„Digitální doba není nějaká budoucnost, kterou vidíme ve sci-fi, probíhá v současnosti. Bez digitálních dovedností se dnes žáci ani učitelé neobejdou,“ říká ředitelka korporátní komunikace a společenské odpovědnosti Vodafonu Adriana Dergam. „Z praxe vidím, jak je vzdělávání v digitálních kompetencích nedostačující. Musíme velmi doškolovat nastupující mladé lidi, kteří přicházejí ze škol v této oblasti nevybavení, a trochu tím suplujeme roli státu.“

Miroslav Dvořák ze Vzdělávacího centra Microsoft upozorňuje, že doba se rychle mění a spousta pozic mizí. „Airbnb nevlastní jedinou nemovitost, a přesto je největší ubytovací společností, Skype nemá žádnou telefonní infrastrukturu, a přesto přes něj odehrávají miliardy hovorů denně, Facebook nevytváří žádný obsah, přesto to jsou nejčtenější ‚noviny‘. Tím ubývají pozice jako pokojská, recepční, inženýr telefonních sítí, spojovatelka. Naprogramovaný robot už dnes umí postavit zeď, brzy nebudou potřeba zedníci. Tomu všemu se musí škola přizpůsobit,“ říká Dvořák. Jelikož je i učitelem informatiky, dodává: „Informatika by neměla být o obsluhování počítače, což je možná strop nejednoho učitele, ale mělo by se tu učit i programování, které rozvíjí myšlení žáků.“

Vzdělávat děti jde mnohem jednodušeji v momentě, když tak učiníme v prostředí, které je baví

„Učitel dnes může učit velmi kreativně, s využitím nejrůznějších moderních technologií, může učit projektově, ve skupinkách. Jenže mnozí říkají, že kurikula jsou tak plná, že nestíhají látku odučit, natož ji nějak zpestřit použitím digitechnologií. Jenže to už v případě základních škol patnáct let, tedy po školské reformě, není pravda,“ říká Petr Naske, tajemník DigiKoalice (Česká národní koalice pro digitální pracovní místa).

Jak vysvětluje, učivo obsažené v rámcových vzdělávacích programech není povinné, povinné je pouze dosáhnout stanovených cílů. „Například celé učivo fyziky na základní škole se dá naučit v deseti vyučovacích hodinách,“ doplňuje ho Tomáš Feřtek, odborný konzultant informačního centra o vzdělávání EDUin.

Jen 15 procent „e-škol“

Česká školní inspekce v dokumentu Rozvoj informační gramotnosti na středních školách ve školním roce 2018/2019 konstatuje, že 70 procent škol, které navštívila, zahrnuje digitální technologie (též informační a komunikační technologie, ICT) do koncepce rozvoje. Na všech navštívených školách pak byly touto technikou vybaveny i některé další učebny, ne například pouze specializovaná učebna informatiky. U 80 procent škol byla takto vybavena dokonce většina učeben. Bohužel se toto materiální vybavení příliš neprojevilo na inovaci či digitalizaci výuky.

Například pouze v 15 procentech navštívených středních škol se inspektoři potkali s tzv. systémem pro řízení výuky (learning management system, LMS). Jedná se o aplikaci, která řeší administrativu a organizaci výuky od elektronických žákovských knížek a třídnic přes komunikaci s žáky či rodiči po elektronické učební materiály či výukový obsah on-line či off-line nebo zadávání, vybírání a vyhodnocování úkolů či testů.

Účel využití digitálních technologií ve výuce předmětů na středních školách

„Přestože ve zhruba třech čtvrtinách středních škol si většina učitelů uvědomuje potenciál ICT pro zvyšování kvality vzdělávání a také stále více z nich tyto technické prostředky do své výuky zahrnuje, pouze čtvrtina pedagogů těchto navštívených škol se považuje za sebejisté a metodicky velmi zdatné při práci s ICT,“ konstatuje zásadní problém Česká školní inspekce. Přitom o e-learningu do škol se mluví už více než deset let. Na mnohých školách se ale stalo maximem pouze zavedení elektronické žákovské knížky, leckdy ovšem současně při zachování té papírové.

O rok starší data má Česká školní inspekce k využívání digitálních technologií na základních školách. Zde konstatuje, že nejčastěji využívaným informačním zdrojem v hospitovaných hodinách na základních školách byly tištěné textové nebo obrazové zdroje. Obvykle se vyskytovaly přibližně ve čtyřech pětinách hodin hospitovaných předmětů, jen v hodinách ICT se objevily v méně než polovině navštívených vyučovacích hodin. V polovině hospitovaných hodin bylo zaznamenáno využívání informací v elektronické podobě. Jenže tento už tak dost slabý výsledek 50 procent ještě přiživují hodiny informatiky, kde se tyto materiály vyskytovaly v 87 procentech hodin. Naopak nejméně často se informace v elektronické podobě objevovaly v matematice (v 31 procentech), ač právě pro matematiku existuje celá řada zajímavých on-line aplikací či testů.

Zaostávání v této oblasti si stát uvědomuje a snaží se ho řešit. Národní institut pro další vzdělávání rozjel v lednu 2018 za mohutné dotace EU (281,5 milionu korun) Systém podpory profesního rozvoje učitelů a ředitelů, v rámci něhož vybudoval síť tzv. metodických kabinetů na národní a krajské úrovni, nyní ji buduje i na úrovni okresů. Na svých stránkách ústav píše, že tím „reaguje na současný stav, který postrádá ucelený systém profesní podpory učitelů a ředitelů“, a dále konstatuje, že „další vzdělávání obou cílových skupin je až na výjimky nesystematické, chybí koncepční podpora pro různé fáze profesní dráhy“.

„Po změně vzdělávacího systému v roce 2000 na samosprávný nemělo ministerstvo školství kromě České školní inspekce žádný nástroj, jak ve školách působit. Kabinety mu umožní vkládat jeho metodické pokyny směrem dolů a zároveň mu dají dobrou zpětnou vazbu, co se na školách děje. Pro ministerstvo je to proto klíčová záležitost,“ říká Josef Slovák, týmový manažer kabinetů z Národního institutu pro další vzdělávání.

Ne náhodou byla mezi prvními kabinety kromě matematiky a českého jazyka také informatika. Zde je totiž situace s odborností učitelů asi nejpalčivější.

„V případě informatiky jako samostatného předmětu dlouhodobě chybí na středních školách nejvíce aprobovaných učitelů, především pak u nematuritních oborů. Pouze čtvrtina učitelů středních škol se v posledních dvou letech podle svého vyjádření zúčastnila akreditovaného kurzu dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků zaměřeného na ICT,“ konstatuje aktuální zpráva České školní inspekce.

Lektor, didaktik a popularizátor účelného využívání digitálních technologií ve vzdělávání Ondřej Neumajer upozorňuje, že pojem digitální gramotnost již dávno nepředstavuje pouhé ovládání počítače, psaní textů, vytváření tabulek, psaní e-mailů či prohlížení webových stránek. „To vše patří do základů digitální gramotnosti i dnes, ale pro úspěch v osobním a profesním uplatnění v dnešním moderním světě je toho zapotřebí mnohem více,“ dodává.

Lektor, didaktik a popularizátor účelného využívání digitálních technologií ve vzdělávání Ondřej Neumajer

Do moderního konceptu digitálních kompetencí patří podle něj i zpracování informací, práce s daty, vytváření digitálního obsahu, práce s on-line kalendáři, sdílenými dokumenty či formuláři a rovněž základy programování. Digitálně gramotný jedinec by měl mít také povědomí o sociálních sítích a aplikacích, jako jsou Facebook, WhatsApp, Instagram, Pinterest, Twitter nebo ve vzdělávání hojně využívané TwinSpace, Padlet, ThingLink, Joomag. Měl by ale podle něj také umět kriticky vyhodnotit věrohodnost a spolehlivost informací, chránit si svou dobrou „on-line“ pověst a pečovat o svoji digitální identitu. Měl by znát pravidla a způsob chování v digitálním prostředí, chránit své osobní údaje a soukromí.

Většina nových požadavků na digitální dovednosti a postupů, jak je ve školách rozvíjet, byla podle něj obsažena ve Strategii digitálního vzdělávání do roku 2020, tedy v dokumentu z konce října 2014. Mnohé z nich byly realizovány jen částečně, na některé se teprve čeká.

Tablety nám leží v šuplíku. Nevíme, co s nimi

Jak velký problém má Česko s digitální gramotností (digitálními kompetencemi) učitelů, ukazují i další údaje České školní inspekce. Pouze čtvrtina učitelů středních škol se v posledních dvou letech podle svého vyjádření zúčastnila akreditovaného kurzu dalšího vzdělávání pedagogických pracovníků zaměřeného na ICT. Pětina se školení na využití ICT nezúčastnila nikdy.

„Čtyři pětiny ICT koordinátorů navštívených středních škol sice označily podporu učitelům za standardní náplň své práce, ale zhruba na 40 procentech těchto středních škol koordinátor plnil především roli správce sítě, případně pomáhal učitelům v jejich práci s počítačem a při řešení školní administrativy,“ konstatují školní inspektoři.

Jinými slovy, metodici informačních a komunikačních technologií učitelům spíše pomáhali se zvládnutím základních úkonů na počítači, popřípadě suplovali práci správce počítačové sítě, neboť těchto lidí je ve školství vzhledem k financím kritický nedostatek.

Pouze třetina ICT koordinátorů uvedla, že se na ně učitelé obraceli hlavně s žádostmi o konzultace didaktických postupů pro využití digitálních technologií ve výuce čili o nutnou nástavbu, aby se vůbec nějak mohlo projevit, že škola disponuje počítačovými technologiemi a učiteli schopnými je ovládat. Když už se na škole digitální technologie používají, děje se tak převážně při pedagogově vlastní výukové prezentaci.

Učitelé inovátoři zvládají zpestřit výuku i pomocí virtuální či rozšířené reality

„Žáci byli s ICT sice schopni pracovat převážně samostatně, ale jejich aktivní zapojení (kromě hodin informatiky) bylo učitelem vyžadováno poměrně málokdy,“ uvádí ve zprávě inspekce. Ta také říká, že ani ne v desetině navštívených hodin se po žácích požadoval kritický výběr a posouzení věrohodnosti nabízených informací a informačních zdrojů.

Stav digitálních kompetencí učitelů poodkrývá také krajská metodička ICT v Jihomoravském kraji Irena Vajen. „Přijela jsem například na školu, která nakoupila tablety, ale ředitel mi řekl, že už jim rok leží v šuplíku, protože ICT metodik přešel na jinou školu a oni nevědí, co s tím. Nikdo s tablety zkrátka nepracoval, protože nevěděl jak.“ Školy si prý nevědí rady s výběrem výukových materiálů ani s jejich zařazením do výuky. Na to vše jsou právě připraveni metodici jako Irena Vajen. Mohou jim pomoci při osobních konzultacích, ale také jednoduše elektronickou cestou pomocí formuláře na stránkách projektu SYPO.

Odborník na technologie ve vzdělávání Ondřej Neumajer píše na svém blogu Rámce digitálních kompetencí učitele, že dospělí často nejenže netuší, jak to ti mladí dělají, ale mnohdy ani to, co vlastně na těch chytrých telefonech dělají. „Pokud to netuší noční hlídač, asi mu to odpustíme, ale v práci učitele se jedná o podstatný problém. Jak jinak chceme jako učitelé dobře rozumět světu mladé generace, které má být učitel v poznávání světa průvodcem?“

Kybernetická (ne)bezpečnost

Nízká úroveň digitálních kompetencí učitelů silně zasahuje také mimořádně důležitou oblast kybernetické bezpečnosti. Vzhledem k tomu, že žáci rutinně používají mnohé aplikace a sociální sítě, o nichž často učitelé ani neslyšeli, těžko to budou kantoři, kteří by je informovali o základních pravidlech kybernetické bezpečnosti, nemluvě o tom, jaká nebezpečí na ně číhají v daném internetovém prostředí. Žáci se zde přitom mohou stát oběťmi vydírání, zneužívání, šikanování či krádeže mnohem snadněji než v reálném prostředí. A často s mnohem větším dopadem.

„Třetina hospitovaných středoškolských učitelů měla jen základní, nebo dokonce vůbec žádnou představu o elementárních konceptech týkajících se kybernetické bezpečnosti. S tím koreluje vyjádření více než třetiny žáků, kteří si nepamatovali, že by s nimi někdo z vyučujících (vyjma učitele informatiky) problematiku kybernetické bezpečnosti někdy probíral,“ píše se ve zprávě České školní inspekce.

Jak navíc připomíná Radko Sáblík, ředitel Smíchovské střední průmyslové školy, která má kybernetickou bezpečnost dokonce jako samostatný předmět, zdaleka tu nejde jen o často zmiňovanou kybernetickou šikanu či o krádeže dat. Na stránkách školy varuje před kybernetickou válkou, kdy může rozložit společnost a vyvolat nepokoje podsouvání zavádějících informací či šíření polopravd a lží.

Varuje také před nedostatečným zabezpečením nastupujícího internetu věcí a průmyslu 4.0. První pojem označuje síť zařízení, jejichž elektronika, senzory a software umožňují jejich vzájemné propojení a výměnu dat. Může jít o jakékoliv „chytré věci“ – od domácích spotřebičů přes srdeční implantáty po dopravní prostředky. Druhý pojem označuje tzv. čtvrtou průmyslovou revoluci, spojenou s nástupem digitalizace a robotizace ve výrobě i službách.

To bude podle Sáblíka mít za následek kromě mnoha výhod i obrovská rizika. Například že se do těchto sítí nabourá hacker a na dálku bude moci změnit cokoliv od frekvence kardiostimulátoru přes dráhu letadla po nastavení elektrárny. Tedy pakliže státy nebudou mít dostatek odborníků na kyberbezpečnost. Podle Sáblíka bude těchto specialistů brzy chybět jen v Česku zhruba 12 tisíc, v celé Evropské unii statisíce.

Proč potřebujeme digitálně gramotné učitele?

Mnozí učitelé se vzdělávání v digitálních kompetencích a digitalizaci výuky brání. Někteří zkrátka nechtějí přistoupit na tak zásadní změny a učit se tolik nových věcí. „Pro učitele je náročné vystoupit z komfortní zóny, nechtějí být v roli neznalých žáků a začátečníků, berou to jako ponižující věc. Když už se odváží vstoupit na pole moderních technologií, bojí se ztráty autority, protože žáci toho mohou umět víc než oni. Jenže proč by měla být ostuda něco se od žáků sám naučit?“ říká Jana Šindlerová z profesní organizace Učitelská platforma a Ústavu teoretické a komputační lingvistiky Filozofické fakulty UK, jež působí i jako konzultantka v projektu Podpora rozvoje digitální gramotnosti.

Pedagogové se podle ní také mnohdy domnívají, že moderní technologie žáci ve výuce nepotřebují, protože je jinde používají pořád, tak proč jim je ještě nabízet ve škole. „Jenže tablet nebo mobil jsou pouze nástroje, důležitý je obsah a účinek,“ upozorňuje Šindlerová. Toto stanovisko navíc opomíjí rychle se měnící svět za dveřmi škol. Digitální technologie vstupují do našeho života, postupně se rozšiřují, až podle Šindlerové získají dominantní pozici.

„Už se nám to stalo s předáváním informací. Kdo dnes pravidelně posílá dopisy poštou? Kdo si dnes denně kupuje papírové noviny? Takových lidí je oproti dřívějšku zlomek,“ připomíná a říká, že digitalizace bude postupně prostupovat dalšími a dalšími oblastmi. Školní vzdělávání nezůstane stranou a vlastně ani nemá zůstat stranou, protože pak by žáky nepřipravilo na reálný život. Stejně jako vymizely papírové dopisy a mizí papírové žákovské knížky, postupně vymizí i papírové třídnice a definitivně je nahradí ty elektronické. Vymizí i mnohé papírové testy a postupně je nahradí ty, které se dají jednoduše, během chvilky a s použitím dnes již běžně dostupných aplikací sestavit, zadat a vyhodnotit na internetu.

Jana Šindlerová z profesní organizace Učitelská platforma a Ústavu teoretické a komputační lingvistiky Filozofické fakulty UK působí i jako konzultantka v projektu Podpora rozvoje digitální gramotnosti

O digitálním zpoždění českého školství svědčí i fakt, že mnozí učitelé zavedli místo vzkazů v žákovské knížce, notýsku či na papírku e-mailovou komunikaci s žáky a rodiči v momentě, kdy už generace rodičů od této platformy ustupuje, pokud je potřeba reagovat obratem, a generace žáků ji považuje za natolik nepraktickou a „pravěkou“, že už s ní ani nezačíná. Informace posílané nejrůznějšími elektronickými messengery se jim totiž zobrazují na mobilech okamžitě, ihned na ně mohou reagovat a velice jednoduše tu účastníci konverzace zřídí i chatovací skupinu, která je na jednom místě propojí i s ostatními.

Podle Jany Šindlerové by zvýšení digitálních kompetencí přineslo učitelům kromě počátečních těžkostí také spoustu ulehčení. Na internetu je totiž dostupné nekonečné množství materiálů, pomocí nichž mohou vést nebo aspoň zpestřit výuku. Velkou službu jim udělají i profesní portály učitelů, kde mohou sbírat zkušenosti, inspiraci, rady a nápady od dalších kolegů napříč republikou a při jazykových kompetencích i napříč celým světem.

„Neocenitelnou roli hrají i diskusní aplikace, kde žáci mohou anonymně dávat učiteli odpovědi na citlivé otázky. A zrovna tak se ho mohou i anonymně zeptat,“ upozorňuje a připomíná i další „e-vymoženosti“.

Třeba odpovídání žáků v hodině pomocí hlasovacího zařízení, kdy během pár vteřin učitel získá reakce od celé třídy a může s nimi dále pracovat. Okamžitě například ví, kolik procent žáků se v čem mýlilo, a tedy co je ještě potřeba procvičit. Umožňuje to také větší zapojení dětí v hodině, stejně jako odpovídání pomocí tzv. slovních mraků (word clouds).

Pomocí této jednoduché aplikace na internetu může učitel získat v jedné vteřině na interaktivní tabuli slovní odpovědi všech žáků. Jelikož jsou anonymní, dítě se nemusí bát špatné odpovědi, takže odpadá starý známý pocit „bojím se, že to řeknu špatně, tak raději mlčím“.

Digitálně zdatní učitelé mohou výuku zpestřit použitím virtuální či rozšířené reality, programovatelných robotů nebo interaktivních tabulí. Mnohé zajímavé tipy ukázala listopadová přehlídka Prague Educational Festival a blíže o nich pojednává článek na Aktuálně.cz Pusťte do tříd roboty, Minecraft a lego. Žáci se pak budou bavit, radí inovátoři.

Proč potřebujeme digitálně gramotné žáky?

Jedním z důvodů učitelské digitální gramotnosti je pochopitelně i digitální gramotnost žáků. Jana Šindlerová z Filozofické fakulty UK na přehlídce Prague Education Festival 2019 (PREF) zmínila řadu důvodů, proč jsou tyto kompetence v dnešní době nezbytné, a to na všech úrovních vzdělávání.

Žáky tím dle jejích slov připravujeme na život, protože nastává doba tzv. digitálního občanství, kdy lidé musí čím dál častěji komunikovat se státem a úřady elektronicky. Nastává také digitalizace profesí, bez těchto kompetencí se neobejdou ani elektrikář či zedník.

„Když začnou podnikat, budou si muset zařídit internetovou stránku a prezentovat se na sociálních sítích, jinak si jich nikdo nevšimne. Často také zapomínáme, že nemusí vždy skončit jako zaměstnanci, ale také třeba jako zaměstnavatelé. To pak budou potřebovat grafy a tabulky, popřípadě budou muset ovládat speciální aplikace,“ upozorňuje Šindlerová.

Již malí školáci by měli vědět třeba o digitální stopě, kterou po sobě zanechávají ve virtuálním prostředí, měli by vědět, jak fungují algoritmy stránek, které jim záměrně sestavují obsah na míru, měli by rozumět šíření dezinformací na internetu a vědět, že zdaleka ne každý, koho na internetu potkají, jim chce sdělovat pravdu, pro což má nejrůznější důvody. Musí být také informováni o digitálním nebezpečí. To však půjde těžko, když ani jejich učitelé nebudou znát pojmy, jako jsou spyware, malware, ransomware, spam, scam, hoax, trolling, hate speech či kybergrooming, nebo nebudou vědět, že ve virtuálním světě lze přijít nejen o peníze na účtu či hesla, ale i o vlastní (virtuální) identitu.

Dnes existuje celá řada vzdělávacích robotů, jednoduchých na ovládání a cenově dostupných, které lze použít napříč předměty

Jak však Šindlerová také upozorňuje, jen malá část populace se řadí mezi inovátory, tedy nadšence, kteří inovace milují a mají radost, když na ně dosáhnou mezi prvními, popřípadě vizionáře, kteří rovněž fandí novinkám, ale počkají si, až co doporučí inovátoři. Největší část společnosti prý patří mezi pragmatiky, kteří používají inovace, až když se osvědčí. A ještě tu máme nemalou část konzervativců, kteří novinky přijímají jen neradi, až když se osvědčí většině, a část skeptiků, kteří na inovace přistoupí až v momentě, kdy už jim nic jiného nezbývá, tedy když se starý produkt přestane vyrábět nebo když se stará služba přestane definitivně provozovat. Třeba internetové bankovnictví si zřídí až tehdy, když už jim na poště peníze v hotovosti nevyplatí.

Otázka tedy je, co dělat, aby mezi učiteli převažovali lidé se zájmem o nové technologie. Tomu podle Jany Šindlerové brání hlavně strach ze změny a z vlastních chyb, nedostatek sebevědomí a také nedostatek prostředků a podpory. Existují přitom virtuální sborovny, virtuální učitelské komunity, jako je facebooková skupina Učitelé+, kam se mohu jednotlivci i školy obrátit pro radu, jenže to opět vyžaduje přijetí změn. Rady a zkušenosti se dají sdílet na dálku, ve virtuálním prostředí odborné komunity či pomocí webinářů (seminářů po internetu) - není už nutné jezdit na několikadenní školení na druhý konec republiky a poslouchat desítky nudných příspěvků, než konečně zazní něco, co dotyčný skutečně využije v praxi.

Cesta z digitální propasti vede podle Ondřeje Neumajera přes zavádění digitálních kompetencí do učiva pedagogických fakult, přes systematické vzdělávání učitelů v těchto digikompetencích, které on sám realizuje v projektu Učitel naživo, a v neposlední řadě přes digitální inovátory, kteří by měli šířit své nadšení pro technologické vzdělávací novinky.

Digirevoluce přichází z Ludgeřovic či z Klatov

Tito inovátoři existují i mezi učiteli a skrývají se tam, kde by možná nikdo nehledal. Jedním z nich je třeba učitel informatiky Karel Rejthar ze Střední školy zemědělské a potravinářské v Klatovech nebo Jana Grzychová, učitelka na prvním stupni ze ZŠ Ludgeřovice na Opavsku.

Karel Rejthar například vyučuje informatiku ryze praktickým způsobem, navíc užitečným pro celý klatovský okres. Hledá totiž se studenty otevřená data a na hodinách je vizualizují do přehledných grafů a tabulek. Všechna takto zpracovaná data pak zveřejňují na speciálních stránkách Opendata Klatovy. Zde občané mohou zjistit, kdy je například nejvíce vytížená přepážka na vydávání občanských průkazů, kdy je největší provoz ve městě či jaké obory a střední školy v okrese produkují nejvíce nezaměstnaných.

Kromě toho Karel Rejthar školí další učitele, aby se i oni naučili, jak využít otevřená data k analýze a vizualizaci ve výuce.

Činnost žáků středních škol při využití digitálních technologií ve výuce

Na základní škole v Ludgeřovicích zase ve výuce běžně používají iPady, roboty a robotické stavebnice. S jejich zaváděním začínají už od první třídy. Tato digitální revoluce v pětitisícovém městečku začala v roce 2012. „Moji žáci ze čtvrté třídy vyhráli v atletické soutěži poukaz na zřízení mobilní počítačové učebny. Tablety tenkrát zažívaly velký boom, tak se z výhry pořídilo prvních dvacet iPadů. Pro mě to byla osobní motivace, hledat jejich využití ve výuce, a začala jsem tak sledovat zahraniční portály, které se na tuto problematiku zaměřovaly,“ vypráví Jana Grzychová.

Pochvaluje si, že na pátrání nezůstala sama. Ve škole prý rázem vznikl tým lidí, kteří se začali problematikou zabývat, vzdělávat se a podporovat, takže najeli na cloudové služby od Googlu a založili skupinu GEG My jsme Ludgeřovice. GEG, tedy Google EDU Group, je platforma, která pomáhá učitelům lépe využívat technologie ve výuce i v další práci, podporuje vzájemné učení se, spolupráci, sdílení zkušeností, nápadů a inspirací. Proto vytvářejí síť GEG skupin, které pořádají vzdělávací a komunitní akce pro učitele z okolí nebo on-line.

„Vyloženě mě to nadchlo a pohltilo. Když se chce, všechno jde. Přesvědčili jsme naším nadšením a dílčími úspěchy zřizovatele, který nás finančně v tomto rozvoji podporuje. Většinu vybavení jsme pořídili z různých projektů. Máme chuť se neustále rozvíjet, učíme se od sebe navzájem, máme velmi podporující a motivující vedení a hlavně hledáme cesty, jak to jde,“ líčí paní učitelka.

Ludgeřovice se již v oblasti digitálních technologií ve výuce staly pojmem. Pořádají inspirativní odpoledne pro nadšené učitele z okolních škol, kteří také hledají cesty, jak výuku „digitalizovat“. O jejich aktivity se začaly zajímat i školy ze širšího okolí a nakonec ludgeřovičtí pedagogové začali vystupovat s workshopy na celorepublikových akcích.

Jana Grzychová upozorňuje, že efektivní příprava se zapojením digitálních technologií zabere spoustu času. Nejdříve si je totiž musí učitel sám vyzkoušet, vidět v zapojení do výuky smysl, a pak si ještě vytvořit další podklady, například pracovní listy. „Musí být tedy nadšený a dobře motivovaný. Osobně si myslím, že by to mohlo být podobné ve většině škol. Ale často spíš hledají, proč to nejde, než jak by to šlo. Chce to totiž překonat strach z neúspěchu a velkou chuť naučit se věci dělat jinak,“ uzavírá.

Ludgeřovická digikuchařka

Již v první třídě se děti seznamují s programováním robotické hračky Beebot. Jedná se o včelku, která se programuje mačkáním tlačítek, jež má na zádech. Jimi žák určí, kam má kdy zahnout, a pohybuje s ní tak po pracovním plánu. Tuto programovací znalost učitelé obvykle propojují s jízdou Beebotu za správným matematickým výsledkem, češtinářským výrazem či anglickým slovíčkem na herním plánu. „Kromě programatického myšlení tak lze posilovat matematické a čtenářské dovednosti, tudíž ji lze zařadit do všech předmětů. Záleží jen na kreativitě učitele,“ říká učitelka ze ZŠ Ludgeřovice Jana Grzychová.

Rovněž od nejnižších ročníků používají napříč předměty iPady. Využívají je k rozvíjení tvůrčí činnosti žáků – zaznamenávání myšlenkových map, tvorbě plakátů, výukových videí, komiksů, k vedení digitálních portfolií v aplikaci Seesaw nebo k efektivní zpětné vazbě pomocí aplikací Kahoot! či Socrative. Paní učitelka si je pochvaluje jako účinný nástroj pro individualizování učebního procesu žáků.

„Používáme také napříč předměty roboty Ozobot, velmi efektně je lze zařadit do pracovních listů. Pracují na základě barevných kódů a míra jejich použití je neskutečná. Velmi oblíbenými roboty jsou také Dash a Dot - velmi roztomilá zařízení využívající pohyb, hlas a světelné efekty. Snadno se programují blokovým programováním, které i bez složitých instruktáží zvládnou děti od druhé třídy,“ líčí Grzychová.

Blokové programování tu rozvíjejí i pomocí programovacích destiček Micro:bit, robotických stavebnic Lego WeDo, Lego Mindstorms a robotů Sphero Ollie. Robotické stavebnice míří převážně do hodin informatiky, ale ostatní věci využívají v naukových hodinách. „Výuku se také snažíme zpestřit zařazením prvků virtuální reality. Naším cílem není pouze seznámit žáky s těmito technologiemi, ale rovněž je podpořit v tvorbě vlastních výukových materiálů a ukázat jim podstatu a využití digitálních technologií v životě,“ vysvětluje ludgeřovická učitelka.