Pracovala jste devět let v prezidentské kanceláři. Jak často jste byli v kontaktu?
Téměř každý den kromě víkendu. Pokud jsme se neviděli, telefonovali jsme si. Vždy ráno nebo dopoledne zavolal do kanceláře, často i tehdy, když měl pak přijít.
Jak jste se oslovovali?
Říkali jsme mu pane prezidente. On mně říkal Sabino a vykal mi.
Vzpomenete si, kdy vás takto oslovil naposledy?
Samozřejmě. Naposledy jsme se viděli při návštěvě dalajlámy. Přijel na jeden den z Hrádečku, nebylo mu dobře. Dokonce jsme zvažovali, zda by za ním neměl dalajláma přiletět helikoptérou. Naposledy mi pan prezident volal v pátek 16. prosince večer. Hlas měl velmi slabý a unavený. V sobotu za ním měl z Varšavy přijet tibetský lékař, kterého kvůli němu oslovil dalajláma. Pan prezident mi volal, aby už nejezdil. Chtěl mít klid a odpočívat.
Byl za ním ten tibetský lékař někdy dříve?
Byl za ním během toho týdne, myslím, dvakrát.
Jak jste se dozvěděla tu smutnou zprávu?
Volala mi to ochranka, pak jsem mluvila s paní Havlovou.
Čekala jste to?
Ne, byla jsem v šoku. Byl to hrozný den. Nejhorší a nejsmutnější v mém životě. Nebyl na tom dobře už na jaře, tehdy jsme se moc báli. Jenže znovu nabral síly a já se nechala uchlácholit, že pokaždé ty síly zase najde a opět se dobije. Jenže tentokrát se to už nestalo.
Jak dlouho trvalo se s jeho smrtí vyrovnat?
Ještě jsem se s tím nevyrovnala. Nedávno jsem se rozplakala při návštěvě výstavy Czech Press Photo, kde byly fotky z jeho pohřbu. Tak mě to rozesmutnilo, že jsem musela odejít. Není dne, abych si na něj nevzpomněla.
Čím vám nejvíc pan prezident chybí?
Stýská se mi po jeho komentářích, jeho nadhledu, smyslu pro humor. Vždycky si říkám, co by tomuhle třeba řekl, jak by to glosoval.
Naše porady začínaly tím, že se zeptal, co je nového, a diskutovali jsme o politické situaci a o tom, co se píše. A mě ty jeho postřehy vždycky hrozně zajímaly. Strašně jsem se s ním ztotožňovala. Dnes už tuším, co by se mu líbilo, co ne. Ale chybí mi ten jeho hlas a komentář.
Máte na památku jeho těžítko. A ještě něco?
Paní Havlová nám po jeho smrti řekla, ať si každý z kanceláře něco vezmeme. Mám také spoustu fotek a jeho knížek. Velkou radost mi udělal, když mi napsal blahopřání ke 40. narozeninám. Už léta mám na schodišti celou galerii fotek, a když umřel, ještě jsem ji rozšířila. Václav Havel je pořád se mnou.
Chodíte na jeho hrob?
Chodím docela často, nebydlím daleko a jezdívám autem kolem domů. Nesu mu kytičku a svíčku, chvíli zavzpomínám... Trošku to tam i pouklidím. Je vidět, že k hrobce chodí pořád hodně lidí, je tam vždy spousta svíček a kytek. Byla jsem tam tak desetkrát, samozřejmě 5. října, 17. listopadu a teď se chystám 18. prosince i s Janem Fischerem.
Jste v kontaktu s Dagmar Havlovou?
Čas od času jsem. Naposledy jsme se viděly 5. října, několik dní předtím jsme si dlouho povídaly po telefonu. Pochybuju, že se s odchodem manžela už vyrovnala.
Jak byste pana prezidenta charakterizovala?
Měl nadhled, smysl pro humor, byl ohromně velkorysý, nikdy o nikom nemluvil ošklivě, uměl odpouštět, nebyl zapšklý jako někteří. I když mu nebylo poslední měsíce dobře, často nás pobavil svými komentáři. Byl také ohromně kreativní, to jsem obdivovala. Pořád přicházel s nějakými nápady.
Pro mě bylo třeba úžasné být u toho, když pracoval na filmu Odcházení. Nebo když jsem pomáhala připravovat koncert ke 20. výročí sametové revoluce v Pražské křižovatce. Měla jsem na starost koordinaci všech zainteresovaných a svolávání porad apod., ale Václav Havel všechno vymyslel, byly to všechno hlavně jeho nápady, vymyslel celou dramaturgii večera.
Měl nějakou špatnou vlastnost?
Občas někomu něco slíbil, ale bylo to nereálné. Chodily požadavky z celého světa, snažil se jim vyhovět, pokud to jenom trochu šlo.
Ale byl velmi disciplinovaný, vždycky když si něco domluvil, hned volal do kanceláře, abychom to věděli. Uměl výborně úřadovat. Byl velmi pečlivý a profesionál ve všem, co dělal.
Byl někdo, s kým se odmítal setkat?
Byli tací, kteří se setkání neustále domáhali a měli na něj požadavky. Ale že by měl někoho v takové neoblibě, to asi ne. Ale v přítomnosti některých lidí se třeba necítil dobře.
O koho konkrétně šlo?
Měl zajímavý termín pro některé novináře, říkal jim nakyslíci. Tomu jsme se smáli, vystihoval tím zapšklé a nevelkorysé lidi, to mu hodně vadilo.
Se zdejšími politiky se už moc nevídal, pokud se s nimi nepotkal na nějaké společenské akci. V kanceláři ho navštívili v posledních letech Martin Bursík, Kateřina Jacques, Cyril Svoboda. Samozřejmě přijížděli politici ze zahraničí, se kterými se sešel. Byli to třeba prezident Peres, Komorowski, Hillary Clintonová, Madeleine Albrightová, primátor Budapešti Demski, s paní Radičovou měl velmi pěkné vztahy.
V čem vlastně spočívala vaše práce pro pana prezidenta?
Když jsem začala pracovat v jeho privátní kanceláři, tak to bylo úplně jiné než na Hradě. Tady jsme byli jen tři a pomáhali jsme Václavu Havlovi úplně se vším, snažili jsme se, aby měl maximální komfort. Objednávali jsme ho k zubaři, k holiči, když se v domě něco rozbilo, sháněli jsme opraváře, nebo jsme mu pomáhali s nákupy dárků. Já jsem měla na starosti hlavně koordinaci jeho programu, přípravu zahraničních cest, při nichž jsem ho doprovázela, byla jsem protokolář, tiskový tajemník, asistentka v jedné osobě. Záběr to byl velmi široký, dá se s nadsázkou říci, že jsme se s kolegy stali součástí jeho širší rodiny.
Jak často chodil do kanceláře?
Měl předsevzetí, že by tam rád chodil jen dvakrát týdně, ale to se moc nedařilo. Zvláště v těch hektických obdobích, jako bylo jaro a podzim, kdy bylo nejvíce akcí a povinností, býval v kanceláři skoro denně. Jen v létě to bylo volnější, to trávil více času na Hrádečku. Ale i tak jsme úřadovali po telefonu nebo po faxu. Po telefonu jsme úřadovali a vyřizovali různé prosby a požadavky vlastně do posledních dnů.
Byl ten vztah takový, že jste mu třeba dávali v kanceláři dárky k narozeninám?
Dávali jsme mu je hromadně ve třech. Nebyli jsme moc inovativní. Dostával od nás kvalitní slivovici, velký čokoládový dort. Těžko se mu dávaly dárky. Naposledy jsme mu koupili dort a v kanceláři jsme si přiťukli šampaňským.
V současné době pracujete u prezidentského kandidáta Jana Fischera. Zřejmě se nevyhnete srovnávání...
Ta práce mi pana prezidenta připomíná pořád. S Janem Fischerem se spolupracuje velmi dobře, je zase jinak výrazná osobnost, ale prezident Havel a celý jeho život byl prostě výjimečný.
Jak jste se dostala k té práci?
Jan Fischer mě oslovil několik dnů po pohřbu Václava Havla. Znali jsme se z doby, kdy jsem mu zprostředkovávala schůzky s prezidentem Havlem.
To už věděl, že bude kandidovat na prezidenta?
Ano, v případě, že bude schválena přímá volba. Potřeboval si chystat zázemí a pomáhat s administrativou.
V čem je pan Fischer jiný?
Má jiný humor, spíše tradiční britský. Je to jiná osobnost, ale zajímavý člověk. Václava Havla si velmi váží, sdílí s ním řadu hodnot. Myslím, že to je upřímné.
Rozhovor se Sabinou Tančevovou vyšel 18. prosince 2012 v Insideru, sesterském deníku Aktuálně.cz.
