Tbilisi – Růžová revoluce v Gruzii skončila. Tečku za ní udělaly nedávné prezidentské volby. Michaila Saakašviliho v křesle hlavy státu vystřídá Georgij Margvelašvili – představitel strany Gruzínského snu. Její šéf, miliardář Bidzina Ivanišvili, si před rokem dal cíl odstranit Saakašviliho od moci. A to se mu nyní povedlo.
Jedním ze sporných mezníků Saakašviliho vlády bylo prudké ochlazení vztahů mezi Tbilisi a Moskvou. Přestože Rusko po náhlé výměně moci v Gruzii v roce 2003 sympatizovalo s novým prezidentem, zanedlouho došlo k rozporům.
Saakašvili se údajně ve Vladimiru Putinovi zhlédl a považoval ho za svůj vzor. Jak ale tvrdí někteří experti, ega obou politiků se nesnesla.
Konflikt mezi Moskvou a Tbilisi vyvrcholil v srpnu 2008. Gruzie se pokusila získat kontrolu nad separatistickou Jižní Osetií pomocí raketometů a tanků. Posléze se do bojů zapojila ruská armáda, která zatlačila Gruzínce zpět a ještě nějakou dobu okupovala gruzínské území.
Různé pohledy na konflikt
I po pěti letech stále ještě existují na konflikt různé pohledy.
„Chtěl bych zdůraznit, že to nebyl konflikt, ale válka, kterou Rusko vnutilo Gruzii. Nemyslím si, že když impérium útočí na malý stát a krade mu část území, že to je tragédie. Jakékoliv impérium se nakonec rozpadne a my, kteří bojujeme za svobodu a nezávislost, toho dosáhneme. Československo také nikdy neztrácelo naději, že jednou bude svobodné, nezávislé a zbaví se nadvlády Moskvy,“ sdělil Aktuálně.cz gruzínský politik Koba Chabazi.
Prezident Institutu Eurasie Gulbaat Rcchiladze je nicméně přesvědčen, že vina za přímý vojenský střet s Ruskem leží na dosluhujícím prezidentu Saakašvilim.
„Byla to provokace, za kterou osobně stál prezident Michail Saakašvili a jeho okolí. K tomuto dobrodružství ho ale podnítili Američané. Saakašvili by se v srpnu 2008 neodhodlal zaútočit na Jižní Osetii, pokud by nedoufal, že ho Washington podpoří,“ vysvětluje gruzínský expert.
Neskrývá přitom, že jeho názory nejsou v Gruzii příliš populární.
Společná budoucnost?
V kavkazském konfliktu však nedošlo pouze k vypuštění páry v rusko-gruzínských vztazích. Odštěpenecké republiky Jižní Osetie a Abcházie následně vyhlásily nezávislost a Tbilisi se ještě více vzdálilo obnovení územní celistvosti.
V Gruzii platí přísný zákaz návštěvy takzvaných okupovaných území. Doplatit na jeho porušení mohou nejen místní občané, ale také cizinci. Za razítko se symbolem jedné ze separatistických republik v pase ještě nedávno hrozily až čtyři roky nepodmíněně.
Přes zatím vágní mezinárodní uznání nezávislosti Jižní Osetie a Abcházie i plnou kontrolu, kterou nad republikami Moskva má, Gruzie neztrácí naději na jejich opětovné připojení.
„Gruzie je nemůže uznat. To by nebylo spravedlivé. Kdo jen tak ve světě rozdává své území? Nikdo. Gruzie je uznána na mezinárodní úrovni a stala se členem OSN 31. června 1992 s jasně definovanými hranicemi, v jejichž rámci se nachází Jižní Osetie i Abcházie,“ říká Rcchiladze.
Podle jeho slov ke změně může dojít pouze tehdy, pokud se Tbilisi podaří normalizovat vztahy s Ruskem. K tomu však rychle nedojde.
„Gruzie se musí stát zemí se silnou ekonomikou a kulturou. Zároveň musíme, s pomocí mezinárodního společenství, přinutit Rusko, aby z Jižní Osetie a Abcházie stáhlo svou armádu. A až odejdou, Osetinci a Abcházci budou mít poté na vybranou: buď pokračovat ve vztazích s upadajícím Ruskem, nebo se připojit ke vzkvétající Gruzii. Pokud se náš stát bude rozvíjet, proč by se k nám nepřipojili?“ myslí si Chabazi.
Gruzínský politik tvrdí, že současný stav nebude panovat navždy. „Nehledě na ztráty našich blízkých, kteří zemřeli ve válkách, Osetinci, Abcházci i my Gruzínci musíme žít spolu. To je naše budoucnost,“ uzavírá Koba Chabazi.
JIŘÍ JUST
