Lipnice nad Sázavou leží asi dvanáct kilometrů od Havlíčkova Brodu. Městečko o pouhých šesti stech padesáti obyvatelích je zapadlé uprostřed Vysočiny. Přesto jej většina Čechů zná. Pozornost přitahuje z části opravená zřícenina zdejšího hradu ze 14. století, ale především zde žil, psal Švejka a zemřel spisovatel Jaroslav Hašek. Na jeho počest se v amfiteátru pod hradem již od konce padesátých let minulého století koná festival divadla, hudby a lidové zábavy Haškova Lipnice.

Budova někdejšího internátu pro kameníky a sochaře v Lipnici nad Sázavou. Za neatraktivní kulisou z éry reálného socialismu najdeme ty nejmodernější prostředky k výuce informatiky.Foto: Zuzana Hronová

Většina návštěvníků Lipnice vystupuje z autobusů či aut na náměstí, odkud je to na hrad jen pár desítek metrů. Někteří ale míří ještě asi kilometr za obec. Doslova na samotu u lesa. Stojí tam budova jen o něco více zachovalá než lipnický středověký hrad – zrušený internát Kamenického a kamenosochařského střediska, které se v roce 2000 stalo součástí umělecké průmyslovky ve Světlé nad Sázavou.

Právě sem přijíždějí účastníci tradiční letní Školy učitelů informatiky, kterou již šestnáct let pořádá katedra softwaru a výuky informatiky pražské Matematicko-fyzikální fakulty Univerzity Karlovy, takzvaného matfyzu. Jsou to nadšenci do technologií.

Místo, kde se scházejí, je však kuriózní. Zarostlý areál obehnaný prorezlým plotem, dřevěné přístřešky s vyhozeným starým nábytkem a spotřebiči. K dovršení bizarnosti se na trávnících povalují části soch – busty, kamenné nohy či ruce. Na brance je cedule s opršelým vzkazem, který lze ještě rozluštit: ať tu návštěvníci nehledají ucho, i když je sem souřadnice GPS zavedou.

Uchem se míní třímetrový ušní boltec vytesaný do nedalekých skal u zatopeného lomu v takzvaném Národním památníku odposlechu. Jím zdejší studenti kamenictví chtěli připomenout špiclování, které Čechy provází od nepaměti. Podle tajného policisty ze Švejka se jmenuje Bretschneiderovo ucho a patří k dalším lipnickým atrakcím.

A právě od tohoto lomu uprostřed lesů zrovna přichází několik lektorů Školy učitelů informatiky, kteří v Lipnici přednášejí programování či robotiku a seznamují pedagogy s novými možnostmi ve výuce oboru, který v dohledné době promění vyučovací osnovy v českém školství.

Skupinka zamíří ke zchátralé budově s oprýskanou omítkou a rozklíženými dřevěnými okenními rámy. Člověk, který do budovy vstoupí poprvé, pocítí déjà vu reálného socialismu. Jenže právě v těchto „retrokulisách“ probíhají semináře seznamující s těmi nejmodernějšími výukovými technologiemi.

„Když jsem sem loni přijela prvně, byl to pro mě tak trochu kulturní šok, protože jsem dříve jezdila hlavně na semináře Microsoftu, ty se odehrávaly v luxusním penzionu se vší parádou. A když jsem v Lipnici tehdy šla poprvé na společné toalety na chodbě, myslela jsem si, že to nedám,“ svěřuje se účastnice Jana. Jenže čtrnáct dní intenzivní „nalejvárny“ a praktických ukázek, jak lze dnes učit informatiku, jí nadchnulo natolik, že to přebylo všechen diskomfort. „A letos jsem tu znovu. Nejedu sem přece na pětihvězdičkovou dovolenou, důležitý je obsah, který si nemohu vynachválit,“ pokračuje. V té chvíli do kanceláře přicházejí její kolegyně a hlásí, že v přízemí nesplachuje dámský záchod, v prvním patře na chodbě nesvítí světlo a v pokoji číslo sedm padá klika.

Hlavní organizátorka akce Lenka Forstová si je nedostatků vědoma. Ale pro zvolené místo hovoří jeho odlehlost v lesích vhodných k vycházkám či možnost koupání v lomu, argumentuje žena, která na matfyzu přednáší aplikační software pro učitele, dětské programovací jazyky či didaktiku informatiky. „V Lipnici učitele opravdu nic nerozptyluje, mohou se dva týdny plně soustředit na vstřebávání informatiky,“ říká. Naráží tím na problém některých učitelských seminářů, které se vlivem bohatého doprovodného programu a kvalitního zázemí spontánně přehoupnou ze vzdělávání do rekreace.

Hlavní organizátorka akce Lenka Forstová neustále něco řeší – nejčastěji program kurzů, ale někdy také závady v ubytovacím zařízení. Na matfyzu přednáší aplikační software pro učitele, dětské programovací jazyky či didaktiku informatiky.Foto: Škola učitelů informatiky

Velkou roli sehrávají v Lipnici i peníze. Školné, ubytování a strava na dva týdny zde vyjdou na zhruba deset tisíc korun. Právě díky prostšímu objektu je cena za ubytování stlačena na 2750 korun za 14 nocí. Náklady často hradí pedagogům škola z takzvaných šablon, tedy dotací Evropské unie na další vzdělávání učitelů. Jenže ne všem. Někteří účastníci si pobyt platí sami. Takže kromě dvou týdnů ze své dovolené a ze vzácného času, který by mohli strávit s rodinou, obětují i deset tisíc z vlastních úspor, aby se podle Lenky Forstové nechali zavřít do učiliště na kraji civilizace a od září potom mohli učit informatiku lépe a zábavněji. „Kdo sem přijede poprvé a uvidí tu budovu, nejraději by hned utekl,“ usmívá se. „Jenže potom je pohltí atmosféra, která tady vzniká, a také se dostaví ‚wow efekt‘, příjemné překvapení z posunu, kterého ve svém vzdělávání dosáhli.“

Často to bývá tak, že do Lipnice na kurz přijede z jedné školy „odvážný průzkumník“ a příští rok už přiveze kolegy, doplňuje lektorka Hana Šandová, jinak učitelka informatiky na pražském Gymnáziu Jana Keplera a průkopnice na poli výukových robotů. „Odměnou jim je i to, když tady zjistí, že takovými blázny nejsou sami a zapadnou do komunity lidí stejného ražení,“ dodává.

Hana Šandová, učitelka informatiky na pražském Gymnáziu Jana Keplera a vedoucí Centra technického vzdělávání v Poličce. V létě lektorka v lipnické škole informatikářů.Foto: Zuzana Hronová

Bonusem jsou špičkoví lektoři, nejpokrokovější čeští informatikáři, z nichž mnozí, včetně Hany Šandové, před lety vyrostli právě jako posluchači letní školy. O tom, že nad hrůzou z rozpadající se budovy nakonec převáží nadšení pro informatiku, vypovídá i jeden fakt: z 28 ročníků letní školy se posledních 16 konalo právě v Lipnici.

Nově nová informatika

Letošní ročník lipnického kurzu je ještě akutnější a naléhavější. Do škol pozvolna míří takzvaná nová informatika, která změní dosavadní obsah učiva, jemuž se říká rámcové vzdělávací programy. Informatika přestane být okrajovým předmětem. Dosavadní výuka tohoto oboru na základních školách nezachytila dobu překotného rozvoje moderních technologií a jejich pronikání do pracovního i osobního života. Poslední revize vyučování informatiky se uskutečnila zkraje tisíciletí, takže většina pedagogů ještě stále jen seznamuje žáky se základní obsluhou počítače, psaním ve Wordu či kreslením v některém z grafických editorů.

V době, kdy děti – mnohdy na rozdíl od svých učitelů – zvládnou během několika minut ťukání do mobilu sestříhat právě natočené video, opatřit ho hudbou, titulky, filtry a dalšími efekty a vzápětí umístit na sociální sítě, postrádá zastaralé vyučování smysl. Již letos se do této zásadní změny vzdělávacího programu dobrovolně pustí zhruba osm stovek škol, od září 2023 budou nové vzdělávací plány přinášející vyučování informatiky napříč školními předměty povinné pro první stupeň, o rok později pro druhý.

„Aplikace se neustále mění, mnohé zanikají a rychle je střídají jiné. To, co ale zůstává, jsou jejich principy, a ty má tudíž význam předávat žákům. Důležité také je udělat z pasivních konzumentů digitálních technologií aktivní uživatele a tvůrce,“ vysvětluje Lenka Forstová.

Nové informatiky je plný i vetchý lipnický internát. Informatika prorůstá nejen do přednášek i seminářů, ale vášnivě se o ní diskutuje po večerech až do noci. Jelikož do Lipnice jezdí pokrokoví a nadšenější učitelé, má tu informatika většinou zastánce.

Chystaná změna osnov ale vyděsila řadu českých informatikářů, jimž většinou chybí patřičné odborné vzdělání pro tento předmět, který na ně často tak nějak zbyl – třeba jen proto, že si jeho prostřednictvím dorovnají neúplný úvazek, nebo černého Petra vyfasovali, když do školy nastoupili jako noví učitelé, protože nikdo z kolegů informatiku vyučovat nechtěl.

„IT gramotnost je obecně u žáků velmi malá a velmi rozdílná, podobně jako u učitelů. A teď se v rámci reformy zodpovědnost za tristní stav přehodí na neodborné učitele, což má něčemu pomoci?“ ptá se v diskusi na serveru Lupa.cz Milan Keršláger z ústavu nových technologií a aplikované informatiky na Technické univerzitě v Liberci. Že by tito „neodborní učitelé“ mohli učit programování či robotiku, považuje za „stavění vzdušných zámků“ a experti, kteří něco takového navrhují, podle něj buď „spadli z višně, nebo nikdy neučili na obyčejné škole“.

Lipničtí lektoři ale optimismus neztrácejí. Podle nich bude na výuku nové informatiky pedagogů dostatek. Přispívá k tomu skutečnost, že se pozvolna lepší platy ve školství. Český statistický úřad vyčíslil , že za poslední tři roky stoupla mzda učitelů o 40 procent, v roce 2020 pobírali v průměru 43 318 korun hrubého měsíčně. Nicméně je to stále jen 74 procent toho, co si v průměru vydělají vysokoškoláci.

Další z lektorů lipnické školy a zároveň učitel budoucích informatikářů na matfyzu Cyril Brom říká, že sice další růst učitelských platů neovlivní, jiné věci již on a experti z matfyzu ovlivnit mohou. „Staráme se nejen o naše studenty, ale také o učitele po nástupu do praxe formou kurzů a letních škol, dokážeme posílit jejich sebevědomí,“ vyjmenovává.

Jeden z velkých problémů podle něho spočívá v tom, že se lidé informatiky bojí. „Ale mnoho jejích aspektů není těžkých, pokud se správně vysvětlí,“ dodává. Potíž nevidí ani v tom, že většina aprobovaných informatikářů, když už jdou učit, míří na střední a vysoké školy. „Domnívám se, že přeučený neinformatik má menší potenciál tento předmět dětem zkazit právě proto, že je jen o pár kapitol napřed, a dobře tudíž ví, co je lehké a co těžké. Dokáže s tím pracovat, protože dobře zná svou cílovou skupinu na základní škole,“ vysvětluje. Je to prý lepší než „kolikrát nesrozumitelné bla bla bla odborníků“. Dodává, že na devítiletce jde o předání naprostých základů a o motivování žáků, což tito „neinformatikáři hravě zvládnou“.

Jako „záchranná síť“ mohou učitelům posloužit nově sepsané učebnice informatického myšlení, programování či robotiky, které jsou volně ke stažení . A také nejrůznější kurzy, jež mají pedagogy dovzdělat a na změny připravit. Třeba právě lipnická letní škola, která ovšem není povinná, nicméně ředitel ji může učiteli doporučit.

Robote, pojď sem!

Čtyřicítka účastníků lipnické letní školy je rozdělena do tří skupin. Starší vystudovaní informatikáři, kteří si potřebují inovovat znalosti, popřípadě programátoři, kteří jdou z praxe učit, chodí do skupiny A1, kde se věnují složitějším programovacím jazykům pro střední školy. Skupina A2 sestává z lidí se znalostí základů programování a skupinu B představují hlavně informatikáři ze základních škol, kteří si chtějí vyzkoušet co nejvíce druhů výukových robotů a programů pro děti.

Zatímco áčkaři píší kódy, béčkaři se zdokonalují v blokovém programování oblíbeném u dětí, jako je Scratch. V této aplikaci se program k počítačové hře či pro ovládání robota nepíše složitými znaky, ale příkazy jsou předem připravené v podobě grafických dílků. „Ajťák“ je myší skládá v levé části monitoru, zatímco v té pravé sleduje, co příkazy s rozpracovaným programem dělají.

Ve skupině B právě Jan Preclík z Jiráskova gymnázia v Náchodě a Hana Šandová z pražského Gymnázia Jana Keplera seznamují učitele s robotem Codey Rocky, jenž se skládá z podvozku a „hlavy s mozkem“. Mozek se dá naprogramovat právě pomocí vizuálního programovacího jazyka Scratch. Dokonce i dámy informatikářky ve věkové kategorii 50+ dokáže Jan Preclík svým zápalem získat natolik, že za chvíli již učitelky lezou po zemi a honí robota po místnosti.

Když se jim podaří sestavit program pomocí příkazových bloků vsazovaných do sebe a za sebe tak, aby vozítko na podlaze objelo čtverec o velikosti tři krát tři dlaždičky, neskrývají nadšení. V učebně to natolik hlučí, že kdyby pedagogové nebyli zrovna v roli studentů a nezkoušeli zkrotit Rockyho, nýbrž vyučovali ve svých třídách, určitě by žádali žáky o klid.

„Robote jeden, počkej na mě!“ ozývá se zrovna pod stolem. „Jak ho mám zastavit, když jsem mu dala příkaz ‚opakuj stále‘?“ ptá se jedna účastnice lektora. „Pokud jste program nahrála do robota a neřídíte ho příkazy naživo, pak jedině tlačítkem vypnout,“ radí jí Jan Preclík. „No jo, to ho ale musím nejdřív dohonit,“ povzdechne si učitelka.

Jan Preclík učí informatiku na Jiráskově gymnáziu v Náchodě, kde také vede kroužek robotiky. Nadchnout pro digitální technologie dokáže stejně tak primány jako učitelky informatiky s desítkami let praxe.Foto: Zuzana Hronová

Jan Preclík patří mezi učiteli informatiky k čestným výjimkám. Má z ní doktorát, ale zůstává věrný práci pedagoga. Svou vášní pro robotické „hračky“ dokáže „nakazit“ také své žáky v hodinách informatiky a v kroužku robotiky. Už jeho malí primáni vyhrávají robotické soutěže, a to i nad staršími účastníky. „A moji starší studenti už zase působí jako lektoři na workshopech pro okolní základní školy a seznamují s roboty jejich žáky,“ doplňuje. „Nákaza robománie“ se tak šíří dál, navíc umocněná vrstevnickým učením. Při něm se žák v roli učitele umí lépe naladit na úroveň svých vrstevníků a také jim vše lépe vysvětlit.

Učitelka informatiky na Gymnáziu Jana Keplera Hana Šandová potom vysvětluje, jak prostřednictvím jednoduchých výukových robotů lze žákům objasnit fungování takzvané chytré domácnosti, kdy spotřebiče spárované s mobilem, tabletem či počítačem lze ovládat na dálku. „Můžeme si dát třeba malého robota se senzory na ledničku a on bude počítat, kolikrát ji otvíráme, a zobrazovat to na tabletu. Když si nastavím, pokolikáté již do lednice jít nesmím, abych se nepřejedla, upozorní mě robot třeba zvukovým signálem,“ uvádí příklad.

I když děti jsou z takové informatiky nadšené a učitelé spokojení, že funguje princip „škola hrou“, problematičtí podle Šandové bývají někteří rodiče. „Těm přijde, že‚ nějaké hračky‘ do výuky nepatří. Za nich nic takového nebylo, znali jen dril, takže co není dril, není pořádná škola,“ usmívá se. „Někdy je složité jim vysvětlit, že se při tom dítě mimoděk naučí mnohem více věcí názorně a v souvislostech.“

Na dotaz, zda si informatikáři vlastně při přípravě na vyučování a během výuky hrají, Hana Šandová přikyvuje: „To je právě na tomto předmětu pěkné. V podstatě si v něm často hrají žáci i učitelé.“ Podle jejích slov je už na konci hodiny informatiky vidět výsledek práce, tedy co nového se žáci naučí – robot nebo program fungují a třeba simulují užitečné činnosti z praxe. „Navíc se to hýbe, bliká, vydává zvuky, což děti k naprogramování robota motivuje.“

Také účastnice lipnického kurzu Michala si pochvaluje, že si může všechny ty blikající a hýbající se roboty vyzkoušet a pohrát si s nimi, aby zjistila, co by jejich používání žákům přineslo. „A pak se mohu v klidu rozhodnout, kterého by bylo dobré pořídit do naší školy,“ říká žena, jež na základce v Němčicích kromě informatiky doposud učila ještě zeměpis a pracovní činnosti. Její škola ji ale vyslala do Lipnice, aby se Michala více vzdělala v informatice, protože od září bude vyučovat výhradně tento předmět. Některé její kolegyně se přidávají do hovoru a říkají, že informatiku nevystudovaly, prostě jim ji vedení školy přidělilo.

„Vystudovaných informatikářů je hrozně málo, předmět učí kdekdo. Třeba na matfyzu navštěvuje kombinaci matematika–informatika v učitelském oboru dohromady čtrnáct lidí ve všech pěti ročnících, někteří navíc odcházejí předčasně, ročně odstátnicují tak dva,“ vysvětluje Lenka Forstová. Nyní chtějí na matfyzu změnit podmínky, aby byly pro budoucí učitele přívětivější a ti se nemuseli učit oba předměty tak do hloubky jako jejich kolegové z jednooborového studia matematiky nebo informatiky.

Dáváme rozhled a sebevědomí

Lipnická Škola učitelů informatiky nemůže během čtrnácti dnů obsáhnout vše z bohatého a neustále se rozvíjejícího oboru. Zdejší lektoři se proto snaží účastníkům poskytnout základy i všeobecný přehled, aby byli v obraze a mohli dětem, které v informatických znalostech předbíhají spolužáky i pedagogy, poradit, kde si mohou dohledat více informací.

Při akutním nedostatku vystudovaných informatikářů se v Česku, ale také jinde v Evropě, kde řeší podobný problém – pouze se „probudili“ o něco dříve než Češi –, začíná prosazovat funkční způsob, jak tuto krizi zvládnout: udělat z učitelů zdatné průvodce po světě informatiky a digitálních technologií, nikoliv špičkové odborníky na tuto oblast. „Nezaměřujeme se na to, co by měli pedagogové učit, ale cílíme na jejich rozvoj, tedy na to, co by měli umět, aby byli dobrými informatikáři,“ vysvětluje ideu letních kurzů Lenka Forstová.

Do Lipnice učitelé jezdí čerpat i sebevědomí, že lze obstát před žáky, kteří jsou schopnými konzumenty moderních technologií. Každý účastník průběžně pracuje na svém projektu a na konci ho prezentuje. „Mnozí zvládnou více, než sami původně čekali – a to velmi posiluje jejich sebevědomí. Uvědomí si, že když mají vhodné podmínky, zvládnou to,“ pochvaluje si organizátorka.

Oslovení účastníci k tomu dodávají, že letní škola ve druhé půlce srpna pro ně znamená vítaný přechod mezi prázdninami a praxí. Dobře je připraví a nastartuje, z výuky pak nemají takové obavy. „Na druhou stranu si říkám, že bych potřebovala ještě dalších čtrnáct dní na vstřebání tolika zajímavých informací, abych si mohla do začátku výuky utřídit, co třeba z robotů a programů použiji, jak a kdy,“ dodává učitelka Ivana.

Pro ty, kteří nemohou odjet od rodiny na dva týdny, pořádají na matfyzu odpolední kurzy – během pandemie je provozovali on-line. „Dokonce jsme zjistili, že ani na dálku neztrácejí kurzy na kvalitě, velkým benefitem je úspora času a peněz vynaložených na cestování. Takže chceme v částečném on-line režimu pokračovat i po pandemii,“ doplňuje Lenka Forstová. S roboty se tak učitelé přijedou seznámit na matfyz do Prahy, ale programovat se mohou učit na dálku. Je jedno, zda se účastníci potkají ve společné místnosti nebo ve společném kyberprostoru.

Učit informatiku neomrzí. Je to pořád jiné

Mira Friedrichová vyučuje informatiku a digitální fotografii na pražském Gymnáziu Na Zatlance. Obor dokonce vystudovala, jenže už před několika dekádami. Tehdy ještě pracovala s velkými sálovými počítači a má třeba zápočet z děrných štítků. „Jsem tady proto, že informatikář se musí neustále učit novým věcem,“ vypráví.

Mira Friedrichová do školství zamířila ze softwarové firmy. Dnes učí informatiku a digitální fotografii na pražském Gymnáziu Na Zatlance. Na lipnickou letní školu jezdí každý rok čerpat novinky pro výuku svého předmětu.Foto: Zuzana Hronová

Tak jako mnoho absolventů učitelství informatiky i ona vzápětí odešla do soukromé sféry. Jenže softwarová firma, v níž pracovala, před deseti lety skončila. A tak se Mira Friedrichová rozhodla stát učitelkou. „Zatímco v bývalé práci jsem koukala stále na tři stejné kolegy, ve škole se každý rok seznámím se stovkou mladých, inspirativních lidí,“ pochvaluje si změnu.

Podle ní takto opačným směrem než v minulých letech, tedy z jiné praxe do školství, míří čím dál více lidí. Například ženy po mateřské dovolené, které přešly z lépe placené pozice v soukromé firmě za katedru proto, aby měly více času na své děti. „Ve škole učí dopoledne, kdy jsou i jejich děti ve škole, odpoledne se jim už mohou věnovat a přípravy na výuku dělají po večerech, když děti spí,“ popisuje.

Mira Friedrichová přijela poprvé do Lipnice před čtyřmi lety, ale vůbec se jí sem nechtělo. Obětovat dva týdny z dovolené považovala za příliš mnoho času. Program ji ale zaujal natolik, že se na kurzy každé prázdniny vrací. „Vidíte tady všechny vymoženosti techniky vedle sebe a můžete je porovnávat,“ ukazuje na roboty vyrovnané na dlouhé římse v jídelně. A to ještě mnohé další „parkují“ v takzvané robotárně, místnosti s dalšími výukovými hračkami. Pochvaluje si také, že v Lipnici získá spoustu cenných kontaktů na odborníky. „Když něco nevím, pak vím, kdo to ví – a to je klíčové,“ říká.

Na otázku, zda nezávidí třeba matikářům nebo dějepisářům, kteří mohou dlouhé roky učit totéž a nic se pro ně nemění, zatímco ona musí neustále vstřebávat nové a nové vědomosti, zvolá: „Naopak, právě to je na informatice krásné a zábavnější než učit postopadesáté rovnici o dvou neznámých.“ Dodává ale, že rychlá proměnlivost oboru, kterou ona tolik miluje, bývá pro mnohé její kolegy největším strašákem.

Koncept nové informatiky si Mira Friedrichová pochvaluje. Odpovídá prý potřebným kompetencím, které po žácích a studentech vyžaduje dnešní doba. Líbí se jí také rozvoj digitální gramotnosti napříč předměty. „Proč by měl informatikář učit psaní e- mailu, když neumí stylistiku a správně formulovat. To by měl právě dělat češtinář, u nás na Gymnáziu Na Zatlance to tak je.“ Rovněž považuje za zbytečné, aby studenti na informatice zpracovávali cvičná data, když mohou použít reálná, například z přírodovědných seminářů. K tomu je ale nutné přesvědčit učitele dalších předmětů, že rozvíjení digitální gramotnosti je potřebné.

„Velkou službu nám v tomto směru prokázala koronavirová pandemie,“ říká Lenka Forstová, podle níž lockdown ukázal výhody digitálních technologií, odboural strach z jejich používání a odhalil, že se nic hrozného nestalo, když učitelé nestihli s žáky probrat všechno učivo.

„Doba je dnes už jinde, encyklopedické znalosti nejsou potřeba, je důležité vědět, kde a jak informace najít. A ještě důležitější je umět informace zpracovat, použít a propojit. A tomu může hodně pomoci právě nová informatika,“ doplňuje Lenku Forstovou učitelka ze Zatlanky Mira Friedrichová, která se domnívá, že kdyby se koncept nové informatiky nezačal od letošního či příštího roku po pedagozích vyžadovat, nikdy by se potřebné znalosti nenaučili. „Takhle je to donutí a to je dobře,“ míní.

Účastníci Školy učitelů informatiky v Lipnici nad Sázavou rozvíjejí své programátorské schopnosti, zdokonalují se v ovládání robotů a také si dodávají sebevědomí, že informatika není až tak nezvládnutelná.Foto: Zuzana Hronová

Podle Lenky Forstové je jasné, že ne všechny školy jsou na tento model připravené a že takovou razantní změnu nelze provést lusknutím prstů. „Ale už aspoň víme, kam směřujeme, i když cesta nám ještě chvilku potrvá.“

Do hovoru se s pozoruhodným blikajícím robotem v ruce vmísí lektorka Hana Šandová, jež stejně jako její kolega, lektor Jan Preclík, absolvovala speciální výcvik učitelů technických oborů v americkém středisku NASA. „Kde je vůle, tam je i cesta,“ uzavře lakonicky debatu nad revoluční změnou, která tuzemské školy čeká.