Rozhovor – Radikální islamisté, kteří v Sýrii a Iráku vytvořili hnutí Islámský stát, využili příležitosti, kterou vývoj v obou zemích nabízel. Slabé vlády v Iráku a občanské války v Sýrii, soudí český arabista a autor řady knih o islámu Miloš Mendel.
V rozhovoru pro deník Insider rovněž řekl, že administrativa amerického prezidenta George Bushe vycházela při invazi od roku 2003 z chybných předpokladů o tom, že v Iráku nastolí svobodu a demokracii. Podle Mendela naopak Západ v nadcházejícím období bude muset při své politice vůči Blízkému východu vycházet z politického realismu a potlačit prosazování lidských práv.
Budoucnost Sýrie vidí český arabista černě. Nebude už podle něj asi existovat v té podobě, v jaké jsme ji do začátku války v roce 2011 znali.
Američané a jejich spojenci bombardují pozice ozbrojenců z Islámského státu v Iráku od konce srpna, minulý týden začaly nálety také na syrské území.
Insider: Jak moc Vás jako znalce oblasti překvapilo, že v Sýrii nebo Iráku vzniklo hnutí jako Islámský stát (IS) a stalo se takovým problémem?
Překvapilo mne, jak systematickou strukturu Islámský stát vytvořil. O různých skupinách na území válkou rozvrácené Sýrie i na území severozápadního Iráku slýcháme již od roku 2003, ale hlavně od roku 2011. V Sýrii šlo o část radikálně fundamentalistického hnutí odporu proti režimu Bašára Asada, v Iráku se zase vytvořilo mocenské vakuum po odchodu americké armády.
Kusé zprávy o snahách Islámského státu v Iráku a Levantě (ISIL) vytvořit na jimi ovládaných územích státní útvar, založený na radikálně uplatňovaném islámském právu, se ale ukázaly jako průkazné až po zhroucení irácké státní armády letos v červnu a vytvoření Islámského státu.
Ukázalo se ale, že ambice IS jsou mnohem větší. Že jsem to nepředpokládal já nebo vy, není tak důležité, ale že se tak překvapeně tváří Spojené státy s celou svou rozvědnou mašinérií – to mi připomíná, jak překvapeně se tvářila CIA i sovětská KGB, když v Íránu v roce 1978 vypukla islámská revoluce.
Insider: Ačkoliv radikalismus Islámského státu sdílí málo muslimů v Sýrii a Iráku, dokázali se islamisté ve válce v Sýrii a po odchodu amerických vojáků v Iráku takto prosadit. Čím to je?
Nevěřím, že IS má všeobecnou podporu obyvatel na územích, která dobyl nebo kam se jeho bojovníci vrátili po úprku irácké armády. Část IS, kterou tvoří příslušníci tamějších beduínských kmenů, mohla přicházet jako osvoboditelé od šíitského útlaku demokraticky zvolené vlády v Bagdádu. Část obyvatel je skutečně mohla vítat jako osvoboditele.
Ale to, co od nich správa IS požaduje, nemá nic společného ani se sunnitským islámem, ani s naplňováním tradic odpovídajících životu proroka Muhammada a první generace muslimů, jak o to fundamentalisté zpravidla usilují.
Muslimové nikdy – ani v sedmém století, kdy islám vznikl – nenutili křesťany, aby masově přestupovali na islám, natož aby je vraždili, vyháněli a vypalovali jejich kostely. Ale co víc – bojovníci IS boří mešity, které jim nepřipadají dost strohé a puritánské nebo jsou v nich fiktivní hrobky starozákonních proroků či místních světců. Ničí hřbitovy s příliš zdobnými náhrobky, nutí ženy, aby se zahalovaly tak, jak to korán ani islámské právo nikdy nepožadovalo, nesmí se používat parfémy, smát se na veřejnosti a hrát „frivolní“ hudba. To všechno se dá ještě pochopit – podobnou fází prošla celá řada reformačních, nápravných či protestantských hnutí a revolucí.
Ale první muslimové, když přišli do Levanty a Mezopotámie, se takto nechovali. Nešířili okázale hrůzu, nýbrž naopak chytře využívali tamějších – byzantských nebo perských – ekonomických a správních poměrů. Vytvořili důmyslný fiskální systém a místnímu obyvatelstvu v principu neubližovali. Dokonce se s ním zprvu ani nemísili.
Máme tu co do činění s nejradikálnější a ideově nejpokleslejší podobou islámských reformačních hnutí. Z moderní doby se mu podobají snad jen některé složky hnutí Tálibán v Afghánistánu.
Insider: Vidíte základní chybu v tom, že Spojené státy v roce 2003 napadly Irák a svrhly Saddáma Husajna?
Ano, byla to obrovská strategická chyba, vycházející z ideových základů křesťanského fundamentalismu v „biblickém pásu“ (biblical belt) na americkém Jihu a Středozápadě, jímž se zhruba od roku 1997 inspirovalo konzervativní křídlo Republikánské strany. Se svými americkými i dalšími kolegy jsme si na jaře roku 2003 stále mysleli, že ten radikálně náboženský diskurs kolem příprav útoku na Irák je jen jakési ideologické mlžení, že jde ve skutečnosti o promyšlený geopolitický záměr ovládnout území ve strategicky důležité oblasti světa. Ale šlo především o mesianistickou snahu rozvrátit staré uspořádání a na stříbrném podnosu přinést Iráčanům svobodu a demokracii.
Rozvrátit jakžtakž funkční stát Saddáma Husajna se skutečně podařilo. To, co následovalo, však bude z pozic historiografie a politologie ještě vyžadovat důkladné analýzy. Vypadalo to, že Američané, mají-li být zodpovědní za to, co provedli, jsou už odsouzeni k tomu, aby tento geopolitický prostor, který před rokem 1920 vůbec neexistoval a je neobyčejně křehký, nadále spravovali a udržovali pohromadě. Ale prezident Barack Obama opravdu splnil své šlechetné předvolební sliby a v roce 2011 své jednotky stáhl – a takhle to dopadá. Sama irácká státnost je v troskách.
Insider: Takže ačkoliv kritizujete hlavně Bushe, souhlasíte s kritiky Obamy, že na konci roku 2011 neměl vojáky z Iráku stáhnout?
Jestli ale vůbec šlo Irák připravit na dobu po odchodu Američanů. Ukázalo se, že ten režim postupně spěje k rozkladu i přes jeho demokratický charakter. Ale zorganizovat volby ještě neznamená vytvořit demokratickou společnost. Každopádně si myslím, že Spojené státy, když už byly v Iráku, měly prokázat větší uvážlivost, a ne odejít v době, kdy země evidentně nebyla stabilní. To se mimo jiné projevilo i na chování jednotek státní armády, která měla bránit severozápad země proti IS. Přitom měla kvalitní americkou výzbroj.
Insider: Má vůbec válka v Sýrii nějaké řešení, když Bašár Asad a jeho režim tamní obyvatelstvo tak polarizují? Režim odmítá kompromisy, což zároveň radikalizuje opozici…
Sýrie je přesně ten typ státu, jehož „národní“ charakter je pouhou fikcí, která se po několik desetiletí, v éře evropského a také arabského nacionalismu, zdála jako realizovatelná. Éra národních států, poznamenaná pokusy nacionalistů o opatrnou sekularizaci společnosti a vytváření příslušnosti k „syrskému národu“ či jiným národům, se od konce sedmdesátých let dvacátého století začala hroutit. Byl to pozvolný proces, který si i odborníci jen částečně uvědomovali – a hlavně si nedovedli představit, že by někdy mohlo dojít ke zpochybnění brutálních, ale pro Západ „spřátelených“ diktatur zdola.
Přesně to se stalo v období „arabského jara“ – ale podstatné je, že se tak nestalo v zájmu nastolení systému parlamentní demokracie. Konkrétně v Sýrii lidé na ulicích neskandovali, že chtějí demokracii, chtěli svobodu a spravedlnost – ale jakou? Vládnoucí režim zmobilizoval sobě věrné složky společnosti a začal do lidí střílet. V Sýrii už dnes není důležité, že „jsme všichni Syřané“. Struktura identit se prudce změnila. Vzpomínáte si na vývoj v Jugoslávii v letech 1991–1995? Je to v mnohém podobné. Sýrie už nebude tím státem jako před rokem 2011. Jak to ale skončí – to je otázka.
Insider: Co by měl Západ dělat, aby nějakým způsobem přispěl ke zklidnění situace na Blízkém východě a severu Afriky?
Západ zareagoval na události arabského jara zcela nepřipraven, ale jinak tomu být nemohlo. Vzpomeňte si, jak se státníci i intelektuálové na Západě radovali, že padl jejich nedávný spojenec Mubarak a že bude v Egyptě demokracie. O dva roky později si tentýž Západ oddychl, když vojenská junta maršála Sísího svrhla demokraticky zvoleného prezidenta Mursího a nastolila brutální diktaturu, jakou neznáme ani z prvních let vlády prezidenta Násira v padesátých letech.
Dnes je vojenský režim Sísího uznávaným spojencem Západu. Jsme tu svědky onoho známého schizofrenního postoje – na jedné straně snaha Západu vštěpovat jiným civilizacím demokracii, humanismus a pojetí lidských práv, na druhé straně je tu cynická reálpolitika. Mozaika geopolitických a mocenských zájmů, jíž jsme nyní svědky v procesu rozkládajícího se starého uspořádání na Blízkém východě, bude od Západu vyžadovat notnou dávku cynismu a politického realismu – rozhodně ne ohledů na demokracii a lidská práva. Demokracie opravdu není univerzální a přenosný model společenského uspořádání.
Martin Novák
