Praha - Sedmadvacetiletý Lukáš Červinka oslňuje vodácký svět jinými výkony. Čtyřikrát po sobě vyhrál mistrovství Evropy v rodeu na divoké vodě. Za necelých šest měsíců chce na světovém šampionátu v Argentině vyjet se sadou svých triků zlatou medaili. Věří si, že mezi špičkovými soupeři z Ameriky, Kanady a Francie na to má.
Lukáš Červinka závodí v kategorii C1, to znamená, že jezdí sám a během 45 vteřin má v pořádné vlně či umělém válci předvést co nejvíc nejnáročnějších figur. Laik vidí jedno salto za druhým. Porota ale boduje povedené cartwheely, spiny, loopy a další akrobatické kousky, které jsou to pravé rodeo v peřejích.
"Při závodech nic vážného nehrozí. Tak nanejvýš vykloubené rameno nebo natržené obočí. Nebezpečné je sjíždění extrémně rychlé vody a vodopádů, obzvlášť když někdo přeceňuje své síly," říká kajakář, který vyrostl na Orlici.
Měl ji skoro doma, pochází z Libchav u Ústí nad Orlicí. Tvrdí, že k vodě má respekt. Nijak vážně ho nevytrestala, ale viděl hodně nebezpečných situací. Češi jsou náruživí vodáci, mnohdy podle něj ovšem hodně riskují.
"Možná tak pět lidí ze sta umí opravdu sjíždět divokou vodu. Ostatní jen machrují a večer si o extrémních zážitcích vyprávějí v hospodě. Myslí si, že když deset let jezdí na vodě, jsou zkušení. Je to ale hazard," varuje nejlepší evropský freestylista na kanoi.
Šestnáct metrů je dost
Červinka pochází ze země chudé na divokou vodu, proto za ní jezdí různě po Evropě nebo létá do Ameriky. V lednu byl se třemi přáteli ze Slovenska, kteří závodí ve stejné disciplíně, v Ekvádoru. Plánovali sjet úseky řek, které dosud nikdo nepokořil. Příroda jim to nedovolila.
"Byly tam trochu záplavy, museli jsme změnit plán. Ale šestnáctimetrový vodopád Hollin jsme dali. Přece jen je to už dost výška, každý rok se tam někdo zmrzačí." Byl si dobře vědom, do čeho se pouštějí. Nejprve se k vodopádu vydali jako běžní turisté obrážející přírodní atrakce. Zaplatili vstup, ale nefotili selfie jako ostatní. Šli na obhlídku a za pár dní se už s kajaky vrátili.
"Strach jsem neměl. Nejdůležitější je nájezd, aby člověk dopadl špicí lodě do vody, a ta ji pak krásně rozrazila. Jak jsem najel na hranu, došlo mi, že poletím volným pádem. Jediné, co mě překvapilo, že jsem letěl déle, než jsem čekal. Počítal jsem jedna, dvě a říkal si, kam to letím, až přišla ta správná rána," popisuje kajakář zatím svůj nejdivočejší zážitek. Slovenský kamarád úplně šťastný dopad neměl. Trochu se při pádu přetočil, zlomil ultra pevné pádlo a vykloubil si palec. Jako fyzioterapeut se nakonec obešel i bez nemocnice.
Před vrcholem sezony, kterým bude podzimní mistrovství světa v Argentině, Lukáš Červinka zatím nijak zvlášť netrénuje. Na rozdíl od soupeřů ze zahraničí nemá ani trenéra. "Je to hlavně o hlavě. Mám to v rukou, a jestli mi jízda vyjde jako na loňském mistrovství Evropy, mohlo by z toho být první místo," doufá. Před rokem v Německu zvítězil s velkým bodovým náskokem, porota mu nadělila nevídaných 940 bodů. Druhý Francouz Sebastian Devred dostal 833 bodů.
Olympiáda? Běh na dlouhou trať
Český závodník v rodeu na divoké vodě je známý spíš v zahraničí, kde nad konkurenty vyčnívá výškou i výkony. Na letních olympijských hrách, které budou za tři roky v japonském Tokiu, ale s velkou pravděpodobností nebude. Freestyle se tam jako nová disciplína nejspíš neprobojuje. "Je to běh na dlouhou trať. Moc lidí na světě ve vlnách nejezdí. Přírodní podmínky mají především Američané, Kanaďané a Francouzi, ostatní musí za vlnami cestovat. A každá vlna je hodně specifická. Je to náročný sport a málokdo ho umí," hodnotí Červinka.
Krokem zpět na cestě k olympiádě bylo podle něj předloňské mistrovství světa v Kanadě, které se jelo právě na nevyzpytatelné přírodní vlně. "Olympijská komise se přišla podívat na ženskou kategorii. Dobře jelo jen pár holek, ostatní se vypláchly a dostaly nula bodů. Komisaři nevěřícně koukali a říkali si: 'Tohle máme dát na olympiádu?'" vzpomíná na nepovedený závod český sportovec.
Akrobacii na umělém válci považuje za jednodušší, navíc se dá trénovat na řadě míst. Na pořádný válec to má Lukáš Červinka 250 kilometrů. Pražská Trója je pro něj málo divoká, radši jede do Čunova u Bratislavy. Tam je prý nejlepší a snad i nejobtížnější válec v Evropě. Je to i jediné místo, kde klienty doprovází na raftu.
Voda ho neživí, spíš ho stojí dost peněz. Musí je vydělat přes zimu, což mu díky rodinné firmě na prořezávky stromů vychází. Cesta na světové mistrovství do Argentiny vyjde Lukáše asi na pět tisíc eur. "Nejdřív jsem váhal, jestli vůbec na mistrovství světa jet. Všechno si hradím sám, od svazu jsem nikdy nic nedostal, jenom platím příspěvky. Letenka do Argentiny je drahá, navíc aerolinky nechtějí brát lodě," vysvětluje. Na přelomu listopadu a prosince bude jasno, jak vynaložené úsilí a peníze zúročí.
