„Kdepak máte maminku?“ ptá se asistentka na chodbě školy dvou blonďatých žaček. „Je na flámu,“ odpovídá za ně bez skrupulí rozcuchaný tatínek, který vypadá, že se sám z flámu teprve před chvílí vrátil.

Je sobota ráno, ještě před koronavirovou karanténou, v Základní škole v Trmicích probíhá den otevřených dveří a tahle historka dobře ilustruje, kde se nacházíme – v městečku s několika sociálně vyloučenými lokalitami, vysokou nezaměstnaností, zadlužeností a nízkou vzdělaností, které bylo do roku 1994 součástí Ústí nad Labem.

Třetina žáků trmické základky jsou Romové, třetina má speciální vzdělávací potřeby a třetina dětí pochází z nepodnětného prostředí – tyhle skupiny se prolínají.

Nezaměstnanost, zadluženost, drogy. Vítejte v Trmicích. Foto: Kateřina Lánská

Zatímco v Ústeckém kraji každé sedmé dítě odchází ze vzdělávání předčasně – nedokončí základní školu, nepokračuje na střední nebo ji opustí –, a v sociálně vyloučených lokalitách jsou takových dětí téměř dvě třetiny, v Trmicích by se podobné případy daly spočítat na prstech jedné ruky. Navíc rok od roku stoupá počet zdejších žáků, kteří nastupují na obory s maturitou.

Jak to tedy v Trmicích dělají, že děti, které „nejsou z domova motivované a na ničem jim moc nezáleží“ – jak většinové osazenstvo své školy popisuje ředitelka Marie Gottfriedová – dokážou postrčit k dalšímu úspěšnému vzdělávání?

Na téhle škole jsem se naučil nebát a respektovat lidi, kteří jsou jiní než já, říká jeden z absolventů. Na snímku s češtinářkou Jindřiškou Waňkovou.Foto: Lucie Fialová

Stačí několik návštěv a jedna věc je jasná: v zázračných vyučovacích metodách úspěch netkví. Nadstandardní je spíš vztah učitelů s žáky i jejich rodinami. Dokládá to fakt, že když ředitelka Gottfriedová během dne otevřených dveří prochází školou, každou chvíli ji někdo zastaví.

Za ní i dalšími učiteli proudí absolventi, kteří se přijeli ukázat a říct, jak se jim daří, ona sama se tu a tam s někým zapovídá, pochválí mu, jaké měl včera v tanečních pěkné šaty, nebo ho vybídne, aby zašel do sborovny na zákusek. Sem tam na chodbě narazíte na objímající se chumel lidí – třeba když tři kluci, kteří jsou ze školy druhým rokem pryč, přišli navštívit svou bývalou třídní učitelku. „Představte si, že mám z češtiny jedničku,“ chlubí se jí jeden z nich. „Já dvojku,“ přidává se druhý.

Nedovzdělaný člověk se nevyplatí

České školství potřebuje změnu téměř všude. Žáci zaostávají v matematice i ve čtení, nerozumějí přírodním vědám. Ukazují to všechny testy, které Česko porovnávají s vyspělým světem. České děti nemají školu rády, rodiny s nižším vzděláním školskému systému nedůvěřují a nejsou motivovány, aby jejich dítě dosáhlo co nejvyššího vzdělání.

V některých krajích propadá každé desáté dítě. Když žák jednou nebo dvakrát propadne, ukončí docházku už v sedmé nebo osmé třídě. S neuzavřeným základním vzděláním pro něj končí možnost nastoupit nejen na střední školu nebo odborné učiliště, ale také do rekvalifikačních kurzů, které zprostředkovává úřad práce.

Každoročně opouští základní školy předčasně až dva tisíce žáků, střední školy mnohonásobně víc. Agentura pro sociální začleňování vyčíslila, že na každého takto nedovzdělaného člověka vynaloží během jeho života český sociální systém 13 milionů korun. Nevyplatí se to tedy nikomu.

„Trmický úspěch stojí na dvou věcech: dobrá komunikace s rodinami a práce s pedagogickým sborem,“ říká Marta Miklušáková z Agentury pro sociální začleňování. Ta zdejší základku sleduje jako jednu ze vzorových škol, kde se i ve složitém prostředí daří žáky rozvíjet. „Škola má dobré vztahy s dětmi i s rodiči, umí s nimi komunikovat, dlouhodobě na tom pracují. Stejně podstatný je ale systém vedení pedagogů, jejich hodnocení a další vzdělávání. Ta práce je vysilující, učitel se tam mnohem častěji než jinde setkává s neúspěchem. V trmické škole je přitom skoro nulová fluktuace, je tam dobře všem.“

Padesát z 320 zdejších dětí má speciální vzdělávací potřeby (spousta dalších sice diagnózu oficiálně nemá, ale nepodnětné domácí prostředí jim vzdělávání neusnadňuje), ovšem neukončená základní škola se „poštěstí“ ročně jednomu, nanejvýš dvěma žákům. „Často dětem, které k nám byly přeřazeny na základě intervence kurátorů z magistrátu, protože měly v původní škole potíže. Přišly sem třeba jako opakující žáci, a už se s nimi nepodařily velké divy,“ vysvětluje Marie Gottfriedová.

Loni skončili v osmém ročníku tři žáci, ostatních 29 došlo až do devátého. Jednadvacet z nich odešlo na střední školu s maturitou (tři z nich na gymnázium), zbývajících 11 na učňovský obor. Všichni absolventi byli přijati ke studiu, o které měli zájem.

Dívejte se nahoru

Hodina občanské nauky, výjimečně spojené obě devítky – náročná disciplína. Téma: psychologie. Začíná se testem. Nejde o známky, žáci mohou spolupracovat, odpovědi se pak probírají společně. Znalosti dětí nejsou bůhvíjaké, ale všichni se snaží, nikdo se nezašívá, učitel je ani nenechá. Hodina běží ve svižném tempu a v pozitivním duchu. Učitel nepřednáší od tabule, nekřičí. Špatné odpovědi přechází, kdežto nezapomene ocenit žádnou, která se aspoň blíží pravdě.

Píše se test, ale spolupracovat je dovoleno.Foto: Kateřina Lánská

Není to náhoda a není to jen naturelem konkrétního učitele. V Trmicích vědí, že v atmosféře nedůvěry učení nikomu nevoní, a právě v tomhle prostředí je pasivita ten největší nepřítel. Na stěnách školy proto visí motivační citáty Stephena Hawkinga „Dívejte se nahoru na hvězdy, a ne dolů na nohy“ nebo „Nikdy nepřestaňte pracovat. Práce vám dává smysl a život je bez ní prázdný“.

Ze stejného vědomí vyrůstá velká pozornost, kterou v Trmicích věnují hudbě, tanci nebo sportu. Škola nabízí dvacítku odpoledních kroužků s cílem stavět na tom dobrém a dát každému možnost vyniknout. Což neznamená, že se problémy nechávají vyhnívat. Třeba v otázce absencí je trmická základka vzorem pro ostatní ústecké školy – i ty považované za „prestižní“. Velké absence jsou obvykle prvním krokem k tomu, že dítě nakonec přestane do školy chodit úplně nebo propadne.

Nepromarni ani den

„Vážená paní ředitelko, v současné době řešíme velký příval zasílaných návrhů neomluvené absence z některých konkrétních škol. Máme za to, že vaše škola může být dobrý příklad v tom smyslu, že návrhů od vás chodí minimálně a vaše práce se žákem, potažmo s rodinou, je velmi efektivní,“ předčítá ředitelka Marie Gottfriedová ve své kanceláři z dopisu, který jí zrovna přišel z ústeckého Orgánu sociálně-právní ochrany dětí (OSPOD).

Školy v řešení absencí často selhávají. Běžně žákovi sčítají zanedbané hodiny, a když jich je 25, obrací se na OSPOD. Ten je ale zahlcený, k řešení se dostane za několik měsíců. Rodina mezitím žije v domnění, že si absencí nikdo nevšiml, a ty narůstají.

V Trmicích leccos zmůže motivační soutěž Nepromarni ani den – třída s nejnižším počtem zameškaných hodin dostává dva tisíce korun na nějakou činnost nebo výlet, jednotlivec může vyhrát tablet. „Děti to prožívají, někdy až do extrémů, když nám rodiče volají, že dítě chce jít do školy i s horečkou,“ směje se Marie Gottfriedová.

Dětí s nulovou absencí je obvykle sedm nebo osm, z nich se losuje. Chodit do školy kvůli tabletu není asi ta správná motivace, ale trmické škole nelze upřít, že se v ní nikdy nepřestává přemýšlet, jak problémy řešit.

Základ úspěchu je ovšem v práci s rodinami. Recept zní: včasnost a vstřícnost. „Hned když se objeví prvních pět šest hodin absence, rozjíždíme akci: většinou školní asistent jede do rodiny a jedná podle situace,“ popisuje Marie Gottfriedová.

Někdy stačí po dobrém vysvětlit, že škola musí docházku sledovat, a žádat zdůvodnění, proč dítě nedorazilo. Jindy asistentka poprosí někoho z rodiny, aby s ní jel do školy. Občas spolupracuje s romským spolkem Romano Jasnica, jehož zaměstnanci jsou rovněž v kontaktu s rodinami.

Důležitý je vstřícný přístup. „Nestavět rodiče hned do role provinilců. Reagovat s pochopením – někdy třeba zjistíme, že maminka ulehla s horečkami a nebyla schopná postarat se o půlroční dítě, a tak nechala doma staršího sourozence. Požádáme ji, aby nám to příště zavolala a řekla pravdu,“ vysvětluje ředitelka.

Většina rodičů na tento přístup reaguje pozitivně. Čím dřív se absence řeší, tím větší je šance si porozumět, jsou přesvědčeni v Trmicích. „Zůstane pár případů, které nahlásit musíme – OSPOD má jiné páky, krácení dávek a podobně. Ale zkušenost mi potvrzuje, že prevence je lepší. Když se musíte ohánět paragrafy, je to už většinou ztracené,“ popisuje Marie Gottfriedová.

Klíčovou roli hraje školní asistentka. „Katka Vyšínová je Romka a má charisma, je hodná, ale důrazná. A umí vycítit, co na koho platí. Někdy je potřeba mírně, spíš vysvětlit. Jindy zase přitvrdit. Ona je pro školu velký poklad.“

Jenže většina škol si takový poklad nemůže dovolit. „Sociální práce je hrazena z takzvaných šablon, což není moc systémové. Školy mají zastropovaný rozpočet, to znamená, že saturují nejprve své potřeby, které nejvíc hoří. Asistenta, jenž chodí do rodin, mají většinou na posledním místě, v první řadě potřebují zajistit výuku,“ vysvětluje Marta Miklušáková z Agentury pro sociální začleňování.

Jak to, že v Trmicích na asistentku dosáhli? Škola se zapojuje do všemožných rozvojových projektů ministerstva školství nebo ústecké Univerzity Jana Evangelisty Purkyně – díky spolupráci s ní má například speciálního pedagoga nebo dva koordinátory společného vzdělávání. Ti mapují, co se daří v oblasti inkluze.

Ledy se lámou na třídních schůzkách

Je čtvrtek, půl sedmé večer, ale v mnoha oknech školy se ještě svítí. Mimo jiné v 6. B. Kolem jedné z lavic tam sedí několik lidí. „Sešli jsme se, Vojto, kvůli tobě, já, tvoje učitelka, maminka, tatínek a paní asistentka,“ zahajuje učitelka schůzku až příliš popisně, ale ví, proč to dělá. Pocit, že se právě kvůli Vojtovi ve škole všichni sešli, je pro dítě velké povzbuzení.

Říká se tomu tripartitní schůzky a v Trmicích si je nemohou vynachválit, i když spolknou mnohonásobně víc času než jedna hromadná třídní schůzka. Důležité je vždy začít pochvalou, vypíchnutím toho, co se daří. Učitelka mluví o tom, co na Vojtovi oceňuje (umí pomáhat) a čím je důležitý pro třídu (zastává se slabších). Pak předává informace od jednotlivých učitelů. „Ze zeměpisu to zatím vypadá na trojku, ale mám tady poznámku od pana učitele, že kdyby ses v hodině víc zapojoval a věnoval o trochu víc úsilí referátům, byl bys i na jedničku,“ povzbuzuje.

Další trmická zásada: nikdy nezůstat jen u známky, ale vždy k ní přidat konkrétní doporučení. Žák má potom šanci vysvětlit, co mu brání podat maximální výkon. Nakonec dostanou slovo rodiče. A vyústěním schůzky často bývá i úmluva o tom, co zkusí dítě, co učitel a s čím pomohou rodiče, aby byly výsledky dítěte lepší. Důležité je vždy skončit u nějaké perspektivy, u naděje.

Tripartity lámou ledy… „Přišly na ně i rodiny, které jsme do té doby neviděli,“ říká Marie Gottfriedová. „Pak z nich padalo, že se jim na třídní schůzky nechtělo, protože se báli, že se tam bude přede všemi špatně mluvit o jejich dítěti. Což jsme nedělali, ale oni mají takovou zkušenost z dob, kdy sami chodili do školy.“

Tripartitní schůzky se konají dvakrát do roka a je na ně vždy vyhrazen měsíc. „Získáme spoustu důležitých informací o dítěti, ale hlavně se tím buduje vědomí, že jsme na stejné lodi a v centru pozornosti je dítě,“ vysvětluje ředitelka, přesvědčená o tom, že je to právě vzájemná důvěra, na čem závisí školní úspěch.

Vytěžit kapelu Queen

Je pátek, spojené devítky mají hudební výchovu. Minulý týden byli všichni v kině na filmu Bohemian Rhapsody, a jelikož dnešním tématem je rytmus, učitel Drahoslav Straněk hraje na klávesy melodie skupiny Queen a děti mají za úkol je na různé nástroje rytmicky doprovázet. Spíš než hudební výchovu to připomíná zkoušku orchestru.

Spojené devítky, koncentrace puberty velmi vysoká. Přesto všichni spolupracují.Foto: Kateřina Lánská

Film o skupině Queen propojuje různé předměty. Jít se školou do kina v Trmicích neznamená zabít jedno dopoledne, ale pořádně se na projekci připravit a zpětně ji vytěžit. „Je to film pro poučené, tak jsme si ještě před návštěvou povídali o tom, co to bylo za kapelu, v jaké působila době, s čím novým přišla. A nejde tam jen o muziku, ale taky o vztahy, přiznání si odlišnosti, víru sama v sebe,“ vysvětluje Drahoš Straněk, že s těmito tématy lze pracovat rovněž v etice či ve výchově k občanství.

Nejbližší hodinu po návštěvě kina dostal každý žák od Drahoše Straňka papír, ať k filmu napíše cokoli, co ho napadne. „Někdo komentoval hudbu, jiný herecké obsazení, jeden chlapec mi psal: ‚Přišel jsem domů a celej večer jsem poslouchal Queeny. Normálně s našima moc nejsme, ale slyšeli to a přišli ke mně do pokoje taky poslouchat.‘“

Na závěr hodiny si žáci zkusí zazpívat Ach, synku, synku. „Je to překvapení pro paní ředitelku na příští školní koncert,“ oznamuje učitel. „A bude mít paní ředitelka radost?“ ptá se jedna dívka a je vidět, že nic si v tu chvíli nepřeje víc.

Žádná magie

To, co se děje v Trmicích, není žádná magie. Postupy učitelů se podobají návrhům expertů na moderní pedagogiku, třeba britské učitelské celebrity Dylana Wiliama, který začínal jako matikář ve škole plné nemotivovaných dětí ze sociálně znevýhodněného prostředí. V kostce: učitel věnuje dětem individuální pozornost, neustále se ujišťuje, že má naopak pozornost každého z žáků, a všechny se snaží motivovat. Kárá tiše a oceňuje nahlas.

Marie Gottfriedová přitom zdůrazňuje, že nejde o konkrétní pedagogické postupy, ale spíš o pocit, který je pod nimi: že škola je služba a před dětmi stojí učitelé, již si uvědomují, že nejsou úřad, který si klade podmínky.

O povaze té „služby“ má poměrně jasno: s učiteli se většinou shodne na tom, jaký by absolvent školy měl být – zodpovědný, samostatný, kreativní, empatický, schopný, svědomitý, spolehlivý a pečlivý, měl by spolupracovat a pomáhat, mít šarm i jiskru. „Ale co ve školách děláme pro to, abychom tohle všechno rozvíjeli? Učitel přijde s výkladem, děti mají nehnutě sedět, pak si látku zapsat a po dvou dnech ji mají reprodukovat. Nejlépe stejnými slovy. Jak tím rozvíjím kreativitu, zodpovědnost, spolupráci, motivaci?“ ptá se Marie Gottfriedová a odpovídá si: „Nic z toho.“

Předbíhají dobu

Metody, které v Trmicích fungují, se uplatňují i v jiných školách, ty si ale na ně musí přijít samy – žádná metodika neexistuje. Úspěch škol se odvíjí od osobnostních kvalit ředitelů a míry jejich aktivity, schopnosti sehnat si informace, ale také finanční podporu z grantů. Nemají to snadné. Zvláště pokud je nepodporuje zřizovatel. Jako v Trmicích.

„Trochu mi vadí složení dětí, i když je samozřejmě dáno složením obyvatel,“ říká bez obalu starostka Trmic Jana Oubrechtová a nejspíš tím myslí Romy. Podle ní ve škole klesá úroveň vzdělávání, protože se přizpůsobuje těm slabším. Vnímají to prý i rodiče, a proto často vozí děti do ústeckých škol. Žádné statistiky ani důkazy pro svá tvrzení ale starostka nemá.

Podle Marie Gottfriedové do školy v Trmicích nenastoupí ročně tři nebo čtyři spádové děti a před čtyřmi lety se našla jedna maminka, která v listopadu odhlásila svého prvňáka s odůvodněním, že ve třídě je hodně romských žáků. O jiných takových případech ředitelka neví.

Česká školní inspekce (ČŠI) byla ve škole naposledy v roce 2014 a jako nadstandardní hodnotí například podporu sociální gramotnosti, kvalitní a promyšlený systém volnočasových aktivit nebo pozitivní klima. „Častěji navštěvujeme školy, v nichž je nějaký problém. Z Trmic nemáme žádný signál, že by škola sešla z cesty a vyvíjela se špatným směrem,“ říká ředitelka ústeckého inspektorátu ČŠI Varja Paučková. Trmická škola předbíhá dobu.

Proč není takových více? Stejnou otázku si kladlo i ústředí ČŠI, a tak začalo podobně úspěšné školy sledovat a jejich postupy sepisovat do zprávy s příklady inspirativní praxe. Mezi osmdesátkou sledovaných škol je i ta trmická. „Škola vytváří žákům rovné příležitosti ke vzdělávání bez ohledu na jejich sociální či kulturní příslušnost, poskytuje jim podpůrná opatření, rozvíjí u nich toleranci a dbá na to, aby žádný žák nebyl vyčleňován z kolektivu,“ vysvětluje náměstek ústředního školního inspektora Ondřej Andrys.

Zlobení je voláním o pomoc

Marie Gottfriedová má dnes mimořádnou třídnickou hodinu, protože s jedním chlapcem jsou problémy. Do Trmic přešel ze školy v Ústí nad Labem, kde si s ním nevěděli rady, a tady se snaží zapadnout machrováním a drzostí. Narušuje hodiny, vykřikuje, sprostě nadává. Někteří spolužáci ho za to oceňují. Ředitelka má za sebou už tříhodinový rozhovor s maminkou, který odhalil, že ani ona si se synem neví rady.

„Žádné dítě nezlobí jen proto, že chce. Často je to volání o pomoc. Když si tohle připustíte, díváte se na něj jinak. My bychom neměli být ti, kteří s dítětem soupeří,“ vysvětluje později. Formální tresty – tedy důtky či zhoršené známky z chování – v Trmicích téměř nepoužívají. Věří, že po dobrém se toho zvládne více. I když to někdy znamená hodiny rozhovorů s dítětem i rodiči.

„Dnes si budeme povídat o tom, co se vám na vaší třídě líbí,“ zahajuje ředitelka. Jsme dobří kamarádi, pomáháme si, rádi si spolu hrajeme na koberci, zaznívá od dětí. „A teď slabé stránky – má vaše třída nějaké slabé stránky?“ „Hluk… Některé děti jsou hodně hlučné a někdo by si chtěl třeba o přestávce číst, ale nemá klid,“ ozývá se z lavic.

Děti jsou na podobně otevřené hovory zvyklé a je znát, že zpětnou vazbu umí dávat i přijímat. Zaznívají jména konkrétních dětí, které ostatní nejvíc ruší, a když dojde na to, co lze udělat pro zlepšení, většina dětí vidí máslo na vlastní hlavě: musím se polepšit. „Zajímavé je, že děti většinou vědí, co dělají dobře a co ne, nepotřebují nad sebou mentora, který jim to řekne,“ komentuje to Marie Gottfriedová.

Hodina končí, ředitelka je spokojená. „Nebylo to vůbec o tom chlapci, netraumatizovali jsme ho tím, že bychom rozebírali jeho, přesto se poznal a dokázal říct: pomohli byste mi, kdybyste si mě nevšímali. Vlastně přiznal, že vykřikuje a nadává proto, že to má odezvu.“

Atmosféra dláždí cestu k jedničkám

Vztahy mezi dětmi, vztahy mezi žáky a učiteli. Vztahy, vztahy.

Aby sem děti chodily rády a aby měly chuť na sobě pracovat, je podle trmických učitelů to hlavní, od čeho se odvíjí známky na vysvědčení, i chuť dál studovat a převzít odpovědnost za vlastní život. „Pokud chodí děti do školy rády, máte zaručeno 80 procent úspěchu. Klima považuji za pilíř práce ve školách. Je to i cesta k jedničkám,“ je přesvědčená Marie Gottfriedová.

Proto ve škole dbají na pestrou nabídku kroužků, které až na výjimky vedou sami pedagogové. Učitelé se tak s dětmi potkávají odpoledne ještě v jiné rovině, což pro žáky, kteří mají nějaký problém, může být podle ředitelky velká výhoda.

Ceny za kroužky jsou symbolické. Škola je dotuje částečně z provozního rozpočtu. „To znamená, že třeba nenakoupíme tolik nového nábytku do kanceláří. Ale dostupnost kroužků a smysluplné využívání volného času vnímáme jako prioritu,“ vysvětluje ředitelka.

Každý má příležitost být v něčem dobrý. A že toho je. Věhlasný je například školní orchestr Trmi©kus. Natočil CD, a vystupoval už dokonce v Rudolfinu. Na festivalu školních animovaných filmů získal trmický animák Klíč života první cenu. Logo školy vyšlo ze soutěže mezi žáky a škola má i vlastní televizi. Předloňští deváťáci vzdali hold svým učitelům tím, že pro ně přetextovali do češtiny písničku Michaela Jacksona They Don’t Care About Us. Prodejem párků v rohlíku si vydělali na pronájem studia, kde píseň nahráli a sami k ní natočili videoklip.

Takhle že vypadají demotivovaní žáci z chudého kraje? Ovšem i tací se v Trmicích objeví. Jako například jedna dívka, říkejme jí třeba Iveta…

Někdy to prostě nejde

Ivetin příběh je problematický: první stupeň absolvovala v praktické škole, potom se ale zjistilo, že tam byla zařazena omylem. Na běžné škole se ovšem nechytila. „Pak přišla k nám, doučovali jsme ji a dopomáhali. Když měla končit, nevěděla, co se sebou, a rodina to neřešila. Zdálo se nám, že má výtvarné cítění a chtěla být mezi lidmi. Když jsme řekli ‚kadeřnice‘, rozsvítily se jí oči,“ vypráví zástupce ředitelky Drahoš Straněk.

Na učilišti všechno vyjednal, domluvil půjčku od organizace, která romským dětem financuje středoškolská studia. Ale Iveta na školu nenastoupila a nepřišla ani na opravné zkoušky. „Na její rodinu nikdo neměl vliv,“ přibližuje Drahoš Straněk jeden z případů, kdy to s péčí o žáka přes veškerou snahu nevyšlo.

Takových dětí ale bylo v Trmicích zatím jen několik a na každé z nich si tu dobře pamatují. Stejně jako na pozitivní příklady, kdy se dítě podařilo správně nasměrovat. Trmice tak mají svou absolventku třeba na Mezinárodní konzervatoři v Praze. Jmenuje se Nela Džudžová a „copyright“ na její kariéru drží také šéf školního orchestru a učitel hudební výchovy Drahoš Straněk. Ten si už u malé Nely všiml, jak je muzikální, a dostrkal ji k přijímačkám na konzervatoř. „Dřel jsem s ní hudební teorii a hlavně jsem ji motivoval, že na to má,“ vzpomíná učitel.

Je zřejmé, že nasazení trmických pedagogů je daleko za hranicí běžné náplně učitelské profese. Kde ale vzít tolik motivovaných lidí v zemi, v níž tohle povolání nemá dobrou prestiž ani adekvátní ohodnocení? Marie Gottfriedová měla to štěstí, že v Trmicích zrovna odcházelo hodně učitelek do důchodu a mohla si nový pedagogický sbor postavit podle svého. Je v něm skoro stejný počet mužů jako žen, mnozí se do školství vrátili po letech a zhruba třetinu učitelů se podařilo přilákat z oborů mimo školství.

Kouzlo osobnosti, ale také jasná vize. Ředitelka školy Marie Gottfriedová.Foto: Kateřina Lánská

Asi kouzlo osobnosti, samozřejmě těžko replikovatelné. Ale taky jasná vize, jak má dobrý učitel vypadat. „Musí to být spíš pedagogičtí alchymisti než znalci matematiky nebo přírodopisu. Daleko víc psychologové schopní empatie, kteří si děti získají, odhadnou, jak na koho jít a jak s kým navázat vztah, protože se vztahem všechno stojí a padá,“ vysvětluje ředitelka.

Přijdou ze školy a usmívají se

„První dny chodila ze školy a říkala: mami, já jsem jako ve snu,“ vypráví Silvie Wilczek o své dceři Silvě. Rodina se do vsi nedaleko Trmic přistěhovala mimo jiné proto, že v původní škole na Bruntálsku se vyhrotily vztahy a třináctiletou Silvu to dovedlo až na pokraj psychického zhroucení.

„Na tělocvik měli ředitele, který na děti nemístně sahal, a moje dcera se ozvala. Řešili jsme to přes výchovnou poradkyni, třídní učitelky se dotklo, že jsme ji obešli, takže pak už dcera měla problémy i s ní,“ vysvětluje Silvie Wilczek. Dívka dostávala v prvním pololetí sedmé třídy ještě jedničky a dvojky, na olympiádě z angličtiny skončila třetí, ale najednou byla na pětky.

„Učitelka ji ponižovala před spolužáky, Silva začala chodit domů s brekem. Po ránu jí bývalo špatně, zvracela, měla průjem, doktor ji poslal k psychologovi, ten k psychiatrovi. Diagnóza: stresová porucha, už jí hrozila ústavní léčba. Psychiatr doporučil, ať ji do konce školního roku do školy neposílám,“ říká matka.

To je pro mě jako pro maminku strašně moc, říká Silvie Wilczek o tom, že její dcery chodí ze školy nadšené.

Loni v létě se rodina přestěhovala do severních Čech, v září Silva i její mladší sestra nastoupily do trmické školy. „Obě jsou nadšené. Výuka je rozmanitá, učitelé podávají látku zábavnou formou a záleží jim na tom, aby ji každý pochopil,“ líčí Silvie Wilczek. Na předešlé škole Silva propadala z fyziky, v Trmicích ji začala bavit. „Pan učitel říká, že je nejlepší. Silva se úplně rozjela, začala hrát na flétnu a na ukulele. Září štěstím. Učitelé se zajímají o vztahy ve třídě, všechno se hned řeší. To jsme ještě na žádné škole nezažili. Až tady dcery chodí rády do školy, a když přijdou domů, usmívají se. A jedna přes druhou vyprávějí.“

Vše příliš stojí na náhodě

Znovu se vtírá otázka: proč se podobná škola, z níž se děti vrací s úsměvem, tak těžko hledá? „Protože Marie Gottfriedová je jenom jedna a příklad trmické školy ukazuje, jak podstatný je pedagogický leadership ředitele školy,“ odpovídá ředitel odboru předškolního, základního, základního uměleckého a speciálního vzdělávání ministerstva školství Jaroslav Faltýn.

A přesně to je ten problém. V českém vzdělávacím systému kvalita školy významně závisí na osobnosti ředitelky či ředitele a jejich schopnostech. Neexistuje dobrá škola, která by měla špatného ředitele.

Přesto žádný systém vzdělávání ředitelů a jejich kariérní přípravy není k dispozici. „Nejenže stát zatím nenabízí podporu školám, které se podobně jako ta v Trmicích pohybují v sociálně obtížném terénu, ale navíc vůbec neřeší, jak na místa ředitelů takových škol dostat schopné lidi,“ říká Tomáš Feřtek, který české školství dlouhodobě sleduje.

Podle něho se ředitelé do svých funkcí dostávají náhodně, často bez kompetencí, které jsou pro podobnou práci třeba. V lepším případě si znalosti doplňují teprve následně, individuálně, bez jasného vedení ministerstva. „To potřebujeme změnit nejdříve, pokud chceme, aby existovala šance, že se příklady dobré praxe, jako je ten v Trmicích, budou šířit do celého vzdělávacího systému. V tuto chvíli jde o zcela náhodně putující ‚infekci‘.“

Změnit se to pokouší Ředitel naživo, první program – ovšem iniciovaný neziskovým sektorem –, který se snaží o systematickou přípravu ředitelů. „Chybí jim především dlouhodobá podpora a možnost sdílení s lidmi ve stejných pozicích,“ vysvětluje manažer dvouletého programu Libor Pospíšil. Podle něj se tento kurz zaměřuje na rozvoj ředitelských kompetencí, které mají největší dopad na děti a jejich radost z učení.

Trmická základka je připravena své zkušenosti sdílet. Jde jen o to, aby bylo více škol schopných její postupy aplikovat. A také zřizovatelů, kteří je budou podporovat. „Stojí to někdy hodně sil, a jestli se mi občas vkrádala do hlavy myšlenka, že s tím praštím, tak to není kvůli největšímu školnímu sígrovi, ale kvůli radnici,“ říká ke vztahům se zřizovatelem Marie Gottfriedová.

Zatím to ale nevzdává. Každý den do školy přichází s myšlenkou: „Za žádnou cenu nad dětmi nezlomit hůl, zkusit v nich probudit zodpovědnost za vlastní osudy. U každého z nich, ať už je připravenej nebo nepřipravenej, vodrbanej nebo načančanej, kouká na mě hezky nebo drze, s domácím úkolem nebo bez. Jsem tady pro něj a mám ho doprovázet, motivovat a vytvořit podmínky, aby se někam posunul.“