Mnoho manželů bylo v bojích trvajících od roku 2011 zabito, skončilo za mřížemi nebo zmizelo v uprchlických táborech. A ženy musejí najednou vystoupit do popředí. Musejí vychovávat děti bez partnerů. A také je nakrmit. Vycházejí proto z domů a některé úplně poprvé chodí do práce.
Dvaatřicetiletá Fatima Rawassová si neuměla před válkou ani představit, že by došla sama na nákup. Její muž ale před třemi lety zemřel při výbuchu a ona se musela najednou o vše postarat. Začala chodit do školy a nakonec si loni v květnu otevřela vlastní kosmetický salon.
"Dříve se ženy všeho bály," svěřila se americkému deníku The New York Times, který novou realitu syrských žen popisuje. "Teď už se není čeho bát," věří Fatima.
Sama přitom vzpomíná, že cizího muže viděla poprvé až ve svých 19 letech, když jí bylo oznámeno, že si ho bude brát za manžela. Nejprve ho odmítla, ale nakonec se do něj zamilovala a ke svatbě skutečně došlo. Zatímco ona se tradičně starala o domácnost a děti, on zařizoval všechno potřebné venku a vydělával truhlařinou peníze, ze kterých rodina ve východním Aleppu žila.
Jejich město ale zničily na padrť boje mezi vládními jednotkami a rebely, v roce 2016 bylo východní Aleppo zcela v troskách. Manžel Fatimy skončil ve vězení povstalců, protože se odmítal k nim připojit, a jeho žena se musela poprvé postavit na vlastní nohy. Doteď vzpomíná, jak šla poprvé sama nakoupit.
Aby dostala manžela z vězení, prodala všechno, co mělo cenu. Manžel jí po propuštění na svobodu řekl, že doufá, že ona ho přežije, protože z nich dvou považoval za silnější právě ji. Druhý den ho zabil letící šrapnel.
Fatimě trpící těžkými depresemi se tak život změnil definitivně. Salon si nakonec otevřela díky půjčce od humanitární organizace Červený půlměsíc. Nyní pracuje, přestože vyrostla s otcem, který jí říkával, že zaměstnání by ji vystavilo lačnícím mužům. Ani dnes se mu nelíbí, že jeho dcera podniká.
Fatima si je ale jistá tím, co dělá. "Když pracujete, nemusíte nikoho žádat o nic," řekla deníku s tím, že závislé ženy lze snadno využívat.
V jednom ale Fatima svému otci zatím odporovat nedokáže. Přestože se znovu zamilovala, neodváží se přes zákaz znovu vdát.
Jdu do práce, oznámila jsem doma
Čtyřiačtyřicetiletá americká křesťanka Paro Manoukianová si v Aleppu po rozvodu ještě v začátcích války otevřela oděvní dílnu. Deníku New York Times svěřila, že polovina jejích zaměstnankyň v konfliktu přišla o manžela, syna nebo bratra. Dalším jejich manželé pracovat zakazují.
"O rozvod jsem požádala já. Ale jsem si jistá, že kdybych se teď vdala, můj manžel by se chtěl rozvést, protože celý den pracuji," říká Manoukianová.
Také její zaměstnankyně Hajat Kashkashová musela svému muži prostě oznámit, že si už našla zaměstnání. "Jdu do práce," řekla. A on nakonec souhlasil. Nyní Hajat žije život podobný tomu západních žen.
"Než opustíte dům, musíte všude uklidit. Po práci přijdete domů a jdete vařit," vysvětluje. Práce pro ni představuje také únik od reality, ve které její dva synové narukovali do syrské armády.
Před svými dětmi do práce utíká také čtyřiačtyřicetiletá Fatima Kelzyová. Vdova se šesti neprovdanými dcerami. "Pracuji pro své děti, protože jsem zároveň matka i otec," vysvětluje.
Nedostatek ženichů
Kvůli tomu, že mnoho mužů ve válce zemřelo, mají také mnohé mladé Syřanky toužící po rodině strach, zda vůbec najdou manžela. "V Sýrii nejsou žádní muži," stěžuje si šestatřicetiletá Afraa Dagherová. "V mém věku jsou okolo samí mučedníci nebo vojáci," dodává.
Mnohé ženy tak snižují své nároky na ženicha. Dříve přitom bylo běžné očekávat od něj k tradiční svatbě hezké auto, dům nebo kilogram zlatých šperků, popisuje list New York Times.
"Ženy se stávají rovnými mužům," tvrdí dnes devětatřicetiletý Muhammad Dagher, který před třemi lety znovu otevřel svoji oděvní továrnu. Přiznává ale, že zprvu byl zájmem žen o práci překvapen a platil jim méně, protože je považoval za slabé a nezkušené. Dnes už otočil. "Pracují stejně," říká.
