Inside Sport – A v tu chvíli Carlos podruhé v životě spatřil ďábla. Tentokrát vzal na sebe podobu Sergia Ramose. Obránci Atlétika se mu prakticky nepostavili na odpor a stoper nenáviděného Realu tak po Modričově rohu hlavou snadno vyrovnal na 1:1. Těsně před koncem, ve třetí minutě z pěti, jimiž sudí finálový zápas Ligy mistrů nastavil.
„Malditos!“ řve Carlos cosi o prokletí a mrští o zeď popelníkem. Starost o střepy nechá manželce a s infarktem se jde porvat na vzduch, na pavlač. „Dědo, ještě bude prodloužení,“ volají vnuci, na velký zápas příhodně oblečení, jeden v posvátném dresu Atlétika, druhý pak, v rámci výchovy k patřičné nenávisti vůči rivalovi, v tričku s nápisem Antimadridista.
„Na jídle se šetřit dá, na Atlétiku nikdy, krize nekrize,“ vštěpoval Carlosovi už jeho děda, také dělník. Dost na tom, že Carlos nejel na finále do Lisabonu. Přímo na stadionu by mu asi puklo srdce, kdyby se na něj ovšem za předražené lístky od šmelinářů nějak dostal. I bez něj se do portugalské metropole vlila nevídaná stotisícihlavá vlna fandů Realu i Atlétika. Ti všichni jeli, aby byli bitvě osudu alespoň nablízku.
Střih. Svět je jen o 30 minut starší a na trávníku už se v gladiátorských pózách, oslavujících jeho muskulaturu, prsí Cristiano Ronaldo, co v prodloužení popravu Atlétika z penalty dokonal. A kluci se jdou vybrečet k dědovi: „Nakonec čtyři jedna, v prodloužení už nás mleli.“
Carlos fatalista ostatně nic lepšího nečekal. Odhodí na zem špačka a špičkou boty v něm udusí poslední jiskřičku. „Byl jsem cvrček jako dneska vy, kluci, když se nám to stalo poprvé. Sedmdesátý čtvrtý rok, hrálo se v Bruselu, v Belgii. Dlouho 0:0. A pak dal v prodloužení gól Luis Aragones, nejlepší hráč, co jsme kdy měli. Krásná střela z trestňáku, technická… A vypadalo to, že Bayern se už nezvedne. Jenže minutu před koncem prodloužení ten jejich zadák, nějaký Schwarzenbeck, takové monstrum, jak posel z pekla, vypálil z obrovské dálky. A míč po zemi doskákal až do brány, k pravé tyči… Dva dny nato se zápas opakoval a my už ho projeli 0:4.“
Kluci slyší ten starý příběh potisící. „Ale dědo, vždyť letos máme alespoň titul, Barca i Real byly v lize namydlený.“ Carlos se trpce usměje: „Jenže oni jsou bohatí, my je nemůžeme porážet pořád. Takový tým jako teď Simeone znovu jen tak nepostavíme. Na titul jsme čekali osmnáct let, na finále Poháru mistrů, nebo jak se teď říká Champions League, čtyřicet. A navíc to vyšlo zrovna proti Realu, to se mělo vyhrát! No nic, tak třeba vy se jednou dočkáte.“
Nezastírejme, že Carlos je jen fiktivním obrazem fanatického příznivce Atlétika. Nicméně příběh jeho milovaného klubu je plně autentický. Atlético je jako David, který se ve španělské lize pere hned se dvěma Goliáši, přičemž jeden žije v katalánské Barceloně a druhý hned za rohem.
Právě Real Madrid, jemuž na rozdíl od dělnického Atlétika fandí tradičně městská smetánka, je dnes podle žebříčku amerického časopisu Forbes nejhodnotnějším fotbalovým klubem světa, Atlético najdete v jejich rankingu na 18. pozici.
Vyšší hodnotu provozního zisku před započtením úroků, daní a odpisů (tzv. EBITDA), nežli má Real Madrid (172 milionů dolarů) vykazuje ve sportovním světě jen klub NFL Dallas Cowboys (251 mil. dolarů). Oproti tomu je Atlético Madrid (36 mil. dolarů) „žebrota“. Rozdílná ekonomická síla se pak odráží v tom, jaké hráče si oba madridské kluby mohou dovolit. Real myslí při výplatách v průměru na jednoho hráče sumou 7,6 milionu dolarů ročně, Atlético může v průměru nabídnout „jen“ 2,6 milionu v téže měně.
A hlavně jeho účetnictví stále tíží obrovský dluh, který roce 2011 činil 514 milionů eur, klub ho sice postupně snižuje, ale jde to pomalu. Klubovou ekonomiku by mělo ozdravit plánované stěhování ze stadionu Vicente Calderona (55 000 míst) do stánku, jehož projekt město Madrid připravilo kvůli neúspěšné kandidatuře na pořádání OH 2016. Atlético by se na modernější stadion se 73 000 sedačkami mělo stěhovat do tří let a získat ho pak také do vlastnictví. Na místě starého stadionu Vicente Calderona má vyrůst luxusní bytový komplex a park.
Navíc je ve hře budoucnost televizní smlouvy ke španělské lize. Ta dosavadní vypršela právě teď, přičemž dosud byla nastavena supervýhodně pro dva nejatraktvinější kluby, tedy Real s Barcelonou, ostatní na ní jen příštipkařili. Real nyní inkasoval za televizní práva takřka devítinásobek toho, co Atlético. V Anglii, Německu, ale i Česku je zažitý systém solidarity, kdy za balík televizních a marketingových práv dostávají všichni účastníci soutěže zhruba stejně. Španělské nůžky jsou zatím rozevřeny na maximum.
Zmínili jsme dluh Atlétika, Ten začal bobtnat v éře jeho nejslavnějšího prezidenta Jesuse Gila y Gila. Stavební magnát a starosta Marbelly byl myšlenkou na zisk titulu přímo posedlý. Což se ale kromě nákupů drahých hráčů projevovalo permanentním vyhazováním trenérů. Menotti, Atkinson, Clemente, Ivič, Maturana, Basile i klubová ikona Aragones…. Gil neměl trpělivost s nikým, vyházel celkem 39 vesměs věhlasných odborníků. Hráčům pak pro změnu vyhrožoval, že je nechá postřílet. „Myslím to vážně, za takové výkony si někteří z ních nezaslouží žít,“ říkával běžně.
Navzdory jeho šílenství se týmu, ve kterém excelovali Simeone, Caminero, Pantič či Molina podařilo v roce 1996 získat titul – a Gil pak vjel do Madridu na slonovi. Tři roky nato byly odhaleny jeho machinace a křeslo prezidenta klubu musel následně časem opustil. Gilova rodina ovšem dodnes drží 56 procent akcií a podílí se na řízení klubu.
„Já hraju, jako bych držel mezi zuby nůž,“ charakterizoval kdysi svůj vlastní styl Argentinec Diego Simeone. Ten se po angažmá v Interu a Laziu vrátil do Atlétika nejdřív jako hráč, a posléze i v roli trenéra. Jako dáreček, den před Štědrým dnem roku 2011.
„Když mám slabší auto než soupeř, musím mu propíchnout pneumatiky, aby mi neujel.“ Takhle přemýšlí Simeone. Dokud se v sobotním finále dařilo jeho chlapcům blokovat důrazem nejen startovní rampy sprinterům Ronaldovi i Baleovi, ale i Modričovu rozehrávku, bylo jim hej. Obzvlášť, když Atlético zdarma pustil do vedení hrubou chybou brankář Casillas.
Jenže pak začaly hráčům Atlétika síly viditelně mizet. I proto, že jedno střídání kouč vyplýtval na naivní pokus pustit na hřiště kanonýra Diega Costu. A to jen týden poté, co si poranil stehenní sval. Jenže ani léčitelka z Bělehradu a její bizarní metoda s koňskou placentou tělo neobelhaly.
Costa si tak za poražené zahrál v poslední společné bitvě jen 8 minut. Teď půjde do Chelsea, protože Atlético potřebuje odmazávat dluh a navíc hvězdám, které objeví a vypiplá, nemůže nabídnout tolik, co dostanou jinde.
Na odchovanci Torresovi vydělalo Atlético při jeho přestupu do Liverpoolu 38 milionů eur, Agüerovu původní cenu vylepšilo o 23 milionů eur, Falcaovu o 13, teď se Diego Costa cestou do Londýna „okotí“ z pořizovacích 6,5 na 39 milionů eur. A fanouškům Atlétika nezbývá než další hvězdě zamávat bílým šátkem a do dáli. A doufat, že kromě madridského Goliáše vyhraje to největší evropské finále alespoň jednou i jeho lehce žárlivý soused David.
Luděk Mádl
