Analýza – Antonín Koláček (54), podle švýcarského soudu hlavní postava podvodné privatizace Mostecké uhelné společnosti, se po letech mlčení rozhodl mluvit a bránit se. Muž, jehož před dvěma týdny poslal soud v Bellinzoně nepodmíněně na 52 měsíců do vězení za podvody, praní špinavých peněz a porušování povinností při správě cizího majetku, chce začít vypovídat u soudů. Rozdává rozhovory médiím, navíc sepsal svou verzi případu, kterou nabízí veřejnosti.
Dopis, v němž Koláček krok za krokem popisuje události z let 1997 až 1999, kdy stát přišel o Mosteckou uhelnou, poskytl také deníku Insider. Tvrdí v něm, že politici, kteří v té době byli u moci, o divoké privatizaci dolů věděli a dali jí zelenou. A že jemu a jeho společníkům z firmy Appian šlo jen o jediné: provést Mosteckou uhelnou útlumem těžebního průmyslu, stabilizovat ji a zachránit v nových tržních podmínkách. To podle něj bylo možné jen pod jasným soukromým vlastníkem. Proto když o firmu původní američtí investoři ztratili zájem, vytvořil s belgickým finančníkem Jacquesem de Grootem Koláček a několik dalších Čechů vlastní „zahraniční“ firmu Appian, která doly postupně ovládla.
Potíž je v tom, že Koláčkova tvrzení z dopisu nejsou pravdivá. Proberme je krok po kroku.
Střet zájmů od počátku
Koláčka do vedení Mostecké v roce 1995 poslal jeho tehdejší zaměstnavatel – Komerční banka, jež v uhelné firmě po kuponové privatizaci držela zhruba pětinu akcií. O rok později se v Mostecké stal Koláček strategickým ředitelem.
Strategie, kterou dolům ordinoval, spočívala podle něj především v „diverzifikaci aktiv“. Mostecká začala investovat peníze do aktivit nesouvisejících s těžbou, mimo jiné do nákupu cenných papírů. A posléze i do svých vlastních akcií, jež ovšem skončily v Appianu.
Nákupy akcií MUS zprostředkovávala brokerská firma Newton, kterou Koláček předtím sám zakládal (její šéfové Petr Kraus a Marek Čmejla rovněž patří k odsouzeným z Bellinzony). Koláček tvrdí, že investice prostřednictvím na něj napojené firmy zástupcům státu v Mostecké nevadila. „Společnost Newton v té době byla již plně zavedena na trhu s akciemi a v oblasti restrukturalizace podniků. Tuto společnost si představenstvo vybralo na moje doporučení a s vědomím mé účasti na jejím založení,“ píše v obranném dopise, který předal Insideru. A pokračuje:
„Protože jsem si však byl plně vědom možné potenciální konkurence zájmů, odstoupil jsem v září nebo v říjnu 1996 z pozice člena i předsedy představenstva Newtonu a rozhodl jsem se prodat celý majetkový podíl na této společnosti, který získali v průběhu dalšího období pánové Petr Kraus a Marek Čmejla.“
Jak se později ukázalo, Koláček i po formálním odchodu měl v Newtonu své zájmy, jinak by nakonec neskončila v jeho rukou část podílu v MUS, který Newton shromáždil. Koláček tedy klamal své zaměstnavatele ohledně vztahu k Newtonu, stejně jako on a jeho kolegové klamali ohledně vlastního angažmá ve skupině Appian.
Odsouzený manažer tvrdí, že postupovali tak, jak bylo v 90. letech v Česku obvyklé. „Problém je, že Švýcaři náš postup vůbec nepochopili. A že se odvážili posuzovat období transformace české ekonomiky ze socialismu na kapitalismus podle švýcarských zákonů,“ řekl Insideru. Opět nemluví pravdu.
I když u nás ve druhé půli 90. let panovala právní džungle, ani tehdy v Česku manažeři nesměli obchodovat na vlastní účet s prostředky pocházejícími ze společnosti, kterou řídili. Od července 1996 platil paragraf 196a Obchodního zákoníku, který zapovídá firmám uzavírat smlouvy o půjčkách nebo majetkových převodech s firmami napojenými na členy svých statutárních orgánů, pokud to neschválí valná hromada. Nestačilo tedy, že operace s Newtonem schválilo představenstvo firmy. Koláček se prostě octl v nepovoleném střetu zájmů i podle dobové legislativy.
Záchranářská mise
Koláček mlží i v tom, jak líčí záchranářskou misi v Mostecké. Situace ve firmě podle něj byla tak vážná, že to odůvodňovalo privatizaci za každou cenu. Stát si – řečeno Koláčkovými slovy – „s uhlím nevěděl rady“.
Je fakt, že Mostecká, stejně jako další uhelné společnosti u nás, byla zasažena těžebním útlumem. Musela koncem 90. let zeštíhlovat a propouštět zaměstnance. Jenomže na financování útlumu hornictví se výrazně podílel stát. Jen v letech 1999 až 2000, kdy MUS zavírala těžební lokality, jí stát poslal na úhradu sociálních nákladů a na zahlazování důlních škod skoro čtyři miliardy korun.
Mostecká navíc byla i přes prováděný útlum bohatá. Jen za roky 1996 až 1998, do ovládnutí Appianem, vydělala 390 milionů korun. Miliardovou ztrátu naopak vykázala poté, co ji Appian dostal pod kontrolu. V roce 2000 však už zase vytvořila více než půlmiliardový zisk a šla dál rychle nahoru. Kromě toho měla obrovský majetek, včetně miliard na účtech.
Experti, kteří do jejího účetnictví viděli, otevřeně pochybovali o výhodnosti jejích finančních investic ordinovaných Koláčkem a zprostředkovávaných spřáteleným Newtonem. Auditoři MUS z druhé půle 90. let, firmy Deloitte & Touche a KPMG, ve výrocích k účetním závěrkám naopak před půjčkami a finančními investicemi varovali. Konstatovali, že firma významně půjčuje a investuje volné prostředky, na druhou stranu si ale „netvoří dostatečné rezervy na útlum“.
A konečně: Koláček argumentuje tím, že MUS peníze půjčovala Newtonu na krásný devítiprocentní úrok a že se jí peníze zhodnocené v pořádku vrátily, takže šlo o dobrý obchod. Jenomže půjčka za devět procent byla na tehdejší dobu levná. Sazba PRIBOR, za kterou si mezi sebou půjčují banky, se tehdy pohybovala kolem dvanácti procent, běžné komerční úvěry měly běžně 14procentní zúročení. Půjčka tedy byla výhodná hlavně pro Newton.
Politici o nás věděli
Koláček dále tvrdí, že o postupu jeho a partnerů z Appianu v Mostecké uhelné věděli politici, kteří byli v době divoké privatizace u moci. A že proti ní vlastně nic neměli. Tady má ovšem pravdu.
Lidé z Appianu shromáždili majoritní balík akcií MUS v krátkém období čtyř prvních měsíců roku 1998. O tom, že operaci řídí Newton, napojený na management Mostecké, dostal Fond národního majetku a lidé z tehdejší Tošovského vlády první informace počátkem jara.
Šéf FNM Roman Češka a jeho nadřízený, ministr financí Ivan Pilip, se operaci na poslední chvíli snažili zabránit. Tlačili na svolání valné hromady, na níž chtěli vyměnit management Mostecké. A také se snažili přesvědčit hornické obce, jež držely rozhodujících pět procent akcií Mostecké, aby je neprodávaly brokerům pracujícím pro Newton. V obojím byli neúspěšní.
Svolání valné hromady představenstvo firmy úspěšně blokovalo do momentu, kdy měl Appian v rukou bezpečnou většinu. Blokovat schůzi akcionářů pomáhal i člen představenstva dosazený do vedení MUS za region, vlivný poslanec ČSSD Josef Hojdar. Ten také jako spojenec Appianu lobboval u hornických obcí za prodej jejich akcií do rukou soukromníků.
Probíhající boj mezi státem a klienty Newtonu na jaře roku 1998 podrobně popisovala média, kterým FNM poskytoval informace. V dubnu 1998, v době vrcholícího boje, nechal Pilip informovat o riziku nepřátelského ovládnutí Mostecké ve Sněmovně. „Nedávno jsem shodou okolností viděl záznam z mého vystoupení. Za mnou seděl jako předseda schůze Miloš Zeman – je prokazatelné, že on i další politici té doby byli o riziku informováni,“ říká Pilip.
Dobrý obchod, jen trochu špinavý
Koláček tvrdí, že v dubnu 1998, když s partnery Mosteckou ovládli, nabídli státu spolupráci. Předal dokonce Insideru dopisy adresované šéfovi FNM Češkovi a ministrům financí a průmyslu Ivanu Pilipovi a Karlu Khünlovi, v nichž držitel nashromážděného balíku akcií Mostecké, švýcarská firma Synergo Suisse napojená na Appian, nabízí součinnost, aby nedošlo ke znehodnocení státního podílu v MUS. Synergo Suisse nabízí buď to, že prodá svůj akciový podíl státu, případně odkoupí státní minoritu. „Kdyby na to tehdy stát reagoval, mohl prodat svůj 46procentní podíl s ohledem na tehdejší ceny akcií MUS za lepší cenu než o rok později, když ceny akcií spadly. Nedostal by 650 milionů korun, ale něco kolem tří miliard. Na naši výzvu ale nikdo nereagoval, takže se stát o ty peníze připravil sám,“ tvrdí Koláček.
Pravost, tedy skutečnou existenci dopisů, nelze ověřit. Insider oba dostal v podobě počítačového skenu, jeden z nich vůbec nemá datum. Češka i Pilip se v reakci pro Insider shodli, že se na podobné nabídky nepamatují. „I já jsem kopii jednoho z těch dopisů nedávno viděl, ale z doby boje o MUS si ho nevybavuji. Myslím, že žádný takový neexistoval, že nám nic nenabízeli. Bylo by to absurdní, vždyť jsme to byli naopak my, kdo se snažil jednat, to oni se vyhýbali kontaktu. Žádali jsme několikrát o schůzku de Groota, ale on ji vždy na poslední chvíli zrušil. Oni na stůl nikdy nic konkrétního nedali,“ říká Češka.
I kdyby ale dopisy existovaly, šlo by o nemravnou nabídku. V dubnu 1998 už bylo prakticky dobojováno. Manažeři předtím protiprávně vytáhli z firmy peníze, podnik ovládli a pak z pozice síly nabízeli vyrovnání.
Stát bitvu zbytečně vzdal
Připomeňme politickou situaci, v níž boj o MUS probíhal. Končila Tošovského úřednická vláda, vrcholila kampaň k červnovým sněmovním volbám, v nichž byla favoritem ČSSD. „Už tehdy se kutala opoziční smlouva, naše varování nikoho nezajímala, byli jsme bezmocní,“ říká Pilip, tehdy člen Unie svobody, odštěpené od ODS. Jeho Unie v nadcházejících volbách dostane jen 8 procent hlasů. Má malý vliv, takže Pilipův a Češkův hlas nemá váhu. Privatizaci MUS se jim nepodařilo dostat ani na jednání kabinetu.
V červenci se moci ujala Zemanova vláda a sociální demokraté rychle odvolali Češku z FNM. Nový kabinet do roka schválil prodej zbývající 46procentní minority akcií za ubohých 650 milionů korun firmě InvestEnergy, napojené na Appian. Cena byla sice o 25 procent vyšší, než odpovídalo tehdejší ceně akcií MUS na trhu, jenomže rok po „zmajorizování“ firmy se s jejími cennými papíry logicky už téměř neobchodovalo, těch pár procent volných akcií na trhu bylo bezcenných. Skutečné hodnotě firmy cena na kapitálovém trhu ani zdaleka neodpovídala.
„Byli jsme v situaci, která neměla dobré řešení,“ říká dnes někdejší místopředseda vlády Pavel Mertlík. Podle něj státu nic jiného než prodej nezbýval. „Neměli jsme průkazné informace o vlastnickém pozadí InvestEnergy, policie ani BIS nepřinesly žádné informace, které by dokazovaly vyvádění peněz z MUS a účast manažerů na ovládnutí firmy. Trestní oznámení, jež tehdy podával FNM, policie odkládala. Nic jiného dělat nešlo,“ tvrdí Mertlík.
Pilip je ale dodnes přesvědčen, že levný doprodej státního balíku byl zbytečný. „Stát se neměl vzdát tak snadno. Měl zkoumat, zda nejsou procesy, jimiž byla MUS ovládnuta, protiprávní, a tudíž vratné.“ Stát navíc podle Pilipa nebyl bezmocný. „I tehdy měl 46procentní akcionář ve firmě silné slovo. Stát v MUS držel sice menšinu, ale významnou. Mohl majoritáři komplikovat situaci, žádat detailní informace, protestovat proti jeho rozhodnutím. Prostě znepříjemňovat mu život a vylepšit si tak pozici pro jednání,“ říká Pilip.
Překvapivě hladké kapitulaci státu však patrně pomohly úplatky. Jak zmapovali švýcarští vyšetřovatelé, doputovaly tři miliony korun z Mostecké přes složitý řetězec offshorových struktur jako provize za neznámou službu k lidem blízkým vládě. Konkrétně k Robertu Sýkorovi, náměstkovi ministra průmyslu Miroslava Grégra (k témuž Sýkorovi, který se později podílel na zázračném zbohatnutí ministra vnitra Zemanova kabinetu, Stanislava Grosse).
Mlčení a špatná paměť
Příznačné je, jak se k patnáct let starému příběhu MUS staví dnes ti, kdo tehdy dělali Appianu protihráče. Z ministrů Zemanova kabinetu, kteří se na doprivatizaci státních akcií podíleli, je ochoten tehdejší kroky komentovat jen zmíněný Pavel Mertlík, dnes rektor Bankovního institutu.
Miloš Zeman, který případ v posledních měsících několikrát komentoval, tvrdí, že hlavní odpovědnost spočívá na lidech z Tošovského kabinetu. A že když jeho vláda doprodávala minoritu, o „americké“ totožnosti Appianu neměl pochybnosti, považoval jej za seriózního strategického investora.
Exministr financí Ivo Svoboda, který doprivatizaci v roce 1999 připravil, se už rok po transakci z funkce poroučel, protože byl obviněn (a později odsouzen do vězení) za poškozování věřitelů své vlastní firmy Liberta. S médii léta nekomunikuje. Jeho nástupce ve funkci Jiří Rusnok, dnešní premiér úřednické vlády, na otázky Insideru ohledně Mostecké nereagoval. Stejně jako exministr průmyslu z let 1998 až 2002 Miroslav Grégr. Exministra zodpovídajícího v té době za tajné služby Jaroslava Baštu se Insideru nepodařilo zkontaktovat. Před třemi lety skončil po korupčním skandálu svého podřízeného jako velvyslanec na Ukrajině, pak si změnil telefonní číslo a dnes žije v ústraní.
První místopředseda Zemanovy vlády, jež akcie Appianu prodávala, Vladimír Špidla, případ nechtěl komentovat bez přípravy, na kterou v hektickém předvolebním dění neměl čas. „Stalo se to dávno, musím si ta fakta osvěžit. Rozhovor nevylučuji, ale nejdříve za dva týdny,“ řekl.
Telefon nezvedal a na zaslané otázky nereagoval ani jeden z ústředních aktérů příběhu, exposlanec ČSSD Josef Hojdar (64). I on se už dávno stáhl z veřejného života, politiku opustil v roce 2006, rok poté, co jej sociální demokraté kvůli podezření z volebních machinací vyloučili ze svých řad.
ZUZANA KUBÁTOVÁ
