Více než polovina žáků devátých tříd a přes 60 procent středoškoláků uvádí, že by výuka moderních dějin od roku 1945 měla být na školách zábavnější. Česká školní inspekce jejich názor přináší ve své zprávě z roku 2016. Oslovení teenageři by uvítali i to, aby učitelé dějepisu kromě výkladu častěji používali i zajímavější podobu výuky, hlavně exkurze, filmové dokumenty, návštěvy muzeí, besedy s pamětníky či tvůrčí projekty.

Přestože jsou osnovy dějepisu zmodernizované a vedou pedagogy ke kreativitě a k aktivnímu zapojování žáků při výuce, praxe mnohdy zůstává postaru „faktografická“, jak upozorňuje profesor Zdeněk Beneš z Ústavu českých dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Přes deset let byl předsedou oborové rady Didaktika dějepisu, měl tedy vliv na to, jak by se měl dějepis učit. Napsal také několik moderně pojatých učebnic dějepisu.

V porozumění dějinám spatřuje nástroj proti manipulacím či dezinformacím. „Kdy je člověk nejmanipulovatelnější? Když vás uzavřu do přítomnosti. Jakmile nemáme minulostní a budoucnostní srovnání, ztrácíme orientaci a snadno se přidáme k někomu, kdo nám nějaký ‚jasný‘ směr nabízí,“ varuje v rozhovoru pro časopis Komenský, který vydává Masarykova univerzita pro učitele základních škol. Podle něj význam dějepisu roste v nynější éře „postpravdivosti“, hoaxů a fake news.

„Naprostou většinu informací, jež k nám doléhají, nemáme možnost ověřovat. Pouze na základě svých znalostí a zkušeností jim přikládáme tu či onu míru věrohodnosti,“ upozorňuje Beneš. Varuje také před jednou „historickou pravdou”, která například v éře komunistického Československa sloužila jako mocný nástroj. Už dříve proto v pořadu České televize Historie.cs vybídl k diskusi nad historií a jejím vnímáním z mnoha pohledů, což se vylučuje se převládajícím výkladem od tabule.

V historické zkušenosti žáků a studentů často chybějí nejbližší kapitoly, tedy nedávná minulost, která se nejvíc dotýká jejich životů. Česká školní inspekce zjistila, že pouhá třetina dějepisářů dotáhne výuku do událostí roku 1989, do současnosti se dostane jen desetina. Přitom 27 procent z nich inspektorům odpovídalo zcela kladně a 55 procent spíše kladně na dotaz, zda by soudobé dějiny měli být prioritou jejich předmětu. Mnozí ale mají s jejich výukou potíž, jen pomalu se to zlepšuje s novějšími a zajímavými učebními materiály. Často je ale obraz stejný jako dříve. Dějepis se učí chronologicky, spoustu hodin studenti věnují pravěku, případně antických dějinám.

Po novém přístupu, méně faktech a datech volají učitelé i historici už od druhé poloviny 90. let. Upozorňují, že lepší je vést s žáky hlubší diskusi o vybraných historických tématech a místo vzdáleného pravěku se více zaměřit na soudobé dějiny. Částečné zlepšení zaznamenali inspektoři ve zmíněné zprávě z roku 2016, letos na podzim 2021 má dojít k systematické změně. Ministerstvo školství spolu s Národním pedagogickým institutem ČR a Ústavem pro studium totalitních režimů začíná pracovat na projektu Dějepis+. Ten má zlepšit výuku moderních dějin, aby žáci lépe pochopili vliv nedávné minulosti na současnost. Vznikají proto skupiny učitelů vedené lokálními koordinátory, kteří letos a příští rok vyzkouší nové metody výuky založené například na vzdělávacích materiálech ústavu či na on-line aplikaci HistoryLab.cz.

Mnohé školy ale nečekají na schválenou metodiku, ale pojetí výuky mění samy. Někde věnují pravěku, starověku a středověku jen několik hodin jako úvodu do historie, a pak již pokračují novodobějšími událostmi. Jiní učí ne chronologicky, nýbrž po tématech.

Bavím se s žáky o 17. listopadu nebo Afghánistánu. I když beru paleolit

„Šetřím s daty, která mají žáci umět,“ říká dějepisář Roman Elner na úvod svého receptu na zábavný dějepis. Účelem je, aby děti znaly věci v souvislostech a aby si souvislosti aktivně hledaly. Základní škola Brána jazyků s rozšířenou výukou matematiky v Praze, kde Elner působí, má ve svém vzdělávacím programu zahrnutou i další věc. Bez ohledu na to, v jaké historické éře se dějepisáři s žáky zrovna pohybují, věnují se také výročím nebo významným událostem, které se zrovna odehrávají. „Beru třeba se šesťáky paleolit, když ale přijde 17. listopad, pobavím se s nimi o sametové revoluci. Dělali jsme aktuální okénko, když se Američané stáhli z Afghánistánu. Všude se o tom mluvilo a psalo, dal jsem to dětem do kontextu,“ líčí. Aby historií zaujal, potřebuje na škole s rozšířenou výukou matematiky více vynalézavosti.

Dějepisáři Roman Elner a Lukáš Jiříček se shodují: dějepis se dá učit jinak, zábavně. Většinu hodiny bádají nad historickými prameny žáci, oni je jen doprovází.Foto: Ondřej Staněk

Kromě okének do současnosti seznamuje děti i se zajímavými historickými knihami, v nichž se dozví něco, co by mohlo chytnout jeho třídu „Nedávno jsem četl o tom, jak si civilizace na Velikonočních ostrovech zlikvidovala veškerou zeleň a jak zánik civilizací souvisí se životním prostředím. Vystavěl jsem na tom úvodní hodinu s opakováním z minulého ročníku. Aby si děti uvědomily, jak si civilizace může podkopávat vlastní existenci,“ vysvětluje. Kdyby se držel striktně učebnic a osnov, na Velikonoční ostrovy by nedošlo, přestože mají co říci.

Elner učí jen na částečný úvazek, jinak pracuje jako archivář Univerzity Karlovy. Rukama mu tam projde spousta zajímavých primárních historických pramenů. Snaží se děti vtáhnout do děje. Na hodinu o Janu Palachovi tak může přijít se zajímavým dokumentem, ale třeba také v kabátu, s lahví plnou tekutiny v ruce. „I žák, který dějepis zrovna nemusí, zbystří a hodina má pro něj kouzlo,“ podotýká.

Učit musí celou třídu. Třetinu zpravidla dějepis nebaví, třetina je „zažraná“ do nějakého historického tématu a třetina je se svým vztahem k dějepisu na vážkách. „U těch posledně jmenovaných cítím, že mám největší šanci něčeho dosáhnout a třeba je pro historii zlákat,“ popisuje. Po žácích chce, aby se uměli pohybovat po historické ose – neučit se nazpaměť konkrétní data událostí, ale vědět, že Československo vzniklo po první světové válce nebo že byl v zemi nejdřív komunistický puč a teprve potom srpnová sovětská okupace.

Zároveň se snaží oslovit i „dějepisné ignoranty“ nebo děti, které mají ve škole špatnou pověst. „Často právě je zapojím do historických projektů, jako jsou třeba Příběhy našich sousedů,“ říká. Jde o projekt společnosti Post Bellum pro žáky osmých a devátých tříd. Mají vyzpovídat pamětníka, natočit vzpomínky, digitalizovat fotografie, prozkoumat archivy a nakonec vytvořit rozhlasovou, televizní nebo psanou reportáž či dokument. Jejich výstupy se pak stanou součástí Paměti národa, sbírky vzpomínek pamětníků důležitých událostí 20. století.

„Odpírači dějepisu jsou pro mě pedagogickou výzvou. Jedna žačka mi například sdělila, že nezná nic zbytečnějšího než dějepis. Nadchlo mě to tak, že jsme o tom dlouho debatovali,“ vypráví Elner. „Její argumenty mě oslovily, proto jsem ji pozval do projektu Příběhy našich sousedů. A ona se osvědčila jako vynikající vypravěčka,“ pokračuje.

Do Příběhů našich sousedů učitelé zařazují i žáky s kázeňskými problémy, dodává Michaela Szkála, koordinátorka vzdělávacích programů ve společnosti Post Bellum. Ty pak mohou bavit činnosti, které by jim běžná výuka neposkytla. „Pamatuji si na chlapce ze základní školy v centru Prahy, který měl poruchy chování a býval agresivní. Začlenili ho do týmu, jenž sbíral vzpomínky pamětníků, a on se ukázal jako skvělý fotograf. Kolektiv ho začal respektovat a on zjistil, že aby upoutal pozornost, agresivitu nepotřebuje,“ říká Szkála.

Učitelé si pochvalují i to, že si na Příbězích našich sousedů děti procvičí dovednosti, jako je týmová spolupráce, rozdělení rolí či schopnosti prezentace. „Při běžném vyučování jsou žáci svázáni pravidly, která jim nedají vyniknout v jejich skrytých dovednostech,“ upozorňuje Elner.

Můj výklad trvá pár minut, pak už pracují žáci

„Když jsem já chodil do školy, v dějepisu byl samý výklad a výpisky z učebnice. Mnoho lidí to mohlo odradit. Věděl jsem, že to chci dělat jinak,“ vypráví Lukáš Jiříček, učitel dějepisu ze Základní školy profesora Švejcara v Praze. Tři čtvrtě hodiny něco na škole vykládat je podle něj většinou odsouzeno k neúspěchu. Roli učitele proto vidí jinde. Přinese téma, dá žákům stručný náhled a ostatní už řeší oni. Na konci hodiny pak vše shrne a uzavře.

Mikuláš Kroupa, ředitel společnosti Post Bellum, je známý díky rozhlasovému seriálu Příběhy 20. století, kde jeho tým sbíral vzpomínky pamětníků důležitých událostí minulého století. O to samé, jen amatérsky, usilují žáci v projektu Příběhy našich sousedů.Foto: Ondřej Staněk

„Teď probíráme propagandu za první světové války. Tři, čtyři minuty jsem jim stručně řekl, o co jde. Pak jsem se ptal dětí, co o tom vědí a zda se někdy s propagandou setkaly. Jsem rád, když mluví a když se spolu trochu hádáme. Chci, aby z nich nebyly ovce, co na vše kývají,“ vysvětluje. V dalších sedmi minutách pak dětem vysvětlil, kdy se propaganda objevila a s čím souvisí. Pak rozdal skupinkám plakáty z války a děti řešily, proč vypadají tak, jak vypadají, co chtějí sdělit a čeho dosáhnout. Při takové práci si skupinky vzájemně sdělují, k čemu došly.

„Začne mezi nimi diskuse, někdy se i trochu pohádají. Každý to vidí trochu jinak, i když jde o ten samý plakát. Pomůže jim to zažít, jak každý vnímá věci odlišně a že i propaganda působí na každého trochu jinak. Při pasivním poslechu učitele by to nezažili,“ vysvětluje Jiříček. Ze zkušeností ví, že z takové hodiny si děti poznatky mnohem lépe zapamatují, než když jen poslouchají a pak se vše učí nazpaměť.

Ožehavých témat, jakým je právě propaganda, komunismus či novodobé dějiny obecně se Jiříček neobává. Někteří kolegové se bojí, že je rodiče mohou nařknout z politické manipulace dětí. „Já bych se toho nebál. K těmto etapám dějin už máme tolik kvalitních pramenů, že se jedná o těžko popíratelná fakta. Problematické je spíše jejich zpochybňování,“ říká. Učitel navíc nemusí být tím, kdo říká, co bylo v historii dobře a co špatně, jak by to mělo a nemělo být. „Když se mě děti ptají, odpovídám tak, aby je to nutilo ještě více přemýšlet,“ říká.

Soudobé dějiny ho baví probírat, protože jsou plné příběhů, které se mnohdy skrývají přímo u žáků v rodině. „Děti se začnou vyptávat rodičů a prarodičů. Na základě naší hodiny se pak rozeběhne rodinná debata o historii. Babičky si třeba pochvalují, že se jich na to dlouho nikdo nezeptal, nebo vůbec nikdy,“ říká. Na rodinných mikropříbězích pak lze názorně ukázat otisky „velkých dějin“.

Jiříček několikrát působil jako vedoucí žákovského projektu Příběhy našich sousedů a několikrát zasedl i v porotě této soutěže. „Pokaždé jsem ohromen tím, jak kvalitní práci tady děti dokážou odvést. Ve svém volném čase, po škole. Mohou se setkat s někým, s kým by se jinak těžko potkali. Stává se, že natáčením to nekončí, ale děti navštíví pamětníka i později a pozvou ho třeba na besedu s ostatními spolužáky,“ vypráví.

Stvořit obrazy v hlavách posluchačů

Při výuce dějepisu se hodně mluví o příbězích. „Příběh je složenec. Když je tady pár událostí, my si je poskládáme a začne nám to dávat smysl, je to příběh,“ začíná Martin Hak, absolvent dramatické výchovy na JAMU svůj kurz pro dějepisáře zapojené do projektu Paměti národa. Ve své práci se věnuje vypravěčskému řemeslu a snaží se ho předat učitelům.

„Pokud hledáte příběh, hledejte obrazy děje,“ radí přítomným dějepisářům profesionální vypravěč Martin Hak na semináři o storytellingu. Foto: Ondřej Staněk

Během semináře vysvětluje, co všechno má správný příběh obsahovat, jak musí jít jeho části po sobě a co dělat, aby držely pohromadě. Je třeba, aby se posluchač nebo čtenář v příběhu neztratili, aby je příběh přitahoval a uměli si ho představit. „Pokud hledáte příběh, hledejte obrazy děje. Když si nedokážete pod vyřčeným nic představit, když sdělení nenabízí žádný obraz, není to příběh,“ upozorňuje. Lepidlem jednotlivých prvků je čas a také vztah mezi příčinou a následkem.

V druhé části kurzu mají účastníci svými dotazy zjistit příběh Hakovy babičky, který se odehrál na konci druhé světové války v Chocni po útoku partyzánů na německý vlak. Vyzkouší si, jak vyzpovídat pamětníka, na co se ptát a jak informace seřadit do přehledného a strhujícího příběhu. „Proč babička šla říct rodičům svého milého, že se mu nic nestalo, když byl zákaz vycházení a všude němečtí vojáci? A jak jí to mohlo projít?“ vyptávají se učitelé. „Říkala si, že když bude nápadná a půjde osvětlenými ulicemi, nebude hlídkám podezřelá. Na všechny dotazy odpovídala ‚nach Hause’, tedy že jde domů,“ říká Hak. Následují další otázky a všichni přítomní jsou postupně čím dál více vtahováni do babiččina zážitku. Zjišťují a rekonstruují, jak vše dopadlo. Podobně mohou oni sami vtáhnout do děje své žáky.

„S rozkrýváním příběhů společně s dětmi mám výborné zkušenosti. Cítí se jako detektivové, zjišťují si jednotlivé indicie, lepí střípky k sobě, až je příběh na světě,“ říká jedna z přítomných učitelek, která učí na druhém stupni základní školy.

„Když někdo vypráví příběh, musí stvořit obrazy v hlavách posluchačů. Když to dělá dobře, aktivuje jejich vlastní zkušenosti,“ vysvětluje Hak, podle nějž správně zvolené věty dokážou probudit i emoce. Člověk se vžívá do děje a může si představovat, jak by v dané situaci jednal. „Látka se může vykládat v odrážkových seznamech. Když ale nevznikají obrazy, je to stále jen odrážkový seznam a nic neprožíváme,“ vysvětluje nutnost emotivního pouta k vyprávění. Ve výuce dějepisu taková metoda pomáhá zejména tehdy, když chce učitel žáky napojit na historické postavy a chce jim zprostředkovat, jak se cítili a co prožívali. Důležité je to pro pochopení, proč dotyční jistým způsobem jednali.

Dějepis v laboratoři

S pochopením historických událostí mohou pomoci i dokumentární filmy. „Měli jsme školení a na něm nám řekli, že musíme zachránit bratrský československý lid proti imperialismu, protože tam západní Němci poslali tanky. Pro nás to byl šok. Nikdo to nemohl zkontrolovat, byly tam jen noviny Rudá hvězda a tam to také bylo napsáno. Řekli nám ,zachránit‘, ne ,napadnout‘ nebo ,okupovat‘, připadali jsme si jako rytíři,“ líčí na archivní nahrávce Paměti národa Sergej Magid, jeden ze sovětských vojáků, kteří v roce 1968 vtrhli do Československa.

Stále více dějepisářů chce, aby se z nudného předmětu, mnohými žáky i rodiči považovaného za zbytečný, stala zábavná a důležitá součást školní výuky. Žákům předávají historické zkušenosti, což jim pomůže obstát v současnosti. Ocenění učitelé na Slavnosti škol Paměti národa, září 2021.Foto: Ondřej Staněk

Nahrávka je součástí vzdělávacího portálu My jsme to nevzdali. Kapitola Pražské jaro a okupace obsahuje také vzpomínky zraněných Čechů, vysílání Československého rozhlasu, k němuž se blížily tanky, dobové snímky, videa a také pracovní listy. Pomocí nich se mají žáci a studenti zamýšlet mimo jiné nad tím, jak Češi okupaci vnímali. A jaké mohlo být překvapení Sovětů, když je v ulicích Prahy lidé nevítali jako zachránce, nýbrž jim spílali coby nevítaným útočníkům.

Stránky jsou určené dějepisářům, kteří nechodí na kurzy nebo semináře, kde by se cvičili vyprávět příběhy a vtáhnout žáky do děje. „Stačí sáhnout do příslušné kapitoly a vše tam mají připravené – pustí žákům ukázky, vytisknou si pracovní listy a mají vystavěnou hodinu,“ popisuje Szkála ze společnosti Post Bellum.

V uvedeném případě srpna 1968 pak děti zkoumají, co všechno věděli v den okupace českoslovenští občané a co sovětští vojáci. Zkouší přemýšlet nad tím, jak mohla vypadat na fotkách zachycená konfrontace obou stran a o čem se mohl bavit obyvatel Prahy s ruským vojákem na tanku.

Že je v dějepise možné zkoumat dějiny jako v laboratoři, se domnívá i Ústav pro studium totalitních režimů. Ten nabízí projekt D21, tedy Dějepis ve 21. století. Na jeho portálu mohou žáci s učitelem v roli průvodce bádat nad soudobými videozáznamy, audiozáznamy či fotografiemi. Jde o konkrétní události i celkovou atmosféru doby. Například, proč se při dožínkách v komunistickém režimu pochodovalo s transparentem „Boj o zrno jsme vyhráli“ nebo proč během normalizace v 70. a 80. letech stáli ve volebních místnostech policisté a jak nebezpečné bylo k volbám nepřijít. Přemýšlet mohou i o tom, proč si muž čte noviny na gauči, zatímco manželka táhne domů těžký nákup a jde rovnou vařit.

Možné je také změnit dosavadní pohled na dějepis: neučit chronologicky, ale po tématech, jako je vývoj vztahu muže a ženy, vývoj propagandy, médií, trhu práce a podobně. Může to pomoci zaujmout žáky, kteří jinak začínají pravěkem a vědí, že atraktivnějších soudobých dějin se dočkají až za několik let, nebo možná vůbec. V tematických celcích se na současnost dostane pokaždé.

Projekt Ústavu pro studium totalitních režimů se zaměřuje především na soudobé české dějiny, plánuje ale jít dále do minulosti i do zahraničí. Jak na svých stránkách ústav zdůrazňuje, nechce předkládat „hotová fakta“, ale rozvíjet historické myšlení. Když se žáci místo šprtání událostí naučí přemýšlet o jejich příčinách a následcích, může jim to pomoci k pochopení současnosti. Autoři projektu připomínají rčení „Historie, učitelka života“ a „Kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat“. Obě úsloví se vyjadřují k důležitosti historie pro přítomnost, dodávají.

Podle Magdalény Benešové, vedoucí vzdělávacích projektů Post Bellum se situace s výukou moderních dějin postupně zlepšuje. Nabídka materiálů a aktivit, které může učitel při výuce využít, je i s přispěním Paměti národa mnohem širší než v minulosti. „Co a jak se v dějepise učí, ale záleží především na jednotlivých učitelích,” upozorňuje. Za úkol společnosti Post Bellum proto považuje i povzbuzování dějepisářů srozumitelnými metodikami, zajímavými projekty i jejich propojováním a setkáváním, kde mohou sdílet své zkušenosti i potíže. „A jednou ročně pořádáme Slavnost škol Paměti národa, kde chceme učitelům dějepisu z celé republiky říct, jak si jejich práce považujeme. Protože to je také důležité slyšet,“ dodává.