Inside Sport – Mít plány, to je hezká věc. „Teď chceme Slavii stabilizovat a do tří let s ní zase vyhrát titul,“ pravil Aleš Řebíček v roce 2011, když svými miliony zachránil slavný klub před pádem do insolvence.
S inventurou úspěšnosti jeho vizí budeme pochopitelně hotovi velmi rychle. Tři roky uběhly jako voda a mistrovské šampaňské se v Edenu rozhodně nechladí. Naopak, Slavia je po sobotní ostudné porážce v derby se Spartou (0:3) na hraně sestupu do druhé ligy.
Což se Aleši Řebíčkovi zrovna moc nehodí. Jednání s ruským investorem, po kterém by chtěl za velkou část akcií Slavie zhruba půl miliardy korun, už se i tak táhnou jak plástev medu… Až se skoro zdá, jestli už ve skutečnosti neskočila někde v mrazáku.
O druholigový pražský klub už by v Moskvě asi takový zájem nebyl, už vůbec ne za prodejní cenu, kterou by si Řebíček představoval – a když si to celé zasadíte do rámce ukončení tendru na dostavbu Temelína, po kterém lze nyní obecně očekávat silné utlumení ruských zájmů v české kotlině, zdá se, že Řebíčkově vysněnému obchodu nejsou hvězdy zrovna nakloněny.
Fanoušek se na to, pravda, dívá trochu jinak. Užívá si na stadionech atmosféry, pospolitosti a zajímají ho pochopitelně vítězství, góly nebo alespoň pěkná hra. Ten slávistický si ale poslední dobou musí vystačit tím, co si zařídí sám, tedy s onou atmosférou a pospolitostí.
Oku lahodící ofenzivní hru mu přitom nedávno svatosvatě sliboval sportovní ředitel klubu Karol Kisel, to když za tím účelem už po dvou odehraných jarních kolech instaloval nizozemského trenéra Alexe Pastoora.
Realita je taková, že na ubožejší výkon Slavie v derby si v tomto tisíciletí nejspíš nikdo nevzpomene. Včetně Vítězslava Lavičky, trenéra Sparty. Když ho požádali, aby vylovil z paměti, zda už někdy byl u tak jasné výhry nad Slavií, došátral v paměti až do roku 1988. „To jsem ještě za Spartu nastupoval jako hráč a vyhráli jsme tehdy pod trenérem Ježkem 5:0.“
Velké derby je svátek za každé situace. A je to „disciplína“ sama pro sebe. Vždyť i fanoušci Arsenalu už si kupříkladu museli uvyknout na to, že do klubové síně slávy už devět let nepřibývají trofeje. Ale berou to tak, že i takový úhor se dá částečně přežít. To když se v sezoně podaří porazit nenáviděný Tottenham.
Jenže Slavia měla tentokrát k úspěchu na Spartě zhruba stejně daleko jako Korejská lidově demokratická republika k parlamentní demokracii.
Pastoor v oprávněných obavách z herní síly Sparty postavil v podstatě šest obránců – a stejně mu to nebylo nic platné. Třeba sparťan Krejčí si za tuhle „Maginotovu linii“ stejně zabíhal, kdy chtěl.
Na góly 3:0. Střely na bránu 9:3 (ale ty slávistické vážně nestály za řeč), rohy 6:0. To je prostě rozdíl třídy.
Alex Pastoor už od svého příchodu do Česka musel odložit řadu svých zvyků. Příklad? Po jednom ze svých prvních vystoupení zcela zásadně odmítal hodnotit rozhodčí. S tím, že to on prostě nedělá.
Leč poslední dobou už je analyzuje celkem pravidelně. V Mladé Boleslavi mu přišlo přísné vyloučení, na Letné mu zase chyběla odpískaná penalta poté, co Zimbabwan Costa zalehl v šestnáctce útočníka Slavie Necida. Penalta se pískat mohla, uznali v klidu sparťané. Jejich převaha byla totiž taková, že si byli jisti výhrou, i kdyby Slavia z pokutového kopu na 2:1 snížila.
Alex Pastoor také po příchodu do Prahy odmítal po zápasech hodnotit jednotlivé hráče. A teď už vám s chutí vysype z rukávu nejen jména hráčů, co se aspoň snaží, ale i těch, co podle něj nechápou, o co se hraje. Těmi myslí v první řadě Necida, a také Nitrianského a Škodu.
A z toho všeho plyne, že nizozemský elegán Pastoor už dávno zahodil i svou třetí zásadu: Být za všech okolností pozitivní.
Atmosféra uvnitř Slavie už musí být po sérii sportovních neúspěchů strašidelná. Šéfové klubu hrozbu sestupu dlouho bagatelizovali, o to větším šok jim pak přináší prozření do reality.
„Cíle? Chceme vyhrát domácí pohár a postoupit do pohárové Evropy,“ zdůrazňoval sportovní ředitel Karol Kisel, když spolu s Igorem Kornějevem prosadili příchod nizozemského kouče. To se zrovna překlápěl měsíc únor v březen.
Teď máme půlku dubna, z poháru už slávisté v Brně vypadli. A už si přestali lhát do kapsy. „Naše situace je kritická, ale to platí už dva tři měsíce, možná od začátku sezony,“ říká nyní Pastoor, který předtím dotazy na přibližující se linii sestupu odbýval poučkou, že zápasů je ještě dost.
Michal Petrouš získal v úvodu sezony 7 bodů v 8 ligových zápasech a do dějin se zapsal například porážkou 0:7 od Teplic. Nicméně nastřádal v průměru 0,875 bodu na zápas.
Pak přišel Miroslav Koubek a v 10 ligových zápasech získal 12 bodů. Ani jeho průměr 1,2 bodu na zápas nepřišel Kiselovi jako dostatečný.
Tak s kolegou Kornějevem provedli vnitroklubový převrat, po kterém se pakovali ředitel Šeterle a trenér Koubek. A přišel Alex Pastoor. Až dosud v lize vydobyl všehovšudy 4 body ze 6 utkání. Jeho průměr 0,67 je horší než ten Petroušův.
Slavia se bez ustání motá v jakémsi nekonečném víru zvratů a sportovní bezkoncepčnosti. Poté, co se klubu ujal Aleš Řebíček, stal se jako novic v oboru tradičním terčem nejrůznějších „expertů“ na prostředí, co ho ve skutečnosti přišli jen podojit. A výtečně mu přitom poradit. Třeba že pro Slavii nemůže udělat nic lepšího, než angažovat jako kouče supersparťana Františka Straku. Nebo si vzít k ruce jako generálního ředitele Zbyňka Kusého, co předtím dělal výhradně lední hokej. A nezeptat se přitom, za co ho vlastně vyhodili z Pardubic…
Současný majitel Slavie brzy zjistil, že finanční toky tady fungují toliko jednosměrně, z jeho peněženky ven. To se pak nedivte, že už ho tenhle koníček za všechny prachy nebaví.
Aleš Řebíček se v Česku netěší nijak dobré pověsti. Jako ministr dopravy za ODS totiž přiklepával jednu státní zakázku za druhou společnosti Viamont. A když zdůrazňoval, že už mu její akcie nepatří, nikdo mu to moc nevěřil.
Jedna z legend pátrajících po tom, proč se začal angažovat zrovna ve Slavii, míní, že si Řebíček prostřednictvím slavného klubu, se kterým chtěl sbírat tituly a úspěchy, toužil u veřejnosti vylepšit své pošramocené renomé. Dokonce prý počítal s tím, že se stane miláčkem davů a bude kandidovat na senátora. Přinejmenším.
To se mu zjevně nepovedlo. Zato možná bude prvním šéfem Slavie od roku 1963, který si s ní „užije“ ostudu sestupu.
Luděk Mádl
