Žižkovi husité ubránili Vítkov. Rozčarovaný král Zikmund sledoval porážku z Letné

Zikmundův zájem ovládnout Prahu a být zde korunován na českého krále, byl zřejmě určujícím faktorem, který vedl ke křížové výpravě proti husitům, jež byla slavnostně vyhlášena v březnu 1420 během říšského sněmu ve Vratislavi. Zde pro výstrahu českým heretikům nechali smýkat koňmi a poté upálit váženého pražského měšťana Jana Krásu za to, že se nezřeknul přijímání svátostí pod obojí, což byl identifikační znak husitského kacířství. Podobně nekompromisně Zikmund postupoval i nadále, kdy shromáždil vojsko a vydal se přes Slezsko do východních Čech. Ryšavý Lucemburk, vědomý si své převahy, nebyl ochotný k uzavírání kompromisů, na čemž ztroskotaly snahy umírněných husitských delegátů o jednání a smír. Zikmund nehodlal o husitském pojetí božího zákona či o jejich představách o nápravě církve a křesťanstva vůbec jednat. Pro radikály mezi husity, kterým v Praze dominoval Jan Želivský, byly Zikmundovy kroky potvrzením pro jejich setrvání na vlastních pozicích a předzvěstí, jaký osud by čekal je samotné v případě kapitulace. Husitská Praha se v reakci na Zikmundovo kladení nepřijatelných podmínek rozhodla pro vzpouru proti legitimnímu následníkovi trůnu. Vojenský střet se tak stal již nevyhnutelným.

Zikmund před branami

S rostoucími obavami z nadcházejícího konfliktu začali zejména katoličtí měšťané Prahu opouštět. Husité naopak začali volat o pomoc na obranu města, na což rychle reagovali vyznavači kalicha z českých regionů. Chápali dobře, že konec Prahy by znamenal konec celého husitství. “Praze přišlo na pomoc přibližně pět až šest tisíc bojovníků, především z Tábora, Hradce Králové a okolí, a ze severozápadních Čech, tedy především z Loun a Žatce. Když se to spojí s vlastními pražskými silami, tak počet shromážděných husitů byl kolem dvanácti tisíc. Křižáků, kteří přitáhli k Praze, bylo asi třikrát tolik,” vysvětluje historik Robert Novotný z Centra medievistických studií.

Slavnostní mší ve svatovítské katedrále 29. června za účasti krále Zikmunda začalo oficiálně soustředění křižáků před Prahou. Podle dnešních odhadů jich do Prahy dorazilo 30 až 35 tisíc z řady evropských zemí. Pod jejich kontrolou byl Pražský hrad, husity již dříve vypálená Malá Strana i Vyšehrad. Husité byli v naprosté většině soustředěni za hradbami dnešního Starého a Nového města. Z důležitých strategických míst kontrolovali ještě kopec Vítkov, který pro ně byl spojnicí s vnějším světem a opěrným bodem pro ovládání zásobovacích cest spojujících Prahu s venkovem. Klíčové postavení Vítkova si uvědomovaly obě strany. Táborským husitům pod vedením Jana Žižky připadlo budovat na Vítkově provizorní opevnění. Bylo zřejmé, že právě o toto místo se svede jeden z rozhodujících bojů, byť zůstává otázka, proč Zikmund nechal vojsko v nečinnosti téměř 14 dní, než došlo k pokusu Vítkov obsadit. Podle historika Petra Čorneje, který okolnosti vysvětluje v rozsáhlém díle Jan Žižka - život a doba husitského válečníka, udržoval Zikmund křižáky i husity v přesvědčení, že se chystá generální útok na Prahu a že čeká na příchod rakouských posil. Ve skutečnosti však podle všeho Lucemburk vojensky dobývat Prahu vůbec nechtěl. Je otázkou, zda by na dobytí opevněného města chráněného z velké části tokem řeky Vltavy stačila i takto velká křižácká armáda. “Zikmund armádu používal spíše jako zastrašující prostředek, který měl Pražany donutit kapitulovat,” doplňuje historik Novotný.

Proti všem

V odpoledních hodinách 14. července se část křižáckého vojska dala do pohybu. Jednotky přebrodily Vltavu zhruba na úrovni dnešních Manin a skrze Špitálské pole (dnešní Karlín) se zdály chystat zaútočit na Prahu, tj. ve směru k dnešní Florenci. Šlo však o klamný manévr, protože část jednotek se oddělila a dostala se na úpatí vrchu Vítkov zhruba v oblasti dnešní křižovatky Ohrada na Žižkově. Odsud křižácké jednotky vyrazily po úzkém hřbetu kopce až k husitskému opevnění na jeho ostrohu. Bylo zřejmé, že nepočetní husité na Vítkově nemohou bránit provizorní opevnění dlouho. Nicméně i díky výhodnému úzkému terénu, kde křižáci nemohli rozvinout rychlou jízdu, se to táborům dařilo až do té doby, než jim z opevněné Prahy přišly posily. Husité mířící od pražské Horské brány rychle vyšplhali z jihu na vítkovský svah a z boku napadli překvapené křižáky cepy a palcáty. V řadách Zikmundových bojovníků nastal zmatek, část ustoupila až na severní stranu vítkovského úbočí a mnozí se zřítili dolů z prudkého svahu. Zbytek se dal v této situaci na ústup.

Vztek, zoufalství a smutek zřejmě musel prožívat král Zikmund, když viděl z hlavního stanu na Letné, jak se zmatená vojska stahují ze Špitálského pole zpátky do hlavního ležení, tlačené husity z Vítkova i těmi, kteří se vyřítili z pražských hradeb, když spatřili křižácký ústup. Událost se stala mezi husity následně legendární a úspěch připisovali jednak Žižkově válečnické genialitě a zejména zásahu Boží moci.

Slavně neslavný konec kruciáty

Po bitvě na Vítkově docházelo k několika jednáním mezi husitskými duchovními a Zikmundovým štábem. Cestu ke kompromisu se však nepodařilo najít. Požár v táboře obléhatelů, problémy se zásobováním armády a demoralizace přispěly k tomu, že křižácká vojska se začala postupně rozcházet domů. Jestliže se snaha o ovládnutí pražského souměstí Zikmundovi nezdařila, byl tu ještě druhý cíl, jež se snažil panovník narychlo dosáhnout: nechat se korunovat za českého krále na Pražském hradě. Ceremonie skutečně a náležitě proběhla 28. července, nicméně měla pro Zikmunda trpkou příchuť - chyběli zde pražští konšelé, jásající davy Pražanů a vjezd do pravobřežní Prahy nepřicházel v úvahu vůbec. Přesto to úspěch pro ryšavého panovníka byl: pro celou křesťanskou Evropu i pro domácí katolíky byl nyní nezpochybnitelným českým králem. Tím Zikmund považoval svůj úkol za skončený, rozpustil zbylá vojska a Prahu opustil. Tak skončila první z křížových výprav opakovaně vyhlášených proti husitským Čechám.