Reportáž – V čerstvě položeném žíhaném linoleu zeje patnáct otvorů, z každého se plazí změť kabelů. Zdi voní novotou, tři jsou jasně fialové a té hlavní, šedivé dominuje bílé logo nakousnutého jablka opentlené zelenými lístky. „Až namontují stoly, bude na nich jednatřicet počítačů iMac,“ rozpřahuje ruce muž, který to vymyslel.
Nejde o manažera nové prodejny Applu ani šéfa expandujícího grafického studia, ale o ředitele základní školy v České Kamenici. Danielu Preislerovi, energickému, podsaditému fyzikáři, se podařilo získat certifikát z londýnské centrály Applu na výukové středisko pro kantory. A už dávno předtím udělal ze školy v chudém kraji bývalých Sudet jednu z nejlépe fungujících a nejlépe vybavených v zemi.
„Ročně sem přijede několik desítek ředitelů na exkurzi. Zhruba jednou měsíčně někde přednáším. Ptají se, jak využít počítače či tablety v hodinách, jaké aplikace zvolit,“ vypráví čtyřiačtyřicetiletý Preisler ve své kanceláři. Ta připomíná ajťácké doupě: krabice po nedávném stěhování, na zemi starší ampérmetry, na stole notebooky a iPady.
Kamenická základka byla první, která v tuzemsku do výuky nasadila tablety – v roce 2011 jich nakoupila tři desítky, vybavila jimi jednu učebnu a děti na nich dodnes probírají matematiku či angličtinu. „Loni jsme pak otevřeli první třídu, kde jsme učebnice zcela nahradili tablety. Rodiče je dětem nakoupili,“ dodává dvojnásobný otec, jehož mladší dcera je právě jedním z osmadvaceti iPadových žáčků. Na škole je i starší syn, ten zase se svou třídou prošel projektem Vzdělávání 21 – do něj se v roce 2009 zapojila pětice škol a za pomoci firem jako Microsoft nebo Fraus testují, jak by měla vypadat a fungovat moderní e-výuka.
Ve všech kamenických třídách jsou interaktivní tabule, všichni učitelé mají útlé MacBooky, na chodbě svítí sedmatřicetipalcová obrazovka s informacemi.
Nejen v tom je škola průkopnická, děti se tu už osm let učí matematiku metodou profesora Milana Hejného. „Začali jsme s ní v době, kdy se o tom zdaleka tolik nemluvilo. Na dětech je vidět, jak je to baví, jsou v tom často rychlejší než já,“ směje se Preislerova manželka Iva, která na škole učí na prvním stupni. A podobně jako její muž i ona hýří aktivitou – aktuálně vymýšlí kroužek, na němž by kolegy kantory učila, jak dotykové počítače ještě více využívat při hodinách, jak pracovat s fotoaparátem nebo videem.
Ačkoli ani jeden z České Kamenice nepochází (ona je rodačka z Mladé Boleslavi, on pochází z Vysočiny a na sever přišli po studiích v roce 1998), právě díky „jejich“ škole je šestitisícové městečko podstatně známější, alespoň mezi pedagogy.
Dotace, které Preisler úspěšně shání na městě, kraji i ve fondech EU, přitom nemíří jen do počítačů. Nedávno třeba nakoupil za padesát tisíc korun sestavu bubnů pro školní pochodovou kapelu, příkladně vybavená je i učebna chemie.
„Teď je načase, abychom udělali něco s budovou samotnou,“ dodává ředitel a ukazuje na popraskanou fasádu a oprýskané zábradlí. Z okna chodby zároveň namíří prst na postarší, sousední dům – bývalé městské kino, které by rád získal pod školu a zprovoznil v něm studentský klub či aulu na pořádání besídek a školního divadla.
Ředitelem už je jedenáct let, mandát mu skončí v roce 2019. Co potom? „Vždy jsem chtěl učit. Říká se ale, že maximální doba pro manažera je patnáct let, takže pak už tady asi skončím,“ loučí se před secesní budovou, v níž sídlí i gymnázium, které město se školou sloučilo. „Ale mám plány, chci tu postavit třeba jídelnu, kterou nemáme. Je toho dost, co se ještě musí udělat.“
Luboš Kreč
