Profil - V první polovině šedesátých let vznikla v Rakouské lidové straně (ÖVP) iniciativa, která usilovala o likvidaci velké koalice se sociálnědemokratickou SPÖ. Významným členem reformní skupiny byl v necelých třiceti letech nadějný politik Karl Schwarzenberg.
Plán se podařilo uskutečnit a v dubnu 1966 sestavil lidovecký kancléř Josef Klaus jednobarevnou vládu. Skončilo tak dvacetiletí velkých koalic a tzv. „proporčního systému“, kdy veškerou moc držely a všechny úřady rozdělovaly sekretariáty dvou velkých stran.
Stejnou politiku sleduje Karel Schwarzenberg v Česku od července 1998, kdy se předsedové největších českých stran Miloš Zeman a Václav Klaus dohodli na skryté velké koalici známé pod názvem „opoziční smlouva“.
Kandidát na ministra
Když ještě dopovíme Schwarzenbergův příběh z Rakouska, část tamní lidové strany ho tehdy prosazovala za ministra zahraničí, nakonec ale musel ustoupit staršímu kandidátovi.
V té době získal dobré kontakty na sociální demokraty, kteří se rovněž snažili o likvidaci proporčního systému. „Samozřejmě jsme tehdy neviseli na nějakých dogmatech,“ popsal Schwarzenberg v rozhovoru pro týdeník Falter spolupráci s dorostem SPÖ, ke kterému patřil také současný prezident Heinz Fischer.
Právě sociálnědemokratický kancléř Bruno Kreisky pak Schwarzenberga v roce 1984 prosadil za předsedu Mezinárodního helsinského výboru pro lidská práva.
Proti českému tandemu
O řadu let později, v České republice na konci minulého století, přivedla Schwarzenberga snaha zlikvidovat politický model, při kterém politici dělí moc a funkce bez ohledu na volební výsledek, ke spolupráci s menšími stranami od ODA přes Unii svobody a Stranu zelených až po TOP 09, v níž se stal předsedou. (O tom, jak se Karel Schwarzenberg sblížil s Miroslavem Kalouskem, jsme psali ve včerejším vydání Insideru.)
Proti ODS a ČSSD Schwarzenberg neúspěšně kandidoval ve volbách do Senátu v roce 2002, když ve strakonickém obvodu podlehl ministrovi bývalé Zemanovy vlády Pavlovi Rychetskému. O dva roky později však už kandidoval v šestém pražském obvodu a (ve finále proti kandidátce ODS) vyhrál.
Prezidentská volba je třetím, rozhodujícím přímým soubojem s představiteli opoziční smlouvy, konkrétně s jejím zakladatelem Milošem Zemanem.
Proti Schwarzenbergovi se přitom logicky postavil dosluhující prezident Václav Klaus a také další kandidát Jan Fischer, který v letech 2009-2010 vedl úřednickou vládu podporovanou opět skrytou koalicí ODS a ČSSD.
Kníže, nebo ministr
Schwarzenbergovu tažení proti opoziční smlouvě a politické korupci rozumějí Rakušané i z aktuálních důvodů. Velká koalice ÖVP a SPÖ se vrátila, dnes už vládne šestým rokem a politici všech stran čelí nevídaným korupčním skandálům.
Tamní novináři proto mají jasno, v čem jsou rizika současného Schwarzenbergova tažení proti opoziční smlouvě.
Největší překážkou může být fakt, že je s roční přestávkou šest let českým ministrem zahraničí. „‘Kníže’ by chtěl změnit systém, který reprezentuje jako člen vlády,“ upozorňuje na jeden z paradoxů Schwarzenbergovy kandidatury Josef Kirchengast z liberálního deníku Der Standard. Ovšem nevylučuje, že Schwarzenberg přesto může své poslání splnit.
Kritičtější je radikálně levicový novinář Christoph Baumgarten, podle kterého vídeňští známí chválí Schwarzenberga za to, že chce v cizině uskutečnit to, co se mu doma úplně nepodařilo, a předělat Česko na jakési lepší Rakousko.
Ani sudetský, ani Němec
Českým voličům nevadí na Karlu Schwarzenbergovi jeho zájem využít rakouské zkušenosti, ale naopak to, že přesně nerozumějí tomu, co vlastně chce prosadit. Jeho protivníci toho mohou využít a obvinit „knížete“ z temných plánů.
V kampani před druhým kolem přímé volby proto nebyl tématem Schwarzenbergův pokus zlikvidovat politický tandem Klaus-Zeman a dědictví jejich opoziční smlouvy. Místo toho byly podrobně diskutovány jeho kontroverzní výroky odsuzující poválečné vyhnání sudetských Němců. Okamžitě jich využil Zeman, podle kterého Schwarzenberg „mluví jako Sudeťák“.
Obvinění Schwarzenberga ze spolčení se sudetskými Němci, nebo dokonce náznaky, že je sám sudetský Němec, mohou v českých hospodách zabrat. Stále totiž platí výrok básníka a diplomata Jiřího Gruši, podle kterého Češi nedokážou rozlišit mezi Němci a Rakušany, i když jde o dva rozdílné národy. Přitom pražský rodák Schwarzenberg žil od svých deseti do dvaapadesáti let v Rakousku, místem narození, výchovou ani politickými zkušenostmi tedy není Němec.
Schwarzenbergův rod se od Němců včetně těch sudetských distancoval, když se všichni jeho členové odmítli v roce 1939 za Němce prohlásit. Důsledkem byla nacistická nucená správa jejich statků a účast Schwarzenbergů v českém odboji. Proto nebyli jako českoslovenští občané spolu se sudetskými Němci vyhnáni. Neunikli však jako všichni ostatní majetní Češi či Slováci znárodnění v letech 1947 a 1948.
Petr Holub
