Za kulisy událostí – V počítačové branži je jen málo termínů, se kterými by bylo spojeno tolik různých interpretací, nedorozumění, až přímo vášní, jako právě s termínem „síťová neutralita“. Asi se tomu ale nelze divit, protože v určitém okamžiku vývoje Internetu začal tento termín zasahovat do výnosů a zisků. Tedy rozhodovat o penězích, a to čím dál tím větších penzích. A hlavně o tom, kdo si z nich ukousne jaké sousto.
Původně byla síťová neutralita čistě technickou záležitostí, o které něco tušili jen počítačoví odborníci. Dnes si termín „síťová neutralita“ stále častěji berou do úst jak politici, tak i kapitáni průmyslu a internetového byznysu. A snad úplně všichni bojují za zachování síťové neutrality. Jen si ji každý vykládá po svém, či spíše ve svůj prospěch, a právě proto z toho vznikají ony velké vášně, až přímo boje.
Třeba právě teď se v USA bojuje o to, zda by si velké subjekty typu společnosti Google měly kupovat něco jako „právo přednosti na Internetu“ pro svá data. Tamní regulátor (FCC) to takto navrhl a způsobil tím velké pozdvižení, dokonce až v Bílém domě. To Evropská unie přistupuje k síťové neutralitě svým charakteristickým způsobem: už dlouho o ní vede učené disputace. Ty sice ještě nejsou zdaleka u konce, ale směřují spíše k opačnému pohledu a přístupu, než jaký nedávno zaujal americký regulátor.
Co je ale podstatou celého problému kolem síťové neutrality a proč ony vášně a boje?
Pro vysvětlení se musíme vrátit do doby, kdy Internet teprve vznikal a nikdo ještě netušil, že časem vzniknou a budou stále populárnější takové služby, jako je třeba YouTube. Tedy služby multimediálního charakteru, kterým není jedno, jak rychle, a hlavně jak pravidelně jsou přenášena jejich průběžně generovaná data. Protože jinak by jejich uživatelé nemohli sledovat plynulé video, slyšet nezkreslený zvuk atd.
Původně se v rámci Internetu počítalo jen s takovými službami, kterým toto bylo jedno. Třeba jako je to jedno elektronické poště či přenosu souborů, které svá data nezpracovávají průběžně, ale vždy čekají, až jsou přenesena všechna. Proto byl do základů Internetu zabudován princip, podle kterého je jedno, co jsou která data zač. Zda jde o část nějakého e-mailu, nějakého souboru, nebo o cokoli jiného. Při samotném přenosu se nakládalo se všemi stejně a právě v souvislosti s tím se zrodil pojem „síťová neutralita“. Ve smyslu neutrálního pohledu samotné sítě na to, o jaká data jde.
Když se později objevily ony multimediální služby, ihned se stalo zřejmé, že důsledná a bezpodmínečná neutralita vůči všem druhům přenosů není zrovna ideální. Že třeba přenos videa či audia by přeci jen měl mít určitou přednost před takovými daty, kterým všelijaké nepravidelnosti vůbec nevadí. A mnozí provozovatelé sítí skutečně začali sami vycházet vstříc oněm multimediálním službám a jejich fungování, protože to považovali za správné a žádoucí. Fakticky tak ale začali sami porušovat síťovou neutralitu. Tedy alespoň v jejím původním a striktním významu. Protože podle novějšího pojetí síťové neutrality se nadále chovali důsledně neutrálně: upřednostňovali sice některé kategorie přenosů, ale pouze na základě jejich technické podstaty (zda jde o video, audio atd.). Jiná kritéria už nebrali v úvahu (např. o jaký druh videa jde, od koho pochází, co ukazuje atd.).
Bohužel právě zde ale začal vznikat celý „terminologický“ problém. Jakmile totiž vešlo ve známost, že je nejenom možné, ale dokonce i vhodné a potřebné dávat některým přenosům přednost před jinými, chytli se toho i lidé, kteří neměli na mysli ani tak technickou stránku věci, jako spíše stránku byznysovou. A místo principu „dejme přednost videu a audiu“ přišli s poněkud pozměněným principem: „Dejme přednost konkrétnímu videu a audiu“.
Podstatný rozdíl je v onom „konkrétním“: místo původně zamýšleného a zcela obecného upřednostňování jakéhokoli videa, audia a dalších multimediálních služeb, bez rozlišování jejich zdroje a obsahu, se najednou začalo uvažovat v intencích upřednostňování multimediálních přenosů od konkrétních zdrojů. Tedy třeba videí ze služby YouTube před videi z jiných obdobných služeb.
Klíčové je zde to, že popsaným krokem se „stěhuje“ právo volby: zatímco původně bylo jen na koncovém uživateli, jaké konkrétní video, audio či jinou multimediální službu a z jakého zdroje si vybere a bude „konzumovat“, nově o tom chce rozhodovat provozovatel sítě. Protože právě on chce vybírat mezi všemi možnými zdroji ty, které dostanou přednost. Podle jakých kritérií se bude rozhodovat, je asi nasnadě: „Chceš-li, aby se tvůj obsah dostal ke koncovým uživatelům přednostně, a tedy spolehlivěji a v potřebné kvalitě, tak si za to připlať“. Nebo také jinak, méně diplomaticky: „Jsi-li někdo tak velký jako Google a tvoje služba YouTube je tak úspěšná a používaná, chceme se i my nějak podílet na jejích výnosech a ziscích“.
Důsledkem je ale zásadní změna charakteru samotného Internetu: původně byl skutečně neutrálním hřištěm, na které mohl vstoupit kdokoli a s prakticky nulovými náklady začít nabízet své služby. Což se také běžně dělo a na Internet vstoupila řada zpočátku zcela neznámých hráčů, kteří teprve postupně vyrostli ve velké a významné hráče. Protože od začátku měli stejné šance jako ostatní a nemuseli si jakkoli připlácet za to, aby se jejich data vůbec dostala k jejich uživatelům. Zpočátku by na to ani neměli. Nově by ale před nimi stála vztyčená bariéra: aby se mohli vůbec „rozjet“, potřebovali by notně velký počáteční kapitál už jen k tomu, aby dostali svá data ke svým potenciálním uživatelům a zákazníkům.
Jiří Peterka
