Inside Sport – Vyhazov trenéra, to je ve fotbale běžná věc. V tom, co zrovna proběhl ve Slavii, se ale zrcadlí i něco víc. Signál, že slavný klub dorazil na cestě svého osudu na další křižovatku. A jistě není od věci zamyslet se, zda už několik let neodbočuje výhradně špatným směrem. Konkrétně kamsi do pekel.
Nic proti Alexi Pastoorovi, co právě přišel, aby Slavii vyučoval nizozemský útočný styl. Za to, jakým způsobem byl instalován do funkce, on sám asi nemůže. Nicméně jistá podlost, jíž se v Edenu nadál jeho předchůdce Miroslav Koubek, jen podtrhává roztrpčení řady slávistů z toho, jaké móresy se nyní v jejich klubu uhnízdily. V klubu, který si přitom právě na morálce léta zakládal.
Fotbal už je takový. Můžete mít kádr plný reprezentantů, kombinovat jak na play stationu a střílet góly na počkání. Třeba jako teď Viktoria Plzeň. Ale i když k ní teď peníze tečou proudem, jsou hodnoty, které si za ně nekoupí. V první řadě slavnou historii a mytický příběh, od něhož by svou identitu a hrdost mohla odvozovat další desítky let.
Učebnicovým příkladem budiž Manchester United. Teď zrovna se, pravda, trápí, ale nikdo nepochybuje, že jednou zase začne sbírat trofeje. A nejen proto, že díky síle své značky dosáhne na vydatné finanční zdroje.
Jde také o to, že onu značku i celou klubovou filozofii definuje příběh o mnichovské havárii letadla, na jehož palubě v roce 1958 zahynulo osm hráčů United. Ale manažer Matt Busby a kapitán Bobby Charlton přežili – a deset let poté vyhráli s nově poskládaným týmem Pohár mistrů evropských zemí.
Mytický příběh o nezlomnosti hrdého klubu, který navzdory všemu nakonec stejně dokráčí k vítězství, už se vpravil do jeho DNA. Tak silná story je pro identitu klubu poklad a v Manchesteru s ním umí marketingoví mágové pracovat naprosto dokonale. Chce to jediné, nikdy se poselství mytického příběhu nezpronevěřit.
Dresy v matraci a dekadentní party
Pražská Slavia sice se svým příběhem pracuje prachmizerně, ale on je natolik silný, že ještě neuvadnul. Tedy zatím…
Je to příběh o klubu, který komunisté označili za buržoazní přežitek a dupali pak po něm okovanou botou. Příběh o zakázaných červenobílých dresech s hvězdou, potajmu zašitých do matrací. A hlavně o Josefu Bicanovi, nejlepším kanonýrovi fotbalových dějin, který za války riskoval koncentrák, když odmítl říšské občanství, a jen pár let nato šel raději k lopatě, než aby se bratříčkoval s bolševiky.
Slávisté čekali na mistrovský titul od roku 1948 až do sezony 1995/96. Ale ve svém masochismu měli být i na co hrdí. Jenže teď?
Hraje se, pravda, na novém stadionu. Jeho výstavba se ale financovala mj. z dluhopisů obchodovaných zkrachovalou firmou Key Investment. Ani největší optimista asi nepočítá s tím, že by se stamilionové jistiny do pokladen Prahy 6 a Prahy 10 měly někdy vracet.
Slávisté těžko mohou být hrdí na způsob, kterým sisákovsko-rosenovsko-doležalovské vedení klubu v roce 2008 vyšplouchlo britskou finanční skupinu ENIC. Na valné hromadě nechali zmínění koumáci navýšit základní jmění klubu o 618 milionů korun, tedy o sumu, k níž došli na základě součtu plných pojistných plnění u všech hráčů kádru A-týmu. Což jim kupodivu prošlo a ENIC tak v mžiku přišel o akcionářskou majoritu.
Přišel čas první účasti v Lize mistrů či dvou mistrovských titulů – a s ním období dekadentní rozmařilosti, kterou v další kvalifikaci Champions League proťal krach s moldavským Tiraspolem. A tím pádem výpadek 200 milionů, s nimiž už se v rozpočtu fanfaronsky počítalo. Když si zhrzený ENIC přisadil s požadavkem okamžité splatnosti své pohledávky na 112 milionů, vystřídalo dekadentní rauš brutální vystřízlivění s insolvenční břitvou na krku.
V tom se na scéně zjevuje spasitel. Nejde však o prince z pohádky, ale muže korzárského vzezření i pověsti. Je to Aleš Řebíček, bývalý ministr dopravy, za jehož působení v resortu směřovala nejedna státní zakázka firmě Viamont, co před tímto vládním angažmá patřila zrovna Řebíčkovi.
Když má exministr vysvětlit, kde na slávistickou investici vzal, zahlaholí: „Půjčil jsem si od dětí.“
Dohled nad denním provozem klubu svěřuje svému bratru Adamovi, bývalému kriminalistovi, co ho jakýsi problémový podnikatel nějaký čas tahal po soudech s tím, že po něm mladší Řebíček údajně vyžadoval úplatky za úpravy vyšetřovacího spisu. Jednoho dne však nactiutrhač zmlknul a obžaloba vůči Adamu Řebíčkovi padla.
Co slávisté naprosto neskousnou, je angažování trenéra Františka Straky, co se předtím léta profiloval jako nejkovanější ze všech kovaných sparťanů.
Sportovní, nikoli sovětský poradce
Není tajemstvím, že Aleš Řebíček je ze svého vstupu do fotbalu poměrně zoufalý. Utápí do něj peníze a ještě ho za to všichni haní. Hledá investora v Rusku – a zdá se, že úspěšně. Už od listopadu se po Edenu promenuje bývalý ruský reprezentant Igor Kornějev, chlapík prezentovaný jako investorova prodloužená ruka ve věcech sportovních.
Brzy se v klubových kancelářích objevuje i Nizozemec Jan Willem van Dop a plíživě se tak začíná vytvářet stínová řídící struktura klubu. A ta právě před týdnem vystupuje na povrch, když svrhne trenéra Miroslava Koubka, chráněnce generálního ředitele klubu Jaromíra Šeterleho, co zrovna odjel s dětmi na jarní prázdniny do ciziny. Puč jako vystřižený z učebnice.
A to navzdory tomu, že k žádné změně akciových podílů, alespoň podle oficiální verze, dosud nedošlo.
Personální změny prezentuje sportovní ředitel Karol Kisel, velké slovo však už má i Igor Kornějev, prezentovaný, možná ne zcela šťastně, jako poradce. Pravda sportovní, nikoli sovětský.
Společně instalují kouče Alexe Pastoora, kterého Kornějev dobře zná z Heerenveenu, kde spolu v letech 1995-97 hrávali v jednom týmu nizozemskou ligu.
Kisel se ohání slovy o koncepci, moderních trendech a skvělé budoucnosti. Přitom těžko hledat bezkoncepčnější krok než vyhazovat trenéra po druhém jarním kole. Pokud s Koubkem panovala po podzimu nespokojenost, dávalo by smysl svěřit novému kouči už zimní přípravu.
Všechno ale spíš nasvědčuje tomu, že Koubek v zimě neposlouchal. Stavěl sestavu po svém, odmítal do ní například zařadit Jihoafričana Ritchieho, z přípravy vypoklonkoval i jeho krajana Da Costu – a tak byl vyhozen, aby nepřekážel novému systému.
Ten se rýsuje následovně: Vezmu si od zahraničního agenta fotbalistu, co nehraje, ten přijde zadarmo, dostane „jen“ nadstandardní plat, ve Slavii mu pak zajistíme, že bude pravidelně nastupovat, čímž jeho výkonnost a cena na trhu stoupne a až bude v létě zase odcházet, tak se o profit všichni šábneme. Leží snad v téhle roli „průtokového ohřívače“ budoucnost Slavie?
Není zcela jisté, zda si Kisel a spol. uvědomují, že Slavia hraje v lize o záchranu. Raději mluví o vítězství v Poháru České pošty. Pastoor chce hrát na tři útočníky, přičemž Slavia je ráda, že v zimě na výpůjčku sehnala alespoň jednoho, tedy Tomáše Necida. A takových třecích plošek je tu víc. Do vize úžasné dlouhodobé koncepce příliš nezapadá ani zpráva nizozemských médií, že Pastoor dostal ve Slavii smlouvu jen na pár měsíců, tedy do konce rozehrané sezony.
Oslnění zahraničním investorem, který nakonec nepřišel, už tu nedávno bylo. To když do Viktorie Žižkov nakráčela skupina italských trenérů a vedla přípravu skrze dlouhonohou tlumočnici ve světlých lodičkách. Výsledky byly katastrofální a italští hochštapleři se brzy pakovali.
Ve Slavii jsou nyní karty rozdané k vyšší hře. Do slávistického příběhu o cti a mravní síle ale příliš nepasují.
Luděk Mádl
