Vykonstruovaný proces, přepadení klášterů ozbrojenci StB a internace řeholníků v dubnu 1950
Je tomu 70 let od události, kdy z rozhodnutí ústředního výboru KSČ ozbrojenci z jednotek SNB, StB a Lidových milicí přepadli mužské kláštery v tehdejším Československu a deportovali řeholníky do sběrných táborů. První fáze takzvané akce K se uskutečnila ze 13. na 14. dubna 1950. Komunistům se touto akcí, která proběhla ve dvou fázích a v přísném utajení, podařilo zlikvidovat činnost tradičních řeholních společností a získat velké množství budov pro své účely. Z archivu Paměti národa jsme vybrali několik pamětníků této události, která patří ke klíčovým v historii perzekuce české katolické církve ze strany komunistického režimu.
Uskutečnění akce, kterou osobně řídil generální tajemník KSČ Rudolf Slánský, předcházelo dlouhé období pečlivých příprav. Ostatně mužské řády a kongregace se staly předmětem zájmu Státní bezpečnosti a represí už po převratu v únoru 1948. Věci nabraly spád o rok později, v srpnu 1949, kdy předsednictvo ÚV KSČ schválilo návrh na omezení počtu řeholí a soustředění řeholníků do několika klášterů. V lednu 1950 už měl Státní úřad pro věci církevní dostatek materiálů o „nepřátelských“ aktivitách řeholníků, přičemž komunistická propaganda uváděla jako nejnebezpečnější jezuity a německé rytíře. Kláštery byly označovány jako místa zahálčivého života a „hnízda protistátní činnosti – špionáže a velezrádných rejdů“. Likvidační akce začala mít konkrétní obrysy.
Monstrproces jako předehra
Aby šlo násilné obsazení klášterů odůvodnit před veřejností, rozhodlo se komunistické vedení uspořádat nejdříve veřejný monstrproces se zástupci vybraných řeholí. Od ledna do března 1950 StB pozatýkala několik osobností z řad opatů a hlavních řádových představených. Před senátem Státního soudu v Praze tak stanul na konci března provinciál jezuitů František Šilhan, jezuité Adolf Kajpr a František Mikulášek, profesor teologie a dominikán Silvestr Braito, premonstrátský opat želivského kláštera Vít Tajovský, opat kláštera v Nové Říši Augustin Machalka, redemptoristé Ivan Mastiliak a Jan Blesík, premonstrát Stanislav Barták a františkán Jan Evangelista Urban. V soudním procesu byli obviněni ze špionáže pro Vatikán, přechovávání zbraní, přípravy protistátního převratu a dalších zločinů.
Ač prokurátor původně navrhoval tresty smrti, vynesl senát tresty „mírnější“: doživotní trest pro Ivana Mastiliaka (který si následně odseděl 15 let) a ostatním devíti řeholníkům udělil tresty celkem ke 132 letům vězení. Většina z nich se na svobodu dostala až při květnové amnestii v roce 1960, jezuita Kajpr o rok dříve ve vězení zemřel.
Probuzení pod samopaly
Osm dní po skončení monstrprocesu došlo na první etapu akce K. Kláštery byly před půlnocí obklíčeny a dovnitř vnikli ozbrojení příslušníci StB, SNB a milicionáři. Řeholníky uvnitř vzbudili, donutili je se obléct, sbalit si nejnutnější věci a následně je nahnali do přistavených autobusů, kterými je převezli do vybraných soustřeďovacích táborů. Na českém území byly k tomu vybrány kláštery v Bohosudově a v Oseku na Teplicku, v Hejnicích v okrese Liberec, v Broumově na Náchodsku, v Králíkách v okrese Hradec Králové a v klášteře Želiv v okrese Pelhřimov.
Směrnice určená tajemníkům krajských stranických sekretariátů dávala pokyny i pro další dny, jak celou záležitost obhájit před veřejností: „Ve vysvětlovací akci je třeba objasnit věřícím, že zásah byl vynucen protistátní činností některých řádů, která byla jasně prokázána posledním procesem.“ Závěr směrnice vyslovuje přesvědčení, že „zásahem proti některým reakčním řádům zasazujeme dosud nejtěžší ránu reakční katolické hierarchii a jejím imperialistickým dirigentům. Likvidujeme mimořádně aktivní a nebezpečnou agenturu nepřítele v naší zemi“.
Protesty lidí z okolí umlčeny
Nicméně vzhledem k přísnému utajení akce docházelo na českém území jen k nemnoha projevům odporu ze strany obyvatelstva. Historik Vojtěch Vlček ve studii Likvidace mužských řádů v českých zemích v 50. letech uvádí, že věřící se pokoušeli mírnou formou protestovat pouze v Ostravě, v Hodoňovicích u Frýdku-Místku a v Ořechově. Po zásahu místních funkcionářů, případně milicionářů a příslušníků StB, se srocení lidé rozešli. Mnohem ostřejší byla reakce na odvezení řeholníků na Slovensku. Protestovaly zde často ženy, kterých se například v obci Pruské sešlo kolem čtyř set, a házely na příslušníky SNB kamení. Nejdramatičtější situace nastala 14. dubna kolem 18 hodin ve slovenském Podolinci. „Okolo 200 osob, převážně mužů ozbrojených klacky, tyčemi, kamením, zaútočilo na soustřeďovací klášter a napadlo hlídkující stráže s cílem osvobodit přivezené řeholníky. Bezpečnostní jednotky použily slzný plyn, střílely do vzduchu i do davu,“ uvádí Vojtěch Vlček ve studii s tím, že na obou stranách byla řada raněných. Asi desítka farníků byla následně odsouzena.
Ničení i rozkrádání majetku
Čtrnáct dní po prvním zásahu, 28. dubna 1950, ozbrojené složky zasáhly v mužských klášterech, které ještě zbývaly. Jak uvádí historik Vojtěch Vlček, během akce K bylo v českých zemích zlikvidováno 144 řeholních domů, 1164 řeholníků bylo převezeno do centralizačních klášterů a 76 do internačních. V celém Československu se akce dotkla 219 klášterů a týkala se 2376 řeholníků.
Majetek klášterů měly bezprostředně po odvezení řeholníků sepisovat a zajistit proti rozkrádání komise složené za zástupců místních národních výborů a zmocněnců jednotlivých klášterů dosazených Státním úřadem pro věci církevní. Celá tato akce ale podle zprávy Archivu bezpečnostních složek probíhala velice chaoticky a v jejím průběhu docházelo k ničení klášterního movitého majetku a též k rozsáhlým krádežím.
Likvidace ženských klášterů přišla na řadu později, navíc sestry pracovaly často v sociálních a zdravotních ústavech, a režim si tak nemohl dovolit je ze dne na den odstranit.
Přežívání „v podzemí“
Většina řeholníků zůstala v soustřeďovacích místech po dobu dvou či tří let. Klášter v Želivě opustili zadržení řeholníci v roce 1955, internace v klášteře Králíky trvala až do roku 1960. Propuštění řeholníci následně ale často nedostali státní souhlas pro další kněžskou činnost, nemohli sloužit mše a část z nich skončila v legálním vězení.
I když se režimu podařilo odstranit dosavadní klášterní život včetně řeholníky provozovaných škol, vydávání časopisů a knih či vzdělávání kandidátů kněžství, řada řeholí období pronásledování přečkala díky vzniku malých tajných bytových komunit, jejichž obyvatelé se nadále snažili žít podle řádových pravidel. Ač jejich existenci StB tvrdě stíhala, řehole si i v těchto podmínkách zpravidla udržely kontinuitu po celou dobu totality.
Vzpomínky pamětníků
Václav KonzalZatřásl mnou muž se samopalem
Václav Konzal se narodil 13. prosince 1931 v Praze. Od roku 1941 pobýval v internátní škole při klášteře redemptoristů na Svaté Hoře u Příbrami. V letech 1950 až 1952 byl internován v centralizačních klášterech a v táboře nucených prací na Křivoklátsku, poté pracoval ve stavebnictví. Roku 1953 dokončil gymnázium a byl přijat na FF UK, kde studoval ruský a gruzínský jazyk.
V letech 1960 až 1970 pracoval jako dokumentátor, od roku 1970 jako vědecký pracovník Slovanského ústavu ČSAV. Jakožto člen Pražské překladatelské skupiny převedl spolu s Bonaventurou Boušem a Jiřím Mášou do češtiny většinu dodnes užívaných liturgických textů. Je uznáván i jako filolog, byzantolog a paleoslovenista, autor řady překladů, studií a slovníkových hesel.
Byl členem tajné skautské organizace a podílel se na činnosti skryté církve. Je nositelem Ceny Rudolfa Medka.
„Třináctého dubna 1950 se mnou zatřásl jeden muž se samopalem na prsou, na posteli, o půlnoci. Když jsem se probral, tak řekl: ‚Vemte si svoje osobní věci a do přízemí, tam vám řekneme další.‘ Tak jsem si vzal soukromé věci. No, a pak sem sestoupil do té křížové chodby v přízemí vedle kostela, tam nám řekli, že nás odvážejí tamodtud pryč, abychom si vzali všecky svoje soukromé věci, a naložili nás do autobusu a vezli nás tenkrát do Broumova. A tam zjistili, že tam nemáme co dělat, že máme jet do Králík, protože tam ty mladší ročníky kluků, ty byly delegovány do Králík, do toho kláštera, protože ho měly… Měli jsme ho připravit pro později internované starší kněze.“
Theobald CzerninVzbudili jsme se do úplné spouště
Theobald Czernin se narodil 7. 7. 1936 v Praze do rodiny jednoho z nejvýznamnějších českých šlechtických rodů Czerninů (Černínů) z Chudenic. Dětství strávil převážně na rodovém zámku v Dymokurech v okrese Nymburk. Jeho otec Rudolf Theobald Czernin (1904-1984) patřil ke členům delegace zástupců české šlechty, která se 17. září 1938 setkala s Edvardem Benešem a vyjádřila slib věrnosti české šlechty českému státu. V září 1939 podepsal podobné prohlášení adresované Emilu Háchovi. V roce 1943 byl otec zatčen, v březnu 1944 odsouzen a následně uvězněn v Malé pevnosti v Terezíně a v Gollnowě u Štětína v Polsku, odkud se vrátil v létě 1945.
Od roku 1946 do dubna 1950 studoval Theobald Czernin na Biskupském gymnáziu v Bohosudově, kde zažil tzv. Akci K zaměřenou proti mužským řeholním řádům. Jako příslušník aristokracie byl označen komunistickým režimem za třídního nepřítele. Vyučil se zedníkem a po absolvování vojenské služby u Pomocných technických praporů pracoval u Staveb silnic, stejně jako jeho otec. V roce 1961 se Theobald Czernin oženil s Polyxenou Lobkowicz a vychovali společně pět dětí.
Rodiče Theobalda Czernina emigrovali v roce 1964 do Rakouska. Na podzim 1968 se Theobald Czernin s rodinou pokusil o emigraci do Švýcarska, ale v dubnu 1969 se vrátili zpět do Československa. Od roku 1971 žili v Rudném u Nejdku v okrese Karlovy Vary, kde Theobald Czernin pracoval do roku 1990 jako řidič sanitky. Začátkem devadesátých let 20. století požádal o restituci rodového majetku včetně zámku v Dymokurech, který spolu s lesy a polnostmi od roku 1994 spravoval. Theobald Czernin zemřel v neděli 12. července roku 2015.
„Já jsem začal v šestačtyřicátém chodit do Biskupského gymnázia v Bohosudově. Asi se dvěma přestávkami jsme tam mohli být do padesátého roku, kdy zlikvidovali všechny… [řeholníky]. To byl úplný přepad. V deset hodin večer nás zahnali v pyžamech do jídelny, prolezli nám pokoje, a nás taky. Druhý den jsme se vzbudili do úplné spouště. Všechno bylo všude rozházené, poničené. S těmi pátery už jsme se nesešli. Byli všichni pryč. Nás odvezli, bylo nás tři sta. Ty starší, co měli občanské průkazy, tak ty chtěli pustit, by se jich rádi zbavili. Přestěhovali nás do Děčína, tam byla taková vila, kde bylo třicet bohoslovců, a teď nás tam přišlo tři sta. Ale ti starší řekli, že nikam nepůjdou, dokud my mladší tam budeme. Tak z toho byl pěkný guláš. To jsme je ještě různě dráždili, chodili jsme do kaple k sestrám přes celý Děčín s muzikou vlastní a takové věci… Pokoušeli se nás tam učit, ale to jim nevyšlo vůbec.“
Bohumíra ŠkolníkováV padesátém už to bylo rušné
Bohumíra Školníková se narodila v obci Kysucký Lieskovec. Občanským jménem Rozálie Školníková. Studium a přípravu pro řeholní povolání absolvovala v rakouské obci Stockerau. V roce 1938 složila první sliby a přijala řeholní jméno sestra Bohumíra.
Absolvovala studium ošetřovatelství na zdravotní škole v Bratislavě. V roce 1943 získala práci v kežmarské nemocnici, kde pracovala jako instrumentářka na operačním sále a poté jako hlavní sestra.
V roce 1959 byla sestra Bohumíra s dalšími násilně vystěhovaná a přemístěná do Slovenskej Ĺupče. Následně pracovala v domově důchodců v obci Horní Vidim.
V roce 1961 byla obviněná a odsouzená za napomáhání protistátní činnosti a založení tajné řehole na sedm roků vězení. 9. května 1962 byla propuštěná na svobodu na základě amnestie. Zaměstnala se v dětském domově v obci Brtníky v okrese Děčín. Poté pracovala v domově důchodců v obci Jindřichovice pod Smrkem v Libereckém kraji. V roce 1969 se stala regionální představenou, věnuje se misijní činnosti v Misijním sdružení Ducha svatého.
„V päťdesiatom to bolo už troška rušné, keď začali niektoré rehoľné sestry z nemocníc brať. Najprv z tatranskej oblasti, z Hágov a z Dolného Smokovca. My sme boli tiež v evidencii na odvezenie, ale riaditeľ každého, kto prišiel, či už z Bratislavy, alebo z niektorých úradov, ak išlo o združovanie sestier do koncentračných kláštorov, tak to riaditeľ všetko odmietal... A hoci bol aj členom komunistického výboru strany, tak bol k nám aj k pacientom, aj v náboženskom ohľade veľmi tolerantný. Neprekážal ani prístup kňaza, aj zasvätené sviatky dosť rešpektoval.“ V tomto období došlo aj k premiestneniu rehoľníkov do kláštora v Podolínci. „My sme len počuli v nemocnici strašné hrkotanie oknami, strašné dunenie okolo nemocnice celú noc.“ Keď sa nakoniec sestry dozvedeli, čo sa stalo, našli si cestičku a pomáhali internovaným kňazom. Zásobovali ich nielen potravinami, ale aj hostiami a omšovým vínom, aby mohli tajne slúžiť sväté omše.
Bernard BokorSvé věci jsme nikdy zpět nedostali
Pan Bernard Bokor se narodil 28. listopadu 1924 v Pečeňadech v okrese Piešťany na Slovensku. Rodiče brzy odešli za prací do Argentiny a Bernard vyrůstal u své babičky. Studoval na salesiánském Biskupském gymnáziu v Trnavě, absolvoval pedagogický institut a poté dvouletou pedagogickou praxi v Nitře. Posléze se rozhodl pokračovat ve studiu filozofie a následně teologie u salesiánů ve Svätem Križi nad Hronom (dnešní Žiar nad Hronom).
Studium teologie přerušila tzv. Akce K, kdy v noci ze 13. na 14. dubna 1950 došlo ke zrušení mužských řeholních rádů v Československu. Bernard Bokor byl internován v klášteře v Podolinci na severním Slovensku. V září 1950 nastoupil k Pomocným technickým praporům (52. pomocný technický prapor), byl umístěn ve Svaté Dobrotivé na Berounsku, stavěl kasárna ve Strašecím. Následně pracoval v huti Poldi na Kladně, poté stavěl kasárna pro dělostřelecký pluk v pražských Jinonicích a účastnil se stavby hrobky pro Gottwaldovo mumifikované tělo.
Do civilu odešel po 40 měsících služby na konci roku 1953. Pracoval v Konstruktivě, poté ve Výzkumném ústavu hutnictví železa. Dvakrát se pokoušel dostat na vysokou školu, ale pokaždé z kádrových důvodů nebyl přijat. Zemřel 18.4.2013.
„Teď při rozloučení došlo k velké roztržce, kdy ten představený pan profesor Valábek se ohradil proti tomu, že se takhle protizákonně postupuje - my jsme nikomu nic neudělali, nic neprovedli, žijeme podle stávajících zákonů, a teď je na nás uplatňován nějaký předpis, který nám byl přečten, a že musíme ten klášter opustit. Došlo k mírným přestřelkám, takovým hádkám mezi vedením, ale i my jsme se ozývali: ,Co my jsme udělali, proč?‘ - ,No, je to příkaz, nedá se nic dělat.‘ Za hodinu jsme museli nastoupit. Ti policajti byli vybavení zbraněmi, my jsme neměli žádné zbraně, my jsme nemohli odporovat, tak jsme si vzali svoje svršky a odjeli jsme. Slíbili nám, že ty naše další věcí nám tam dopraví. Nikdy jsme je nedostali zpátky. Nastoupil jsme do autobusů, které měli papírem už zalepená skla, takže jsme nevěděli, kam nás vezou. Byla jedna hodina v noci nebo půl druhé, takže jsme odjížděli a nevěděli jsme kam. Než jsme odjeli, tak ten profesor Valábek byl tak rozhořčen, že v té chvíli začal zpívat hymnu ‚Christus vincit‘ a my jsme se všichni přidali. Teď oni nás přerušovali, ale nedokázali nás přerušit, ono tam těch policajtů bylo osm na padesát, šedesát lidí, to nestačilo.“
„Ta vesnice věděla, co je s námi, kdo tam je a proč tam jsme. Tam se dělaly možná každou sobotu vždy takové nepříjemné... třeba sto obyvatel té vesnice... Oni říkali: ,Vás taky zavřem, nesmíte tady dělat protesty!' Ale oni se nedali, vezli jako procesí panenku Marii a tehdá na Slovensku se vozily i ty... v kostelích bejvaly u lavic takové jako vyobrazení svatých.“ - „Ikony?“ - „To jsou ikony, to maj hlavně pravoslavní, ale katolíci to měli tehdá taky, dneska už to nemají. Oni třeba se sebrali a šli spolu s tím zpěvákem vepředu, který zpíval nějaké mariánské písně, a šli až k tomu klášteru. Ale protože estébácí byli tvrdě proti, že je zavřou, tak to končilo tím, že oni tam přijeli, odzpívali a pak se zase rozešli.“
Vladimír Benedikt HolotaVěděli, že s námi zatočí
Vladimír Benedikt Holota OFM se narodil 5. srpna 1922 ve vesnici Nebřeziny na Plzeňsku. Během druhé světové války se účastnil odboje. Strach ze zatčení gestapem a také odvlečení jeho otce do Terezína ho přivedly k přemýšlení o Ježíši Kristovi, kterého znal z babiččina vyprávění. Nechal se tedy pokřtít a chtěl se věnovat umění. Místo toho ale na přání otce vystudoval strojní průmyslovku a začal pracovat v plzeňské Škodovce. Silný vnitřní pocit ho v den bombardování závodu přiměl zůstat doma. To ho přesvědčilo, aby svůj život zasvětil Bohu.
Vstoupil do noviciátu řádu svatého Františka a v roce 1948 nastoupil také studium teologie. 13. dubna 1950 byl ale v rámci Akce K převezen do internace do kláštera v Bohosudově, později do Králíků, Oseku a nakonec v roce 1951 do pracovního tábora na Klíčavu, kde se podílel na stavbě přehrady. V prosinci téhož roku zde byl tajně vysvěcen na kněze. Po roce 1951 se vrátil ke své profesi projektanta. Pro svou minulost byl však šikanován a křivě obviňován jak na pracovišti, tak při výsleších StB.
V uvolněných poměrech Pražského jara se mu podařilo znovu oficiálně studovat teologii a stal se knězem v Pečkách. Ale i tam byl odposloucháván a sledován různými neoznačenými auty. Po roce 1991 se vrátil do konventu Panny Marie Sněžné.
„Po jedenácté hodině se otevřou dveře cely, přišel otec (Stanislav Juřík), kvardián, za ním přišel civil, a jak byly otevřené dveře, tak jsem viděl dalšího civila a ten držel pistoli. Otec říkal: ‚Vstaň a sprav se‘, to je po moravsku ‚oblíkni se‘... Oni odešli a přišel tam uniformovanej esenbák, který měl samopal. Stál tam a já jsem se oblíkal. My jsme spali v našich nočních hábitech. Tak jsem vlít bosejma nohama do sandálů a ten esenbák, když to viděl, říkal: ‚Člověče, oblečte se pořádně, vždyť nevíte, kam jdete.‘ Tak jsem si vzal boty a svetr a chtěl jsem si vzít nějaké knížky, ale on řek: ‚Jenom dvě!‘ Brevíř měl dva takhle tlusté díly, tak jsem si chtěl vzít brevíř a Písmo, ale on: ‚Ne, jenom dvě‘, tak jsem si vzal jeden díl brevíře, ten, který jsme se právě modlili, a Písmo svaté. Pak nás vyvedli dolů do refektáře. Byli tam civilisté, kteří nás dokonale prošacovali. Shromáždili nás a vedli nás na nádvoří před kostelem. Nebe bylo poseté hvězdami, to bylo úžasné! Jeden z těch estébáků vykřikl: ‚A držet hubu, nebo vám ji rozbiju‘ a další ho okřik: ‚Nech toho, buď zticha.‘ Autobusem nás vzali do Hejnic... My jsme byli mladí, my jsme byli rošťáci a my jsme seděli vzadu, a tak jsme i zpívali: ‚Všeci sa starajú o moju chudobu a já sa nestarám, chvála Pánu Bohu...‘ Loupali očima, věděli asi, že s námi zatočí. No, stalo se.“
| Text | Štěpán Plaček |
|---|---|
| Grafika a kódování | Jiří Kropáček |
| Příběhy pamětníků | Paměť národa |
| Multimédia | Paměť národa, ČTK |