů snížit,” dodává historik Jiřík.
Boj na sudoměřském bojišti mohl trvat několik hodin, zřejmě s citelnými ztrátami na obou stranách. Na bojiště padla mlha a setmělo se. Katoličtí páni se začali stahovat z bojiště a podařilo se jim odvést i kolem třiceti husitských zajatců. Husité přenocovali na místě bitvy, a podle středověkých válečných zvyklostí si tedy mohli připsat vítězství. Ráno pohřbili padlé a odešli na hrad Újezdec, který byl ve vlastnictví husity Jetřicha z Újezdce. Odtud se poté bezpečně dostali do husity budovaného hradiště Tábor, kde se Žižka zanedlouho stává jedním ze čtyř hejtmanů a hlavou rodícího se táborského vojska.
Zrození vůdce a válečníka
“Husité se v té bitvě uhájili. Mohlo to dopadnout katastroficky a jedna větev radikálů by zanikla. Velmi úspěšné použití vozové hradby, která eliminovala převahu těžké jízdy, ukázalo, že tato defenzivní taktika je proti těžké jízdě velmi účinná. To se poté projevilo během křížových výprav vedených proti husitům v průběhu dvacátých let 15. století,” shrnuje význam bitvy historik Jaroslav Jiřík. Vítězství u Sudoměře nepochybně dodalo husitům sebevědomí a Janu Žižkovi renomé skvělého válečníka. Žižka se posléze stává vojenským vůdcem s velkou a přirozenou autoritou, s níž vedl radikální husity od jednoho vojenského úspěchu k druhému, až do své smrti. Cesta k prosazování Božího zákona mečem a ohněm, jíž radikálové v následujícím dlouhém období náboženských válek neblaze prosluli, byla dál volná.
Panoramatický snímek: Místo bitvy mezi rybníky Markovcem, Škaredým a Prostředním
Od vypuknutí revoluce po konec první křížové výpravy proti husitům
| Text | Štěpán Plaček |
|---|---|
| Grafika a kódování | Jiří Kropáček |
| Video a panoramatický snímek | Jakub Plíhal |
| Střih videa | Ivan Štibrányi |
| Husitské ilustrace | Jiří Petráček |