Byznys – Dělníci z jeho továrny mu říkají, že od Baťových dob poprvé vídají majitele skutečně řídit podnik. František Komárek nastoupil do ztrátové fabriky na obráběcí stroje Kovosvit MAS v Sezimově Ústí na jaře 2010. Hned v následujících třech kvartálech podniku stouply tržby o víc než třetinu na 950 milionů korun, zato skoro o 200 milionů klesla zadluženost. Do dneška mu firma vydělala skoro 300 milionů korun. I když kolem vládne krize.
„Udělal jsem personální revoluci. Přišli noví manažeři, někteří stávající skončili na jiných postech, změny se hodně dotkly obchodního oddělení. Ale nejdůležitější bylo, že jsem jako majitel začal fabriku řídit,“ říká Komárek.
V roce 2011 se firma dostala na tržby 1,3 miliardy a zisk 80 milionů, loni vykázala rekordních 1,5 miliardy tržeb a zisk 200 milionů.
I když bydlí v Praze, tráví Komárek v Kovosvitu dva až tři dny v týdnu. „Víc než v kanceláři mě najdete v provozu. Lidé se na to nejdřív dívali s nedůvěrou, nebyli na to zvyklí. Teď jsou ale spokojenější, vědí, že se o ně někdo zajímá,“ vypráví a směje se přirovnání k Baťovi, jež ale od místních dělníků docela sedí. Kovosvit totiž v roce 1939 založil Baťův koncern na výrobu strojů pro vlastní továrny.
Když se před třemi lety dělila jedna z největších tuzemských kapitálových skupin – rodinné impérium KKCG -, vyšel na Františka Komárka nejméně lukrativní díl: ztrátová strojírenská továrna Kovosvit MAS. „Moc se mi do Kovosvitu nechtělo. Ve skupině KKCG to byl největší outsider,“ líčí tehdejší pocity bývalý voják z povolání, jehož otec a syn Komárkovi přitáhli v 90. letech ke slibně rostoucímu rodinnému byznysu.
Původně outsider
V roce 2010, když se Komárkovi rozcházeli, byl František nejmenším podílníkem KKCG. Vztahy mezi příbuznými byly mizerné (dodnes se rozhádaná rodina nesmířila), a tak Františkovi nakonec nezbylo než se s nabízeným „outsiderem“ spokojit.
Dnes ale považuje převzetí podceňované fabriky za šťastný krok. Loni se Kovosvit dostal v obratu na rekord a pořád je na vzestupu. Díky expanzi do Ruska má reálnou šanci do pěti let zdvojnásobit dnešní produkci. A stát se jedním z tahounů českého strojařského exportu na Východ.
Jak se podařilo udělat z podceňovaného podniku slípku snášející zlatá vejce? „Změnou stylu řízení,“ tvrdí Komárek. „Strojírenský podnik je potřeba řídit přímo, ne skrz čísla. Lidé vám musí věřit, že to s fabrikou myslíte vážně. Nejdůležitější bylo, že jsem Kovosvit začal řídit osobně. To nejde, dirigovat manažery pomocí telekonferencí, nestarat se o lidi, ale jen jim předepisovat, kolik zisku mají vytvořit. Fabrika je živý organismus, ne stroj na peníze,“ vysvětluje.
Do Kovosvitu si přinesl zkušenost z čela vlajkové lodi Komárkových skupin, Moravských naftových dolů (MND). Zatímco jeho bratr a synovec vytvářeli strategii skupiny, vymýšleli a realizovali nejdůležitější obchody, František byl 12 let výkonným ředitelem MND. „Za tu dobu vydělaly přes 15 miliard korun,“ připomíná.
Přesvědčili mne dva lidé
Z KKCG s ním odešla i jedna z nejbližších spolupracovnic, v Česku žijící Ruska Larisa Táborová. Začínala právě v ústeckém Kovosvitu, odkud ji Komárkovi „vytáhli“ do MND. Několik let pak vedla zastoupení Komárkových v Rusku. A patří ke dvěma lidem, kteří Františka přesvědčili, aby si při rodinném dělení ztrátový Kovosvit vzal. Tím druhým byl jeho syn Patrik. „Udělal jsem dobře, že jsem je poslechl. Potvrdil se jejich názor, že má Kovosvit velký potenciál. Zjistil jsem, že má dobré lidi a dobrý produkt, konkurenceschopný i mimo Českou republiku,“ líčí majitel Kovosvitu. Táborová je dnes členkou představenstva Kovosvitu, Františkovou pravou rukou a hlavní vyjednavačkou ruské expanze. Devětadvacetiletý Patrik Komárek, vystudovaný právník, se v Kovosvitu stará o právní záležitosti.
Na vlně ruského strojařského boomu
Zvyšující se obrat Kovosvitu má ale ještě jednu příčinu. Firmě se podařilo naskočit do rozjíždějícího se strojařského boomu v Rusku. Bývalý Sovětský svaz býval tradičním odbytištěm českých obráběcích strojů, nyní jsou pro strojařský export v Rusku znovu mimořádně dobré podmínky: ruská vláda loni vyhlásila pětiletý program modernizace tamního strojírenství, cílem je mimo jiné zpětinásobit nákup moderních obráběcích strojů v ruských podnicích. „Rusové chtějí vybudovat vlastní výrobní základnu, ale vědí, že se neobejdou bez zahraničních investorů. Na jejich strojírenském programu se budou podílet čtyři evropské strojírenské velmoci, Německo, Itálie, Švýcarsko - a také Česká republika,“ vysvětluje Komárek.
V zapojení do ruské strojírenské revoluce sehrály roli kontakty Larisy Táborové. Loni Kovosvit navázal spolupráci s místní finanční skupinou MTE, loni společně založili ve městě Azov v jihoruské Rostovské oblasti společný podnik MTE Kovosvit MAS. Ten nyní dokončuje v areálu zkrachovalé továrny Donpressmaš závod na výrobu obráběcích strojů. „Začínáme montáží z dovezených dílů, ale počítáme s lokalizací výroby v Rusku. Letos plánujeme prodat v Rusku asi 50 strojů, zakázky ovšem rychle přibývají. Časem se budou stroje z větší části dělat v Azově v licenci Kovosvitu. Dnes Kovosvit MAS vyrábí asi 330 strojů ročně, do pěti let chceme dělat stejný objem v licenci v Rusku,“ říká Komárek.
Rusko podle něj nebude pro české strojaře odbytovým rájem dlouho: „Je to podobné jako v automobilovém průmyslu. Rusové zprvu auta ve velkém dováželi, pak začali preferovat přenos know-how a vlastní výrobu, nakonec nasadili na dovážená auta vysoká cla. Dnes jsou v Rusku úspěšné ty automobilky, které tam vybudovaly vlastní pobočky.“
Přístav budoucí prosperity u Donu
Komárek nechce do Ruska vyvážet české know-how nejen v podobě výrobních licencí. „Chceme v Azově vybudovat i velké aplikační centrum a nabízet veškeré služby spojené s dodávkou. Nejenže vyrobíme mašinu, ale vyprojektujeme podle potřeby zákazníka celý výrobní proces. Zkonstruujeme stroje a kompletní linky, zpracujeme technologii. Prostě postaráme se o kompletní dodávku na klíč,“ líčí Komárek, podle něhož je projekt otevřen i pro další české exportéry.
V areálu Donpressmaše má MTE Kovosvit k dispozici 35 hektarů ploch, jež zatím využívá jen zčásti. Podle Komárka leží „v logisticky velmi atraktivním místě“ – u moře, v blízkosti Donu, splavného pro nákladní dopravu, u železnice. Kovosvit tu chce vybudovat reprezentativní předváděcí plochy, sklady, servisní dílny. „Tyto služby s námi mohou sdílet další partneři. Nevylučujeme ani možnost pro investory, kteří by měli zájem přistoupit do našeho společného podniku, přivést vlastní trhy či výrobní kapacity, s nimiž bychom mohli sdílet zákaznický kmen, poskytovat co nejkomplexnější služby. Protože právě v tom je obrana Evropy proti invazi laciných výrobců z Asie: Na rozdíl od nich dodávat nejen železo, ale sofistikovanou technologii a komplexní servis,“ vysvětluje.
Kovosvit není jediná česká firma, která se veze na vlně ruského strojařského boomu. Podobně postupuje TOS Varnsdorf, který se ve spolupráci s místním partnerem zapojil do nově budovaného strojírenského klastru na Urale a také tu zakládá montážní závod.
Strojařskému vývozu ale podle Františka Komárka občas brání stát svou vlastní neobratnou politikou. O státní podpoře českého exportu se podle něj víc mluví, než se pro ni skutečně dělá. Na jaké bariéry naráží? „Podle českých předpisů musí mít vývozce strojírenských technologií dodávaných mimo Evropskou unii na každý jednotlivý stroj povolení. Cílem je snaha zabránit vývozu strojů, které by sloužily pro zbrojní výrobu. Zpravidla není problém v samotném získání vývozní licence, ale v tom, že licenční proces u nás trvá strašně dlouho, obvykle několik měsíců. Už se nám stalo, že než jsme licenci dostali, ztratil zákazník o naši dodávku zájem: loni jsme právě takto přišli o zajímavý kontrakt v Egyptě. A nejhorší je, že jsme v tomto v horší pozici než konkurence z jiných států EU. Jinde jde schvalování vývozních projektů rychleji, a na naše místo se tak tlačí německé nebo italské firmy.“
Zuzana Kubátová
