Je středeční ráno, slunce skrz okna osvětluje stěny barevné učebny a právě začíná vyučovací hodina na vesnické škole v Řeznovicích u jihomoravských Ivančic. Žáci třetí třídy čekají na učitelku na koberci před velkou tabulí. Na ní stojí cíl dnešní hodiny – opakování vyjmenovaných slov po v. Děti si mohou vybrat zkoušení u asistentky, pracovní listy, nebo procvičování na počítačích. Zvládnout mají vše, pořadí je na nich, stejně jako rozvržení času.

V hodině pracují samy, jen výjimečně se někdo přijde na něco zeptat. „Systém formativního hodnocení, který používáme, vede děti k samostatnosti. Učitel si to má oddřít při přípravě, v hodině mají makat hlavně žáci,“ prohlašuje učitelka Martina Grycová. „Na řešení se pokusí přijít sami, když nevědí, zkusí pomůcku nebo se poradí se spolužákem. Tímto způsobem se dozvědí mnohem víc také sami o sobě,“ popisuje.

Foto: Runa Koblihová

Foto: ZŠ a MŠ Řeznovice

Foto: ZŠ a MŠ Řeznovice

Foto: ZŠ a MŠ Řeznovice

Foto: ZŠ a MŠ Řeznovice

Foto: ZŠ a MŠ Řeznovice

Foto: ZŠ a MŠ Řeznovice

Foto: ZŠ a MŠ Řeznovice

V Řeznovicích používají učitelé formativní hodnocení už 30 let. V Česku jde spíše o výjimku. Část pedagogů a rodičů vůči němu zůstává nedůvěřivá, čím dál více škol ale usiluje o jeho zavedení. Metoda se osvědčuje a doporučují ji vzdělávací experti i ministerstvo školství.

Všichni víme, co je cílem

„Základem formativního přístupu je průběžná práce s cílem a s důkazy o učení, spolupráce se spolužáky, sebehodnocení a zpětná vazba založená na dialogu s žákem,“ vysvětluje pedagožka z Univerzity Pardubice Helena Zitková. „Žáky to vede k zodpovědnosti za učení a podporuje jejich vnitřní motivaci,“ říká.

Vše začíná v okamžiku, kdy učitel vchází do třídy s tím, co plánuje žáky naučit. Cíl musí být možné uskutečnit a ověřit. „Nemůžeme jít před žáky s tím, že jde o stranu 32 v učebnici, mělo by to být opravdu konkrétní učivo,“ popisuje řeznovická ředitelka Karla Černá.

Cestu k cíli neurčuje pouze pedagog, ale i žáci. „Už malí prvňáčci jsou schopni pojmenovat, co mohou udělat pro dosažení cíle. A také rozpoznat, co je dobré změnit, aby byl příště výsledek lepší,“ vysvětluje Černá. Podle ní děti k výuce přistupují s největším zápalem právě tehdy, když přesně vědí, jak má výsledek vypadat.

Foto: Runa Koblihová

Průběžně se nezdůrazňují žákova selhání a chyby, učitel si všímá spíše zdarů a pokroků. Na to, co se nepovedlo, by žáci měli přijít sami. „Pokud je cílem naučit se hezky psát písmeno, žák samostatně píše, a když přijde na kontrolu, nejprve se zaměříme na to, co se mu povedlo. Žák zakroužkuje písmenko, které se mu líbí, a učitel také. Až potom řešíme, které by stálo za napsání znovu a proč. Dítě si určuje, proč zrovna tohle vygumuje a co je na něm špatně,“ vykládá ředitelka.

„U odevzdaných textů nic nepřepisuji, u každého řádku udělám tolik křížků, kolik je tam chyb. Děti si pak chyby samy hledají a opravují. Lépe si to zapamatují, než kdyby dostaly zpátky červeně proškrtaný papír,“ připojuje se učitelka třeťáků Martina Grycová.

Důležitá je zpětná vazba od učitele i od dětí. Tu si třeťáci s učitelkou a asistentkou dávají na konci hodiny. „Kdo ovládá vyjmenovaná slova tak, jak na začátku hodiny odhadoval? Bylo pro vás všechno srozumitelné?“ Les rukou vystřelí vzhůru. „Kdo něco nestihl?“ pokračuje učitelka. Jeden žák se zvedne s komentářem, že neudělal cvičení na počítači. „Přetáhl jsem čas při práci na listu. Nedal jsem si pozor,“ vysvětluje důvod zdržení. „Ano, to bude ono. Příště by bylo fajn si čas pohlídat,“ radí učitelka.

Ředitelka Černá říká, že se děti nebojí upřímně vysvětlovat nezdary, když mají jistotu, že nepřijde trest. „Žák si uvědomil, že se musí naučit lépe pracovat s časem. Chyba nebo nestíhání není problém, naopak to může být odraz pro další cíl,“ upozorňuje.

Jenom známka nestačí

Klíčem formativního přístupu je tedy sebehodnocení s průběžnou zpětnou vazbou, kterou klasické známkování nezahrnuje. „Známky jsou jen zvyková subjektivní čísla. Klasifikační řády škol jsou plné neměřitelných a neobjektivních kritérií,“ tvrdí Helena Zitková z Univerzity Pardubice, která vyučovala na základní i střední škole.

Foto: ZŠ a MŠ Řeznovice, Runa Koblihová

Tradiční klasifikace od jedné do pěti posuzuje pouze nabyté vědomosti. Opomíjí motivaci, snahu o zlepšení, individuální pokrok či rozvoj schopnosti vyjadřování a spolupráce v týmu. „Známka nebere v potaz například to, že je dítě schopné někomu pomoct a půjčit mu pastelky nebo že je pracovité,“ zmiňuje ředitelka Černá.

Známky navíc často vedou k rozdělování žáků na dobré a špatné, což negativně ovlivňuje jejich motivaci a psychiku. „Setkávám se s tím, že děti známky hodně řeší. Často je to pro ně zdroj stresu, napětí a někdy i úzkosti. Hlavně v situacích, kdy nemají takové známky, jaké by očekávaly. Ať už samy od sebe, nebo jaké od nich čeká okolí,“ říká dětský psycholog a terapeut David Macek, který působí v Brně.

Známky je třeba podpořit slovem

Přes uvedené nedostatky nezavrhují odborníci klasické známkování úplně. „Setkávám se s řediteli a učiteli, kteří se domnívají, že formativní přístup znamená slovní hodnocení na vysvědčení. Vidina, že budou muset sepisovat dvakrát do roka dlouhé dopisy žákům, je pro ně odrazující. To je ale omyl,“ upozorňuje kouč a lektor kurzů formativního hodnocení Jiří Vorlíček ze školského zařízení Lipka v Brně.

Podle řeznovické ředitelky Karly Černé se dá formativně vzdělávat i se známkami. Ty však musí být podpořené slovem. „Jde nám o proces, který dítěti pomáhá se učit. Pokud žákovi známkou vyjádřím, že mu něco nejde, zároveň mu musím sdělit, co může udělat pro zlepšení. A k tomu je potřeba slov,“ zdůrazňuje.

V Řeznovicích dostávají žáci známky od čtvrté třídy. Učitelé se snaží, aby přechod od čistě slovního hodnocení nezpůsobil šok. „Třeťáci se na známky těší. Je ale potřeba, aby měli stále pocit bezpečí, že když se jim něco nepovede, hlavu jim trhat nebudeme. Některé děti nedosáhnou na jedničky, to tak prostě je. Proto klademe důraz na slovní hodnocení, které jim dá pocit ocenění a úspěchu,“ říká ředitelka.

Vysvědčení vypadá jinak

Aby všechno dobře fungovalo, mají mají pedagogové v Řeznovicích systém nastavený společně a jednotně. Děti mají žákovskou knížku Hodnocení a sebehodnocení žáka, kam píší společně s učiteli. „Našli jsme v ní zrovnoprávnění dětského hlasu s tím naším,“ popisuje ředitelka pomůcku, zavedenou před třemi desítkami let.

Další oporou jsou konzultace, kterých se účastní učitel, žák i rodič. Konají se dvakrát až třikrát za rok. Škola také zavedla nové vysvědčení, které děti dostanou v oficiální podobě již počtvrté. V Řeznovicích se zapojili do projektu Vysvědčení jinak pod vedením Jany Kratochvílové, šéfky katedry pedagogiky na Masarykově univerzitě v Brně.

„Zatím se zapojilo deset základních škol rozdílných velikostí z různých částí země. Součástí je 115 učitelů, 53 tříd a zhruba tisíc žáků. Zájem projevují další,“ uvádí Kratochvílová. Podle jejího průzkumu zaujal rodiče na vysvědčení většinou vzhled a struktura. Oceňují, že se dozvědí, co přesně jejich dítě umí a v čem se má zlepšit. Pozitivně vnímají i zařazení dětského sebehodnocení a také formy posudku - kombinované nebo slovní.

Metoda se osvědčuje, nedůvěra ale zůstává

Podle lektora kurzů formativního hodnocení Jiřího Vorlíčka je tento přístup čím dál žádanější. „Učitelé kurzy vyhledávají. Častá je i poptávka po školení sboroven a týmové metodické podpoře,“ popisuje. Školské zařízení Lipka, v němž působí, pořádá každoročně třídenní letní školu, před čtyřmi lety také nabídlo širší projekt spolufinancovaný Evropskou unií.

„To, že žáky včasná a průběžná zpětná vazba motivuje a podporuje v rozvoji, dokazují výzkumy i dlouholetá zkušenost vyučujících,“ uvádí Jana Kratochvílová z Masarykovy univerzity. Pozitivní vliv na žáky vidí i terapeut David Macek, který dříve působil jako psycholog na základní škole. „Na prvním stupni, minimálně v první a druhé třídě, což je období, kdy se utváří vztah dětí ke vzdělávání, je formativní hodnocení namístě,“ říká.

Foto: ZŠ a MŠ Řeznovice, Runa Koblihová

V zahraničí je tento způsob rozšířenější. Silnou podporu má v severských státech, ve Velké Británii a Nizozemsku. Ve Finsku, které si dlouhodobě drží přední příčky v mezinárodním srovnávání žáků PISA, je formativní přístup jedním ze základních pilířů vzdělávání. PISA patří v měření výsledků žáků k nejdůležitějším mezinárodním šetřením. Nezaměřuje se tolik na znalosti získané ve škole, ale na dovednosti, které budou žáci potřebovat v dalším studiu.

Část českých učitelů přesto formativní metodu odmítá. „Nejčastěji uvádějí, že od nich rodiče nebo vedení vyžadují známky. Skutečným důvodem je však nedůvěra v novinky,“ říká lektorka z Asociace freelancerů ve školství Kateřina Emer. Častým argumentem je také časová náročnost spojená s neodpovídajícím platovým ohodnocením.

Na neochotu vzdát se svých zaběhnutých přístupů naráží i řeznovická ředitelka Karla Černá. „Lidé se často bojí toho, co je nové. I někteří učitelé se neradi mění a neuvědomují si, že neustále se vzdělávat a posouvat se dál je jejich práce,“ uvádí.

Rodičům pak běžné známkování může vyhovovat kvůli jednoduché orientaci a síle zvyku. „I u nás to byla dlouhá cesta, prošli jsme neustálým vysvětlováním a obhajováním. Rodiče museli sami dojít k uvědomění, že prostředí, které vytváříme, je pro rozvoj jejich dítěte žádoucí,“ vzpomíná Černá. Setkala se i s rodiči, kteří své děti raději přeložili na jinou školu. Za 30 let však šlo o pouhé jednotky případů.

Učitel musí vědět, proč to dělá

Rodiče žáků z Řeznovic si podle ředitelky školu vybírají právě kvůli přístupu. „Máme pár spádových dětí, jinak sem žáci dojíždějí z okruhu 20 kilometrů. Jejich rodiče si školu vybrali. Chtějí, aby se věnovala pozornost jejich dítěti a aby nezapadlo do masy,“ upřesňuje Černá, na kterou se obracejí ostatní ředitelé se zájmem hodnocení zavést i na svých školách.

Na některých přejímá metodu pouze část pedagogického sboru nebo jednotlivci. Černá varuje, že pokud chce mít škola formativní systém, musí být učitelský sbor jednotný. „Pedagogové musí přesně vědět, proč to dělají a jaký to má smysl. Nejdůležitější je být tu pro žáky a ve vzdělávání jim co nejvíce pomáhat. Od toho jsme učitelé,“ shrnuje, co je k přístupu potřeba.

Článek vznikl v rámci kurzu Žurnalistika zaměřená na řešení na katedře žurnalistiky Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity v Brně.