Praha - Premiér Petr Nečas odpověděl na dopis prezidenta Václava Klause, v němž žádá od premiéra osobní garanci toho, že chystané majetkové vyrovnání s církvemi neprolomí restituční hranici 25. února 1948.
Tady je plné znění premiérova dopisu:
Vážený pane prezidente,
dovoluji si reagovat na Váš dopis k návrhu zákona o vypořádání některých křivd způsobených církvím a náboženským společnostem v době nesvobody, kde vyjadřujete obavu ve smyslu prolomení hranice 25. února 1948.
Vláda po více než dvaceti letech diskusí předkládá zákon, který plně respektuje princip, že se nebude vydávat či nahrazovat majetek zabavený před 25. únorem 1948. Zákon stanoví, že se napravují pouze křivdy spáchané v rozhodném období, tedy od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Zákon dále definuje, že za původní církevní majetek se považuje pouze majetek, který církve měly ve vlastnictví alespoň po část období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. V ustanoveních o vydávání majetku je pak vždy znovu výslovně uvedeno, že se vydá pouze majetek, který náležel do původního církevního majetku, a stal se předmětem majetkové křivdy v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990.
Rád bych uvedl k pochybnostem, zda se zařazením zákona 142/1947 o revizi první pozemkové reformy nezpochybňují poválečné poměry, že úplně shodné znění (bylo odňato bez náhrady podle zákona 142/1947 o revizi první pozemkové reformy) obsahuje dodnes platný zákon o půdě 229/91. Podle tohoto zákona se vracel majetek všem fyzickým osobám. Tedy všechna potenciální zpochybnění rozhodného období mohla - a byla - už v uplynulých dvaceti letech použita a neměla úspěch. Z tohoto hlediska zákon o vyrovnání s církvemi nepřináší nic nového, co by mohlo vést k prolomení rozhodné hranice. Pouze opakuje znění zákona o půdě, vztahujícího se na všechny fyzické osoby, i pro církve. I tady platí podmínka, že se tak muselo stát v rozhodném období 25. února 1948 až 1. ledna 1990. Více než dvacetiletá historie tohoto zákona je důkazem toho, že hranice 25. února 1948 nemůže být prolomena.
Vládní návrh zákona tedy velmi důsledně vycházel z už platných restitučních zákonů. Na rozdíl od nich jsou povinnými osobami jen stát a jeho složky a za ostatní vyplácí stát náhradu, která je rozdělena na definitivní vyřešení postavení registrovaných církví a státu do budoucna. Pro zvýšení jistoty bylo do návrhu zákona včleněno výslovně ustanovení, že se nevydávají věci konfiskované na základě Benešových dekretů (§ 8 odst. 1 písm. h) návrhu zákona). Pro vrácení majetku platí dvě věci:
a) stát se musel stát vlastníkem až po 25. únoru 1948,
b) církvím za vyvlastněný majetek nebyla vyplacena žádná náhrada.
Aby tuto skutečnost návrh zákona zdůraznil, vytváří pojem "rozhodné období". Tím je - stejně jako v jiných restitučních předpisech - doba od 25. února 1948 do 1. ledna 1990. Pojem rozhodné období návrh zákona na mnoha místech opakuje. Přestože některé legislativní orgány při tvorbě návrhu zákona namítaly, že opakování je nadbytečné, vláda nechtěla připustit žádné dohady o možném prolomení hranice 25. února 1948 a na opakovaném zdůrazňování podmínky rozhodného období trvala.
Cílem bylo zabránit byť i jen možnosti extenzivního výkladu. Například § 3 definuje "oprávněné osoby" (ty, které mohou o majetek požádat). Jsou jimi různé církevní subjekty pouze za podmínky, že v rozhodném období utrpěly majetkovou křivdu. Obdobným způsobem jsou vymezeny i povinné osoby, které majetek vydávají.
Většina obav o prolomení hranice roku 1948 pramení z obecného vzorce: "Když se vrací jednomu, budou chtít i další". V tomto směru si můžeme být zcela jisti, že restituce historického majetku církví neotevře dveře nikomu dalšímu. Ústavní soud opakovaně judikuje, že na restituce není právní nárok. Má-li být někomu něco vydáváno, musí na to být přijatý zvláštní zákon. A tento jeho výklad podpořil v mnoha rozhodnutích i Evropský soud pro lidská práva. Stalo se tak například v rozhodnutí ve věci Josef Bergauer a 89 dalších proti České republice, kdy štrasburský soud odmítl hromadnou žalobu sudetských Němců proti České republice.
Ještě bych rád doplnil, že v Poslanecké sněmovně byla zákonná norma na návrh poslankyně Občanské demokratické strany Ivany Weberové doplněna o povinnost oprávněné osoby prokázat svůj nárok. Podle návrhu zákona může být tedy církvím vrácen pouze majetek, u kterého církev prokáže, že ho církevní subjekt vlastnil v rozhodném období 25. února 1948 - 1. ledna 1990. U každé žádosti o vydání bude pozemkový úřad provádět srovnávací sestavení parcel, to znamená, že porovnává údaje z pozemkového katastru, který platil v roce 1948, s údaji z dnešního katastru nemovitostí. Stejné postupy platily i v případě zákona o půdě.
Kontrolu splnění toho, že se neprolamuje hranice 25. února 1948, budou provádět jednak povinné osoby (Pozemkový fond a Lesy ČR), které budou každý uplatněný nárok na vydání věci přezkoumávat a jednak pozemkové úřady, které opět budou potvrzovat splnění všech zákonných podmínek.
V neposlední řadě bych rád uvedl, že se mi dostalo písemného ujištění ze strany církví a náboženských společností reprezentovaných předsedou České biskupské konference kardinálem Dominikem Dukou, předsedou Ekumenické rady církví Mgr. Joelem Rumlem a předsedou Federace židovských obcí Jiřím Daníčkem, že ze strany církví a náboženských společností nedojde k žádným aktivitám, které by jakkoli rozhodnou hranici 25. února 1948 v zákoně uvedenou zpochybnily.
Z výše uvedených důvodů jsem podle svého nejlepšího vědomí a svědomí přesvědčený, že tento návrh neznamená riziko prolomení hranice 25. února 1948 a nemůže změnit právní postavení státu v nových soudních sporech o restituční nároky.
S úctou,
Petr Nečas
