Zahraničí – Potápějící se syrský režim prezidenta Bašára Asada už má málo spojenců. Při hlasování ve Valném shromáždění OSN ho odsoudilo 133 zemí, postavilo se za něj jen dvanáct.
Východní syrský soused Irák mezi nimi nebyl, zdržel se hlasování. Vedle Íránu a Ruska je ale stát, kde donedávna zuřila krutá občanská válka a teroristické útoky ji stále tu a tam připomenou, jedním z posledních Asadových přátel. Byť v tichosti, pod rouškou oficiální neutrality a politiky nezasahování do vnitřních věcí sousedního státu.
Je to přitom plné paradoxů. Posuďte sami.
V Iráku a v Sýrii v minulosti diktátorsky vládla vlastně jedna a táž strana: Baas neboli Socialistická strana arabské obrody. Partaj, která měla v programu vyhraněný arabský nacionalismus a postupné spojení všech Arabů v jednom státě.
V Sýrii držela moc od roku 1963, v Iráku od roku 1968. V Damašku a Bagdádu se sice postupně dostala k moci navzájem znepřátelená křídla strany a dlouholetí diktátoři Háfiz Asad a Saddám Husajn se vůbec neměli rádi, spojovala je však ideologie a krutost jejich režimů.
Po americkém vstupu do Iráku v roce 2003 většina Iráčanů uvítala konec diktatury strany Baas, která je nyní v zemi zakázaná jako zločinecká organizace. Leč to současné irácké vládě nebrání v tom, aby syrskou větev Baasu podporovala. A to navzdory faktu, že i mnozí její ministři byli za vlády Baasu v Iráku pronásledováni...
Činí tak přes to, že Sýrie po americké invazi podporovala irácké povstalce proti novému režimu a nebránila zahraničním dobrovolníkům, z velké části radikálním islamistům, v přechodu 600 kilometrů dlouhé syrsko-irácké hranice.
Ještě za Saddámových časů i v době násilí a chaosu po diktátorově pádu Sýrie přijala statisíce iráckých uprchlíků. Teď se vlna valí opačným směrem.
Mnozí Iráčané se vracejí domů a s nimi prchají i někteří Syřané. Irácká vláda k nim ale pohostinná není. Uprchlíci si stěžují na to, že jsou drženi v táborech v nesnesitelných podmínkách a jsou stále pod dozorem.
Důvod irácké neochoty vyzvat Asadův režim k odchodu je třeba spatřovat hlavně v sektářské podobě Iráku, která je přesně opačná, než je tomu v Sýrii.
Za Saddáma třímali otěže moci hlavně sunnitští muslimové, kterých je v zemi ovšem menšina. Šíité režim nepodporovali. Jeho pád uvítali a šíitské strany se pak ve volbách chopily moci.
V Sýrii je režim založen na podpoře alávitské komunity, což je odnož šíitského islámu. Naopak většinu obyvatel země tvoří sunnité, kteří sympatizují s opozicí a přejí si Asadův pád.
Irácký premiér Núrí Malikí si tak vítězství sunnitů v Sýrii nepřeje. Bojí se, že by to vedlo k jejich posílení i v Iráku a k návratu sektářského násilí, které zemí zmítalo několik let po porážce Saddáma.
Syrští rebelové už do Iráku vzkázali, že až zvítězí a dostanou se k moci, budou si pamatovat, kdo jim ve chvílích největší nouze pomohl a kdo ne.