Praha - Íránský režim pod nadvládou prezidenta Hasana Rúháního zakazuje obyvatelům mnoho druhů západní zábavy. V zemi platí mimo jiné také přísná omezení v oblasti hudby. I proto se v Íránu daří undergroundu.
K němu patří dýdžejové Araš s Anúšem. Dvojice mladíků, která vystupuje pod přezdívkami Blade & Beard (v překladu Čepel & Vousy), hraje hudební styl rave. Jedná se o elektronickou taneční hudbu, kterou íránská vláda jako množství dalších hudebních stylů nepovoluje.
O hudebnících a jejich obtížné cestě za svobodnou tvorbou vypráví snímek Íránský rave od švýcarské režisérky, původem z Německa, Susanne R. Meuresové.
Dokument se představí divákům filmového festivalu o lidských právech Jeden svět. Ten začíná v pondělí 6. března v Praze.
Převážně skryté autentické záběry z mobilních telefonů Araše a Anúše nastiňují přísný svět islámu v Íránu. Dvojice po večerech nezákonně hraje ve sklepech, na poušti i na jiných utajovaných místech.
"Revoluce" i v hudbě
Tvrdé zákony týkající se umění panují v Íránu v podstatě nepřetržitě od roku 1979, kdy v zemi proběhla islámská revoluce. Tehdy se dostal k moci šíitský duchovní ajatolláh Rúholláh Chomejní, který oficiálně nastolil teokratický stát.
Konzervativní Chomejní nejenže označil západní hudbu za příliš "opojnou", ale zakázal i tradiční perskou tvorbu. Mnoho umělců tak postupně odešlo do jiných zemí.
Po smrti Chomejního v roce 1989 se situace trochu uvolnila, ale ne na dlouho. V roce 2005 tehdejší prezident Mahmúd Ahmadínežád zakázal v íránské státní televizi a rádiu skladby ze západního světa, a to včetně klasické hudby.
Obdobné poměry panují v zemi dodnes, kdy se u moci drží Rúhání.
"Stejně mizerný Írán"
"Žádný pokrok od Rúháního?" ptá se Anúš zaměstnance jedné restaurace, kterému se marně snaží udat své CD. "Ten systém je stejně mizerný jako předtím," odpoví mu muž.
Rúhání přitom ve volbách, ze kterých v roce 2013 vzešel jako vítěz, sliboval celkové přiblížení země k Západu.
Uvolnění situace se ale obyvatelé nedočkali. Místo toho těm, kteří hrají zakázanou hudbu nebo provozují jinou nepovolenou činnost, hrozí pokuty, vězení a v některých případech i trest smrti. Nejvyšší možný trest může čekat zejména ty umělce, kteří píší skladby s politickým podtextem.
Vše navíc důkladně kontroluje mravnostní policie, která v zemi funguje právě od islámské revoluce. Dohlíží i na ženy na ulicích, jestli mají na hlavě hidžáb.
V Íránu je běžný černý trh nejen s hudbou, ale i s filmy, knihami, alkoholem nebo léky. Hudební underground se v blízkovýchodním státě těší velké oblibě i díky tomu, že podle údajů organizace United State Institute of Peace žije v současné době v Íránu více než 60 % lidí mladších třiceti let.
Araš a Anúš tak tajně přepravují hudební nástroje přes policejní kontroly a vytrvale obcházejí obchody a kluby, kde se snaží prodat svoji tvorbu.
"Nic západního!"
Bez tolik potřebného povolení od úřadů se hudbě navíc nedá věnovat jinak než nelegálně.
Založit kapelu, hrát před živým publikem nebo vydat CD v Íránu není snadné. Na vše je potřeba razítko ministerstva kultury. Album například nesmí obsahovat anglický název nebo zobrazovat ženu.
"Nic západního!" varuje úřednice, když se dvojice Íránců pokouší získat povolení pro svou činnost. "Tento typ hudby není povolený. Pouze klasické piano a klasická hudba je povolena," zaznívá od jiného úřednického stolu.
Když Arašovi a Anúšovi přijde pozvánka na největší techno festival na světě Lethargy ve švýcarském Curychu, stojí před nimi důležitá otázka. Odejít na Západ?
"V Evropě také není jednoduché dělat hudbu, ale aspoň budeme mít budoucnost," je přesvědčený Anúš.
Raving Iran (Íránský rave). Režie: Susanne Regina Meures. V zemi panuje tvrdá kázeň, cenzura, ulice křižují hlídky mravnostní policie. Odpovědí mladých je ilegální hudba a undergroundové večírky, které mají setřást všudypřítomný tlak. Araš a Anúš dělají rave music v zemi, kde je to úředně považováno za dílo Satana. Párty se pořádají v bunkrech nebo na poušti, provází je strach z razií, bití a vězení. Dvacetiletí kluci na systém vyzrají, svépomocí vydají nepovolené CD a získají pozvání na mezinárodní festival ve Švýcarsku. S vymodlenými vízy v kapse jim začíná nelehké rozhodování. Chtějí opustit domov a požádat o azyl? Svíravou atmosféru dokumentu podtrhují autentické snímky skryté kamery mobilního telefonu.
