Když mi v roce 2009 odtáhli v Bruselu auto, nemohla jsem na stanici s příslušným policistou dlouho najít kam, protože se ukázalo, že auto s českou SPZ tehdy uložili do systému pod "Československo". Kdy přestalo mezi lidmi v Bruselu platit, že jsme Československo, a začali nás vnímat jako Česko, samostatný stát, který usiluje o vstup do EU?
Dlouho jsme skutečně byli Československo. A vlastně to bylo dobře, protože Československo bylo něco, co měli lidé v povědomí. Daleko horší to měli chudáci Lotyši a Litevci, protože o nich nikdo nic nevěděl. A ještě hůř na tom byli Slováci a Slovinci, ty si pletou kvůli názvu dodnes. Bylo to ale i tím, že o nás Východoevropanech měli naprosto zkreslené představy.
V jakém smyslu?
Lidi v Bruselu si často mysleli, že jsme skutečně zaostalí. Že někde za hranicí Německa začínají hluboké lesy a v nich je nějaká Praha nebo Varšava. A když jsme jim ukazovali, že Praha leží západněji než Vídeň, nechtěli tomu věřit. Oni se o nás během komunismu vůbec nezajímali. A na to jsme naráželi celou dobu.
Pomáhal Česku Václav Havel, který byl už v té době mezinárodní celebritou, k tomu rozpoznání země?
Václav Havel byl nepochybně symbolem pádu železné opony pro spoustu lidí. Havel a Walesa byly ty dvě velké osobnosti, které znali všichni. Mnohdy ale nedokázali určit, ze které země pocházejí.
A byli jsme z pohledu Bruselu spíš zemí Václava Havla nebo Václava Klause, který od počátku intenzivně kritizoval EU?
Václav Klaus kvůli svým názorům sehrával dosti významnou roli. Vyvolávalo to nepochopení, údiv, proč země, která se hlásí do EU, má už spoustu výhrad. Mnozí kroutili hlavou, proč si pod sebou podřezáváme větev a vyvoláváme dojem, že jsme taková divná, nafoukaná země. Na druhou stranu to vyvolávalo i určitou mobilizaci na straně lidí v Bruselu, kteří měli na starosti Česko, protože říkali, že Václav Klaus to nechápe, tak my vám ukážeme, že Evropská unie funguje tak a tak. Zajímavé na tom pro mě bylo, že Klaus neměl rád, když jsme se na jeho názory coby novináři ptali. Říkal vždycky: "Ne, ne, ne, tato ruka podala přihlášku do Evropské unie, nepřeji si, aby na to bylo zapomínáno."
Byla kritika Václava Klause něco, co ovlivnilo i samotný vstupní proces Česka do EU?
Nepochybně to ovlivňovalo postoj české politické scény vůči tomuto procesu. Členové vlády ho nebrali za svůj. Evropa byla něco, co se dělo, ale oni si nebyli úplně jistí, jestli to je to pravé ořechové pro nás. Ministři to hodně nechávali na vyjednavačích a na svých týmech. Na zasedáních v Bruselu přednesl každý jednu stránku nějakého textu bez většího zájmu. Když pak měli sami vyjednávat a šlo do tuhého, mnohdy nebyli schopni, protože nebyli připravení nebo nebyli jazykově vybavení.
Jak na tom v tomto ohledu byli zástupci ostatních zemí střední a východní Evropy?
Bylo to dost podobné. Pamatuju na slovenské ministry, kteří jezdili do Bruselu, a byl to i ministr pro evropské záležitosti, který neuměl jinak než slovensky. V prvních dobách lidé připravení nebyli, lépe na tom byli jen jejich vyjednavači. Proto se moc nestávalo, že by se při změně vlád tyto týmy měnily. Hlavní vyjednavač Evropské komise pro Česko, Michael Leigh, tehdy říkal: "Hlavně nedopusťte, aby ty lidi z ministerstev, co sem jezdí vyjednávat, seděli v jednom autobuse. Protože kdyby se něco stalo, jiné nemáte!"
Tehdy jsem se zastyděl
Napadlo vás někdy během těch šesti let vyjednávání podmínek vstupu do unie, které jste zblízka sledoval, že Česko možná nezvládne dostat se do EU v roce 2004?
Mě nikdy nenapadlo, že bychom to nedali. Spíš v určitém okamžiku začalo být pravděpodobné, že kdybychom se rozdělili do dvou skupin, mohlo by se stát, že Česko nebude v té první. Tohle nebezpečí existovalo kolem roku 1999. Evropská komise tehdy vydala velmi negativní hodnotící zprávu o Česku a už v té době bylo jasné, že máme politické problémy navíc. Mnozí si mysleli, že na straně Rakouska skutečně existuje vůle náš vstup zablokovat kvůli Benešovým dekretům a Temelínu. V ten okamžik jak česká strana, tak zejména Evropská komise, odvedly obrovský kus práce. Pamatuju si na pana Hrdinu, Rakušana s českým jménem, který pracoval v Evropské komisi. Byl expert na Benešovy dekrety jako nikdo jiný. Tyhle věci se ale vedly velmi diskrétně a bylo dost těžké dobrat se toho, co se vlastně děje, dokud nebylo definitivně vymalováno.
Karel Barták
Novinář a bývalý zpravodaj agentury ČTK při EU a NATO v Bruselu v letech 1995 až 2006. Předtím působil na zpravodajských postech v Moskvě a Paříži. Později přešel do Evropské komise, kde pracoval v oddělení pro kulturu a programy pro mládež. S českým vyjednavačem Pavlem Teličkou napsali knihu o letech před rozšířením s názvem Kterak jsme vstupovali.
Nastal nějaký moment, kdy jste se zastyděl za to, co Češi dělali nebo naopak nedělali?
Byly takové okamžiky. Pamatuju si, když Miloš Zeman coby premiér s rakouským kancléřem Wolfgangem Schüsselem představovali v tiskovém středisku Evropské komise výsledky jednání o Temelínu. Kolega z agentury Reuters, který seděl vedle mě, říkal: "Co je mu? Je nějakej divnej!" Já na to: "No, je opilej". A on: "To není možný!" Horko těžko jsme pak dávali dohromady, co chtěl Zeman říct, protože to byly bláboly. Nikdo to ale tehdy nenapsal. Byla jiná novinářská etika, politici se tak nešanovali. Jacques Santer, někdejší šéf Evropské komise, když oznamoval vznik eurozóny, přišel mezi novináře celý červený a pořád opakoval: "Toto je největší evropská měnová unie na světě". Britský premiér Tony Blair, který měl tehdy předsednictví, vedle něj říkal, jasně, Jacquesi, tak už půjdeme. A on pořád opakoval: "Já mám ještě co říct, toto je největší evropská měnová unie na světě." Bylo to v jednu ráno, všechny noviny byly dávno pryč a do těch dalších to vyšumělo. Zasmáli jsme se a to bylo všechno.
Intimita zmizela
Co jste dělal prvního května 2004, v den rozšíření EU o deset nových zemí?
Byl jsem v Dublinu, protože Irové tehdy předsedali, a sledoval tu slávu, rozšiřovací ceremoniál. Díky mimořádně citlivému přístupu Irů byl velmi prostý, pokorný a dojemný. Nebyla tam žádná pompa, paní prezidentka Irska Mary McAleesová měla skvělý projev, na náměstí tam hrál Emil Viklický na piano a my jsme to pak napsali. Když jsem se vracel pozdě večer na hotel a chtěl jít spát, majitel říkal: "Ne, ne, ne, pojďte, my tady s rodinou oslavujeme, že jste vstoupili do unie, tak pojďte k nám." Zůstal jsem tam asi dvě hodiny, a když jsem odcházel, říkal jsem: "Heleďte, nebudete kvůli mně brzy ráno vstávat, tak já to teď zaplatím." A on: "To ne, přece nebudete mít spojený den vstupu vaší země do EU s tím, že jste u mě platil!" Bylo to pět nocí, ale on trval na tom, že to nepřichází v úvahu. To byla taková hezká třešnička na dortu.
Setkal jste se později s názorem mezi Západoevropany z unijní politiky, že rozšíření o nás a další země z Východu bylo předčasné?
To byl hodně rozšířený názor. Dodneška je spousta lidí, kteří si myslí, že nové země nejsou, řekněme, psychicky připravené na to se podílet na tom projektu. Že evropská integrace je pro ně jen o penězích. Ukazují na Maďary a Poláky a říkají: "Měli jsme pravdu, koukejte, jsou nezralí." Tyhle názory byly silné v belgické politice, ve Francii a v dalších zakládajících zemích EU. Vzpomínají, jak to bylo prima ve dvanácti nebo patnácti členech. Že si sedli kolem jednoho stolu a tam si povídali. Intimita v těch sedmadvaceti zmizela. I z novinařiny v Bruselu.
V jakém smyslu?
Změnilo se to kvůli digitálnímu pokroku. Dneska se všechno streamuje, všechno je online, všechno se dá dohledat zpětně. Většina novinářů pracuje z domova a nechodí do institucí, pokud se nepotřebují s někým individuálně potkat. Tehdy okolo vstupu, kdo nebyl na midday briefingu, každodenní tiskovce komise, nic neměl. Tiskové středisko bylo tak pro 300 lidí a muselo se přijít aspoň o čtvrt hodiny dřív, aby si člověk vůbec sedl. První řady byly obsazené, tam byly Financial Times, Frankfurter Allgemeine Zeitung, Le Monde. Šlechta. Všichni nosili obleky, a dokud oni měli otázky, nikdo jiný se neptal. Až posléze začali mluvčí dávat otázky dalším hlásícím se novinářům. Tohle všechno teď odpadlo. Všichni jsou online a v mikině.
Vyznamenání pro novináře?
Později jste z ČTK odešel a začal pracovat jako úředník v Evropské komisi v Bruselu. Jak byste tu instituci popsal českému publiku?
Je to obrovský úřad, kde pracují tisíce lidí. Jeho specifikum je, že jsou to lidé 27 národností. Já jsem v týmu měl běžně jedenáct, dvanáct národností. Intelektuální úroveň lidí v komisi je obecně velmi vysoká, jazykové znalosti obrovské. Ta instituce má potenciál. Na druhou stranu je to byrokratický moloch se svými zásadami a pravidly, která nejsou vždy pochopitelná. Pokud bych mohl něco změnit na chodu EU, změnil bych komunikaci komise. Umožnil bych vysokým úředníkům, expertům, aby mluvili na veřejnosti a s novináři. To teď nejde. Je to mimořádně rigidní. Evropská komise se tím střílí do vlastní nohy.
Přes dvacet let jste žil v Bruselu, což řada Čechů považuje za nepřitažlivé místo. Měl jste to město rád?
Brusel je moc sympatické město. Není to žádný architektonický skvost, ale má to několik přidaných hodnot. Jednou z nich je, že to je slepenec devatenácti vesnic, takže každá část má nějaké svoje specifikum, nějaké milé zákoutí. A je to velmi kosmopolitní město. Díky evropským institucím a vysokému procentu Arabů, kteří tam žijí, je z toho multikulturní směsice, což se odráží na nabídce ve městě. Bruselské festivaly, filmy, výstavy, kultura obecně, jsou naprosto famózní. Nehledě na to, že jste odsud za hodinu v Paříži, za hodinu v Amsterdamu a za hodinu a půl v Londýně.
Petra Mašínová, bývalá mluvčí českého zastoupení v Bruselu, řekla v našem rozhovoru, že kdyby mohla, udělila by vám státní vyznamenání za pomoc při cestě Česka do EU. Přijal byste ho?
Od Petry Mašínové bych určitě jakoukoli medaili přijal. Já si ale myslím, že novináři nemají dostávat státní vyznamenání. Já jsem dostal několik zlatých per v ČTK, to bylo pro mě nejvyšší ocenění. Pokud by ho někdo možná měl dostat, byla by to právě ČTK. Moji nadřízení včas pochopili, že být v Bruselu je důležité. Dali mi naprosto volnou ruku, mohl jsem psát články, dlouhé analýzy, které nikdo nepsal a byly potřeba. Když se dnes někdo podívá do databanky ČTK, je tam všechno o tom, jak se vstupovalo. Krůček po krůčku, centimetr po centimetru.
