Vyučování začíná v Záškole v Brandýse nad Labem-Staré Boleslavi až v půl deváté. Za pěkného počasí se ale děti scházejí od osmi hodin v zámecké zahradě, která sousedí s budovou pedagogické fakulty, kde Záškola sídlí. A než je zavolají na první hodinu, hrají si tu s rodiči i učiteli. Těm žáci tykají a oslovují je křestním jménem, včetně jednatelky a ředitele.

Na začátku vyučování si „záškoláci“ stoupnou do kruhu a zpívají indiánskou hymnu školy. Učitelka Eva Luhanová je doprovází na kytaru. Ranní rituál má stmelovat komunitu. Potom se děti rozejdou do hodin. „Třeťáci k zámku! Druháci sraz tady pod stromem!“ ozývají se pokyny.

Škola tu začíná komunitním kruhem a zpěvem indiánské hymny Záškoláků.

Prvňáci odcházejí do budovy na hodinu psaní. Ven se vypravují jen na předměty, pro které je to vhodné. „Učit se psát písmenka shrbený někde na louce smysl nemá,“ vysvětluje spoluzakladatelka Záškoly a jednatelka Bára Beranová.

Mezi smečkou vlků

Hned první věta z charakteristiky Záškoly na jejím webu jasně říká, o co zdejší pedagogové usilují: „Chceme zdravou školu, kam děti chodí rády.“ A tak tu při společné práci žáků a učitelů objevují, experimentují a baví se. „Vědomosti získané ve škole chceme propojovat s okolním světem,“ deklarují stránky této soukromé instituce.

Snaha, aby se děti cítily v Záškole dobře, je podle jejího ředitele Pavla Nováka rovnocenná úsilí předat jim znalosti a dovednosti, jež budou v životě potřebovat.

Prvňáčci, které ředitel připodobňuje ke „smečce vlků“, v úvodních dvou měsících skoro neprobírají žádnou látku. Kolektiv se nejprve učí společně fungovat, zvládat emoce a postupně si stanovuje pravidla, na jejichž formulování se děti podílejí.

Žáci si proto zkoušejí přehrávat různé situace v dramatických scénkách a zjišťují, co je pro zdárný chod třídy funkční a co ne. „Na začátek školy je to pro ně mnohem podstatnější než ,hy, chy, ky, ry, dy, ty, ny,‘“ říká jednatelka Bára Beranová.

Svobodomyslné prostředí Záškoly rozhodně podle ředitele nesklouzává do anarchie. Dodržování pravidel je tu prý důležitější než na běžných státních školách, kde učitel na začátku roku pouze seznámí žáky se školním řádem a se sankcemi za jeho nedodržování. Ale v Záškole si prvňáci na pravidla přijdou sami zkušeností a přijmou je za své, protože jim dávají smysl.

Na úvodní týdenní adaptační kurz neodjíždí jen prvňáci, ale všichni žáci – zatím čtyři ročníky po šestnácti dětech –, aby potom Záškola fungovala jako celek. „Děti by měly chodit do školy rády, to je nejzákladnější princip, nejefektivnější způsob výuky. Pokud se tu necítí dobře a bezpečně, mají chuť k učení zablokovanou,“ vysvětluje druhá ze spoluzakladatelek Záškoly Bára Uhlířová.

Záškola zkrátka pečlivě dbá o takzvaný wellbeing žáků, tedy o „osobní spokojenost se životem“, k čemuž dopomáhá zdravý fyzický i duševní vývoj, pocit sounáležitosti se svou sociální skupinou nebo uplatnění vlastního potenciálu v osobním, profesním a občanském životě.

„Je fajn, že do Záškoly nechodí rádi jen žáci, ale baví i nás učitele,“ říká jedna ze dvou Bár, které Záškolu zakládaly, Bára Uhlířová.

Wellbeing také zahrnuje bezpečné, vstřícné, spravedlivé a respektující školní prostředí. Staví na něm úspěšné vzdělávací systémy jako estonský, finský nebo kanadský. V Česku je to však zatím velká nezná – s výjimkou některých spíše rodinných, alternativních či inovativních škol.

Češi řeší výsledky, ne vztah ke škole

Na základě mezinárodního šetření TIMSS 2015 mezi dětmi ze 4. tříd základních škol Česká školní inspekce v roce 2016 konstatovala, že tuzemští „žáci nemají ke škole dobrý vztah, vyjádřili jednu z nejnižších sounáležitostí se školou a ze všech zemí do ní chodí nejméně rádi“.

Problém se nepodařilo vyřešit, jak vyplývá z mezinárodního šetření ve vzdělávání PISA 2018. To zjistilo, že čeští žáci si příliš nevěří, studium považují za méně smysluplné a ke škole nemají tak pozitivní vztah jako děti z jiných zemí.

České školy se ale snaží. Například předcházet šikaně a tvořit fungující třídní kolektivy. Třeba stále častějšími „školami nanečisto“. Na nich si prvňáčci během několika dnů koncem prázdnin, dříve než se vyučování rozběhne na ostro, vyzkouší pobyt ve škole a také se seznámí se spolužáky.

Ke stmelení nové třídy slouží i adaptační kurzy pořádané nejčastěji pro první ročníky víceletých a čtyřletých gymnázií, ale také pro šesťáky základních škol, pokud se po ukončení prvního stupně výrazně promění kolektiv.

Jenže přátelské prostředí nelze pouze nastartovat, musí se stále pěstovat. A v tom je háček. V Česku totiž neexistuje žádné vodítko či společný metodický materiál pro wellbeing, upozorňuje šéf Asociace ředitelů základních škol Michal Černý, který vede devítiletku v Praze-Klánovicích. Protože je český vzdělávací systém nejvíce decentralizovaný ze všech zemí Evropy, každá škola pracuje na spokojenosti žáků po svém. A tak jako existují obrovské rozdíly v kvalitě výuky, projevují se rovněž obrovské rozdíly ve wellbeingu žáků a studentů.

„Nelze tedy paušálně říct, že by to bylo všude špatné, ale existuje mnoho škol, kde se studenti necítí moc dobře,“ dodává Černý. Důvodem je podle něj i obrovské přetížení českých ředitelů, které prý patří k největším v Evropě. Kvůli všemožné byrokracii jim nezbývá dostatek času na řízení po pedagogické stránce, protože musí volit mezi tím nejnutnějším a méně nutným. Často tak vítězí obsah vzdělávání nad wellbeingem.

Podle Černého nepomáhá ani česká legislativa. Zatímco v mnoha zemích je zákonný zástupce částečně odpovědný i za to, jak se jeho dítě chová a vzdělává ve škole, v Česku za vše ručí výhradně škola. „Jsme tedy i legislativním rámcem tlačeni do role jakýchsi ,policajtů‘, neboť za problém jakéhokoli typu bude vždy zodpovědný učitel nebo ředitel. Obava před sankcemi pak způsobuje, že učitelé toho dětem méně ,dovolí‘,“ vysvětluje Michal Černý.

Pak je tu stále ještě doznívající dědictví rakousko-uherského školství, které bylo podle Černého více rigidní a méně přátelské než v protestantských zemích nebo ve Skandinávii. Jak ale upozorňuje, mnoho rodičů tento přístup stále podporuje a vyžaduje.

Jde to i bez známek, zkoušení a úkolů

K dobrému klimatu brandýské inovativní školy přispívá to, že se zde neznámkuje, děti se mezi sebou neporovnávají a nesoutěží spolu. Pedagogové naopak podporují vrstevnické učení, tedy kdo novou látku pochopí rychle, pomáhá spolužákům, kteří s ní mají problém.

Děti vědí vždy měsíc dopředu, co se budou učit, a znají cíle, k nimž se mají posunout. V každém okamžiku podle ředitele Nováka si jsou vědomy, v jakém místě se na této cestě nacházejí. Jako důkaz, že splnil kritéria daná povinným rámcovým vzdělávacím programem, má každý žák pečlivě vedené portfolio – složku se svými písemnými pracemi, výtvory, ale také reálnými projekty, které tu zvládají už třeťáci.

V Záškole se neznámkuje, k průběhu vzdělávání se pedagogové vyjadřují slovně – říká se tomu formativní hodnocení. Zdaleka nejde jen o nahrazení „čísel slovy“, ale také o změnu přístupu k žákovi a výuce. Zatímco známkou učitel „vystaví účet“ až v cíli, slovní hodnocení dává průběžnou zpětnou vazbu už během cesty.

Učitelé tu zásadně nekřičí. Když si chtějí zjednat klid, dají si ruku na ústa, zvednou ruku a počkají, až to po nich zopakují i děti.

Spoluzakladatelka Záškoly a učitelka projektových předmětů Bára Uhlířová učila deset let na státní základce, takže může srovnávat. A absenci známkování pokládá za klíčový rozdíl v celkové atmosféře. „Děti se u nás cítí bezpečně, nesoupeří spolu, neopisují. Protože opisování je vlastně projevem strachu ze selhání,“ líčí. A také se tu zásadně na žáky nekřičí. Když si učitel chce zjednat klid, přestane mluvit, zvedne ruku, dá si prst na ústa a počká, až po něm toto gesto zopakují také děti a zmlknou.

Výuku mají v Záškole co nejvíce propojenou se skutečným životem, aby se žák nemusel ptát „k čemu mi to bude“, ale viděl v učení smysl. Zvládnutí úkolů nemusí pedagog vymáhat z pozice síly, hrozbou písemek a známek, tedy takzvanou vnější motivací žáka. Raději děti nadchne pro radost z poznávání světa a jeho zákonitostí, což je motivuje vnitřně.

Když vyučuje historii, zavede třídu třeba ke kronikáři a děti si potom zkusí psát školní kroniku. O novodobějších dějinách chodí dětem vyprávět prarodiče, kteří jsou pamětníky, se zdravovědou žáky seznamuje rodič, jenž je profesí lékař.

K dobrému prostředí školy přispívá i její transparentnost. Před koronavirem mohl kterýkoliv z rodičů po ohlášení přijít do hodiny. Ale téměř nikdo z nich toho nevyužil, díky otevřenosti Záškoly nemají rodiče důvod jí nevěřit.

Navíc tu pedagogové nedávají domácí úkoly. Žáci se vše potřebné naučí ve škole, kdo se v nějaké látce cítí slabý, může požádat o materiály k procvičování. Zdejší ředitel vysvětluje, že škola a kroužky nebo družina dají dětem dohromady pracovní dobu dospělého člověka. „A tomu se už taky nechce řešit pracovní úkoly doma. Proč bychom to tedy měli chtít po dětech?“ ptá se.

Spoluzakladatelka a jednatelka Záškoly Bára Beranová a ředitel Pavel Novák.

„Domácí úkoly akorát vyvolávají negativní emoce v rodině, máma řve, táta odchází na pivo,“ směje se Bára Beranová. Rodičům proto radí, ať si místo pachtění nad úkoly s dětmi popovídají o tom, jak se celý den měly, a něco si s nimi přečtou.

Bojovka? Ne, matematika

V jednom z koutů brandýské zámecké zahrady připevňuje mladík na stromy papíry s názvy stanovišť a barevnými lístky. Vyklube se z toho výuka matematiky pro druhý ročník Záškoly a z mladíka učitel David Kolář, s nímž tu bude vyučovat v tandemu jeho kolegyně Jaroslava Kloboučková, odbornice na Hejného metodu.

Matematika jako bojovka. Na stromech visí cedule s názvem stanoviště a s barevnými papírky, které ukazují, kolik stezek jaké barvy sem vede. Úkolem je vybarvit stezky na plánku správnými barvami.

Ta právě dětem rozdává plánky tras mezi stanovišti a žáci se vydávají na „bojovku“. Mají zjistit barvy stezek mezi jednotlivými stanovišti, když vědí, jaká barva do kterého bodu vede. Tímto Hejného matematickým prostředím zvaném „cyklostezka“ či „cyklotrasa“ se žáci přiučí strategii, kombinatorice, logice a kromě toho si rozvíjejí orientaci v prostoru a práci s mapou, vysvětluje Jaroslava Kloboučková.

Až se na další hodinu matematiky žáci vrátí do třídy, učitelka jim řekne, kolik minut trvá cesta po každé z tras v jejich plánku, a děti budou hledat dráhu, která nejrychleji spojí dvě stanoviště. K matikářce právě přibíhá první žačka se správně vybarveným plánkem. Jaroslava Kloboučková dívku pochválí a pošle ji pomáhat dětem, jež si s úkolem nevědí rady.

Cesta ke kořenům

Třeťáci míří s učitelkou Evou Luhanovou k zámeckým balustrádám na hodinu češtiny. Nesou si nastříhané karimatky místo sedadel a kusy kartonu, které nahradí stoly. Na kamenném renesančním zábradlí děti ve skupinkách rozdělují kartičky s napsanými slovy podle jejich významu tak, aby patřila k sobě. Mluvčí týmu pak vysvětlí, jak jeho skupina postupovala, co společného slova mají nebo čím se liší. Teprve když k těmto poznatkům děti samy dojdou, dozvědí se od učitelky, že se části slov jmenují kořen, předpona a přípona. Každý žák potom napíše co nejvíce slov se stejným kořenem.

V uvolněné atmosféře na louce tímto způsobem vypracují písemku, která bude založena do jejich portfolií jako důkaz, kam a jak se ve výuce češtiny posouvají. Portfolia potom každé čtvrtletí škola předvádí rodičům za přítomnosti dětí. Místo formálních třídních schůzek jde spíše o seminář, na němž se žáci učí prezentovat své výsledky.

Už zase máme tresku. Není to dezinformace?

Dvakrát týdně se v Záškole koná dvouhodinovka projektového vyučování. Jejím mottem je „Co udělat, aby svět kolem mě byl lepší“. Jelikož s projekty začala škola teprve v září, učitelka Bára Uhlířová dětem zúžila téma z „vylepšení světa“ na „zlepšení školy“.

Projektová hodina. Družstvo, které se rozhodlo vydávat školní časopis, si zavolala ředitele na rozhovor. První otázka zněla: „Hele, Pavle, myslíš, že by bylo dobré napsat, že ‚Koronavirus už má skoro celá Záškola?‘ Sice by to nebyla pravda, ale zase by se to výborně četlo!“

Skupinky žáků sepsaly, co by rády změnily, jakým způsobem a pro koho. Nyní každá pracuje na svém projektu. Členové jednoho z týmů například zkouší, jaké pohybové hry by se s míči a tréninkovými kužely daly dělat ráno venku při čekání na začátek výuky. „Všichni tam akorát pobíhají a hrají si na babu, a to je otrava,“ vysvětluje jeden z kluků.

„Pavle, řekni nám prosím, co má být příští týden k obědu!“ volá na ředitele další hlouček z hřiště. Tyto děti nenadchl školní jídelníček a zkoumají, které obědy jejich kamarádům nechutnají a jaké by naopak přivítali. Vypíší si seznam jídel chystaných pro následující dny a obcházejí s ním spolužáky. „Cože? Treska dvakrát v jednom týdnu!“ ozývají se zděšené reakce během ankety. Ve škole pak osloví i další respondenty a vypracují projekt, v němž navrhnou změny jídelníčku.

Jednatelka školy Bára Beranová řeší projekt týmu, který nebavilo ráno před začátkem školy hrát jen na babu a vypracovává seznam pohybových her, jež by se mohly realizovat.

„Pavle, potřebovali bychom tě prosím na rozhovor!“ volá ředitele další žákovský tým, kterému zase scházel školní časopis – proto se ho rozhodli vydávat. Nyní děti přemýšlejí, zda mají psát o senzacích, které bývají velmi čtené, nebo by se měly raději věnovat podstatně nudnější pravdě. Rozvine se tak vášnivá diskuse o dezinformacích.

Recept na oblíbenou školu

Skupina nadšenců, která v Brandýse zakládala soukromou Záškolu, netušila, zda o ni vůbec bude zájem. „Měli jsme jisté jen jedno dítě – mého syna,“ směje se zakladatelka Bára Beranová. Už během studií na pedagogické fakultě se jí nelíbilo, jakým směrem se ubírá velká část státních škol, a bála se, aby ve čtyřiceti nebyla „vyhořelá úča“.

Myšlenka na vlastní školu se ještě zintenzivnila, když Bára Beranová měla doma předškoláka a řešila jeho budoucí vzdělávání. „Chtěli jsme udělat školu, kam budou rádi chodit nejen žáci, ale také my učitelé,“ doplňuje.

Na prvním zápisu v roce 2017 se přihlásilo 14 dětí, další dvě přišly během roku. Ředitel dodnes obdivuje odvahu prvních rodičů, označuje je za „pankáče“, protože zapsali děti do školy, která ještě neexistovala a získání veškerých razítek doháněla těsně před otevřením.

Informace o Záškole se během prvního roku natolik rozkřikly, že na další zápis už přišlo čtyřicet rodin. Pedagogové při výběru budoucích žáků pečlivě dbali na to, aby mezi rodinami a školou fungovala „společná chemie“, tedy shodná představa o způsobu výuky. Přesto hodně uchazečů zbylo, a tak Záškola musela jména dětí, které nastoupí do prvního ročníku, losovat.

Sdílení společných hodnot napříč rodinami považují v Záškole za zásadní, aby se snáze mohli vydat vlastní inovativní cestou – je to především důraz na dobré klima školy, přátelské vztahy a spokojenost žáků, méně již na dril a „výkonnostní učení“. Spoluzakladatelka školy Bára Beranová také považuje za výhodu, že přijali žáky vždy jen do první třídy. Mohli si tak svůj projekt „vypiplat“ krůček po krůčku a „vymazlit“ si každý stupínek, jak říká.

Případným zájemcům o založení podobné soukromé školy doporučuje, aby si pořádně rozmysleli, kolik žáků mohou přijmout. Větší počet dětí sice přinese více peněz na školném – v Záškole je to 5500 korun měsíčně – ale ubere na kouzlu komunity a jedné velké rodiny.

Vedení Záškoly si také pochvaluje spolupráci s firmou School My Project, v níž skupina pedagogických odborníků vytvořila v Česku inovativní vzdělávací koncept s názvem Škola Můj Projekt, a podporuje jeho šíření.

Projekt chce přispět k tomu, aby čeští žáci chodili do škol rádi, viděli v ní smysl a cítili se při vyučování dobře. Učitel by proto měl být dětem průvodcem při poznávání sebe samých, jejich okolí i světa a připravovat žáky na výzvy v dalším studiu i v zaměstnání. Děti by pouze neměly znát fakta, ale měly by je umět vyhledat, zhodnotit i použít – dokázat řešit problém, spolupracovat na něm v týmu, dohodnout se na postupu, rozvrhnout si práci či prezentovat výsledky.

Jestliže se mají žáci cítit ve škole dobře, je podle autorky konceptu Andrey Vedralové nutné, aby se k nim učitelé chovali s respektem a zajímali se o jejich osobní potřeby. A také aby dětem dali najevo, že mohou spolurozhodovat o chodu školy a řídit vlastní život.

Důležitá je podle ní rovněž správná práce s chybou, jež není považována za selhání, ale za vítaný „aha moment“. K pohodové atmosféře ve škole přispívá podle Vedralové také formativní hodnocení. „Tedy ne: ,Jsem špatný, jsem trojkař.‘ Ale: ,V tom a tom mohu na sobě tak a tak pracovat,‘“ vysvětluje.

To všechno se v Brandýse snaží dodržovat. Koncept Škola Můj Projekt dal prý jejich „stavbě“ nezbytné „lešení“. Školu slovy Báry Beranové nelze vystavět jen na ideálech.

Záškola není pro každého

Zakladatelé Záškoly se shodují, že jejich přístup ke vzdělávání nevyhovuje každému rodiči. Mnozí prý stále chtějí, aby jejich děti seděly v lavicích a dostávaly známky i domácí úkoly. Pokud se tak neděje, je to pro některé rodiče už moc „odvázené“.

Metody Záškoly nejsou vhodné ani pro každého žáka – například když má specifickou poruchu učení. Děti pracují nejčastěji ve skupinách, což s sebou přináší větší hluk, v němž se ne každý žák dokáže soustředit. Jiné děti zase potřebují mít den přesně nalinkovaný a častá improvizace by je „rozhodila“.

A Záškola není vhodná ani pro každého učitele, upozorňuje ředitel. Těžko by si v ní zvykal pedagog, který „jede“ podle učebnice a nic dalšího neřeší. „Za naším inovativním přístupem k výuce jsou totiž dlouhé hodiny příprav do večera a společné večerní videoschůzky, abychom výuku koordinovali napříč předměty,“ vysvětluje Novák.

Limitem se zdá být také nálepka soukromé školy, vnímaná značnou částí veřejnosti negativně – jako instituce pro zbohatlíky a elity, kde je všechno povoleno, když rodiče platí. Novák přitom upozorňuje, že Záškola si nehraje na elitní ani výběrovou školu, jde jí především o dobré klima a cílovou skupinou je pro ni střední třída.

Až škola přeteče dětmi

Záškolu neustále omezuje nedostatek místa. Několikrát se už stěhovala, nyní působí v části budovy brandýské pedagogické fakulty. Do Záškoly chodí 66 dětí, ale příští rok dosáhne maximálního počtu žáků, kteří se do stávajících prostor vejdou. Loni si už ředitel Novák myslel, že mají vyhráno. Z inzerátu se dočetl, že město prodává bývalé sluneční lázně Houštka uprostřed lesoparku. Záškola našla investora, kterému se líbil její koncept a měl zájem podpořit vzdělávání ve městě, ale zastupitelstvo prodej neschválilo.

Stále tak není jisté, zda se za dva roky podaří otevřít druhý stupeň Záškoly. Pokud ne, budou muset dnešní čtvrťáci přestoupit na běžnou devítiletku nebo odejít studovat na nedaleké osmileté gymnázium. Takového „nárazu“ se obává nejeden z rodičů. Zakadatelky Záškoly ale o své svěřence strach nemají. Vědomostí prý budou mít dost a nenechají si vše líbit.

„V jedenácti již nebudou tak tvární, vštípili si nějaké hodnoty a kritické myšlení a budou umět říct, že se jim něco nezdá,“ domnívá se Bára Beranová.

Může to fungovat?

Veřejnost i konzervativnější část pedagogů občas hledí na inovativní školy nedůvěřivě – připadají jim příliš svobodomyslné na to, aby se žáci něco pořádně naučili. Skutečnost je však jiná. Ze zprávy České školní inspekce vydané v březnu 2018, kdy se Záškola teprve rozbíhala, vyplývá, že inspektoři v ní závažné nedostatky nezjistili.

A pak je tu také zpětná vazba od žáků. Záškolu nadšeně chválí a na důvodech se shodují: našli tu hodně kamarádů a nemusí se bát písemek ani známek jako jejich kamarádi ve státní škole. A také si pochvalují, že se hodně učí venku. Na otázku, zda považují za kamarády i učitele, odpovídají, že ano. „Můžeme jim tykat. I Pavlovi, to je ředitel,“ vysvětlují.