V Deklaraci nezávislosti Spojených států amerických její autoři napsali, že "pokládáme za samozřejmé pravdy, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni". Je to text z roku 1776, ale otroctví bylo v USA legální ještě sto let poté a diskriminace byla zákonem zakázána až v 60. letech minulého století. Jak je to možné?
Lidé, kteří ten dokument napsali, nemysleli ani ženy, ani původní obyvatele Severní Ameriky, ani otroky. Řada zakladatelů Spojených států byli sami otrokáři. Takže tímhle jsou míněni jen bílí muži a ta citace vlastně nikdy nebyla pravdivá.
Souvisí s tím takzvaný institucionalizovaný nebo institucionální rasismus, kterým se dnes zabýváte i vy ve svých výzkumech?
Existuje několik forem rasismu. Pojem, který jste zmínila, se používá pro pravidla a fungování institucí, jež neusilují o to, aby jejich dopady byly diskriminační nebo rasistické, ale přesto tomu tak je. Patří tam třeba fungování trhu s hypotékami. Pak je rasismus strukturální, který vznikl v historii, třeba tím, že černoši byli vyloučeni z možnosti vlastnit dům, studovat nebo spořit majetek. Tahle pravidla už dneska neplatí, jejich důsledky ale stále vidíme.
A také je samozřejmě rasismus osobní, kdy má člověk problém nebo předsudky vůči nějak vymezené skupině lidí.
Rasismus v hypotékách i vzdělávání
Rasistická diskriminace tedy nemusí být nutně záměr?
Ne. Když se hovoří o rasismu, je to nejčastěji právě o té jeho osobní, cílené formě. Jenže ty další dvě, které jsou pevně zakořeněné v našem politickém systému a projevují se ve školství, zdravotnictví nebo politice, způsobují mnohem větší nerovnosti.
Můžete jmenovat nějaké příklady?
Podle mě je jeden z největších problémů financování veřejných škol. Platí se z peněz, které místní samosprávy vyberou na dani z nemovitosti. To vytváří enormní motivaci pro bohaté lidi, aby se sestěhovávali na jedno místo, protože tím přímo ovlivní, jak dobrou školu budou moci navštěvovat jejich děti.
Vytváří se tím obrovské rozdíly v kvalitě škol a i tohle pravidlo má svůj původ v historii.
Jak to?
Já se například věnuji výzkumu hypotečního trhu. To, jestli člověk na úvěr dosáhne, a bude si tak moct koupit nemovitost, je dodnes ovlivněno sérií zákonů, které přijala federální vláda na začátku 20. století. Usnadnily nakupování nemovitostí natolik, že se na řadě míst vyplácelo víc, než kolik dělal pronájem. Domy se tak staly základem osobního bohatství řady Američanů, i tyto zákony v sobě měly zabudovaná segregační pravidla.
Jaká například?
Každou rezidenční oblast hodnotily na škále od A (nejlepší) až po D (nejhorší). Kritérii bylo to, jaké obchody nebo firmy v místě působily, ale především rasové složení obyvatel. Pokud v dané oblasti žil jediný černoch, fakticky to garantovalo hodnocení D.
Černoši po celé zemi tak většinou žili v nejhůř hodnocených oblastech. A v nich bylo prakticky nemožné získat hypotéku.
Jak se tohle rozlišení projevuje dnes?
Poskytovatelé hypoték říkají: "My nediskriminujeme Afroameričany, oni jen prostě nemají dost majetku, abychom jim mohli dát půjčku." Jenže to je způsobené hlavně tím, že předci dnešních Afroameričanů nikdy neměli rovné podmínky k nastřádání majetku.
Být chudý vyjde dráž
Viděla jsem video, ve kterém černošská obyvatelka jednoho z amerických měst reaguje na kritiku za rabování, jehož se její komunita dopouští. Hájí to slovy, že přece "nerozbíjí svou vlastní čtvrť, protože jejím lidem v ní nic nepatří". Souvisí to s tím, co jste teď popsal?
Rozhodně. Existuje spousta výzkumů, které potvrzují, že podíl obyvatel na komerčních aktivitách je v černošských čtvrtích menší. A že maloobchodní ceny jsou tam vyšší než v bělošských, stejně jako služby, které nabízejí banky nebo jiné finanční instituce. Takže nejenom že existuje nerovnost v přístupu k majetku nebo podnikání, ale být chudý vlastně vyjde dráž.
Čím je rozdíl v cenách způsobený?
Podle mě tím, že lidé, kteří v těchto čtvrtích žijí, mají jen velmi omezené možnosti nakupovat jinde. Nemají třeba auta a nejsou tolik mobilní. Nemůžou si dojet vyřídit, co potřebují, jinam a za lepší cenu.
Rozbíjení výloh je tedy projevem frustrace nad dlouhodobě a historicky danými životními realitami?
Ano. Abych parafrázoval Martina Luthera Kinga (jeden z vůdců hnutí za rovná občanská práva, pozn. red.): Výtržnost je jazykem těch, kteří nejsou slyšet.
Jacob William Faber
Americký sociolog působící na Newyorské univerzitě ve Spojených státech je expertem na takzvanou "prostorovou nerovnost", tedy nespravedlnost v přístupu lidí jiné barvy pleti ke kvalitnímu bydlení, zdravému životnímu prostředí a obecně rovnému zacházení ze strany úřadů nebo policie.
Vystudoval sociologii na Princetonské univerzitě a městské plánování na Massachusettském technologickém institutu (MIT)
Zmínil jste několik statistik, které přetrvávající nerovnost a rasismus popisují. Do jaké míry o těch číslech veřejnost ví? Uvědomuje si je?
Jen omezeně. Podle mého jedním z největších úspěchů hnutí za občanská práva černochů v 60. letech bylo to, že se veřejné projevy rasismu staly nepřípustnými. Následovalo ale to, že se řada institucí uchýlila k méně očividným, legálním praktikám. Třeba realitní makléři se snaží černochy přimět k tomu, aby si kupovali nemovitosti spíš v černošských čtvrtích.
Hlídky, které chytaly otroky
Instituce, která se v posledních týdnech znovu stala symbolem pro zaujatost proti černošskému obyvatelstvu, je policie. Proč?
I v tomhle případě je užitečnější uvažovat na strukturální nebo institucionální úrovni spíš než na té osobní. Bezpochyby existuje celá řada policistů, kteří nijak zaujatí nejsou, nicméně způsob, jakým policie funguje, dopadá nerovně na bělochy a na černochy.
První policejní jednotky v USA byly původně hlídky, které chytaly uprchlé otroky. Později se policisté aktivně podíleli na násilí proti bojovníkům za černošská práva, o tom jsou historické záznamy. Dnes se to projevuje například tím, že je mnohem pravděpodobnější, že policisté na ulici zastaví a použijí násilí proti černým než proti bílým Američanům.
Projevuje se to i u prokurátorů nebo soudů?
Ano, rozhodně. Zatímco běloši častěji užívají nebo prodávají drogy, Afroameričané jsou kvůli tomu častěji zadržováni. Černoši mají menší šanci, že je soudce propustí na kauci. A když běloch zabije Afroameričana, je méně pravděpodobné, že dostane trest smrti než naopak. To nám všechno ukazují statistiky.
Co nám statistiky říkají o případech, jako je vražda George Floyda, která rozpoutala současné protesty? Přibývá jich?
Nemůžeme to s jistotou říct, protože nemáme k dispozici dost informací. Dřív než lidé začali nosit u sebe chytré telefony, kterými lze podobné činy nahrávat a sdílet na internetu, se zprávy o těchto případech často ztrácely v oficiálních záznamech. Docházelo k nim, ale až teď je vidíme častěji a jasněji.
Jako před 50 lety
Řekl byste, že je těžké být Afroameričanem ve Spojených státech? Psychologové už dříve varovali, že rasismus způsobuje zdravotní problémy, teď ho za příčinu "zdravotnické krize" prohlásilo několik měst.
Já jsem velmi rád, že jsem Afroameričan. Ale je pravda, že rasistické podmínky, ve kterých žijeme, dělají život náročnější. Varování psychologů, která jste zmínila, jsou dost depresivní. A samozřejmě je těžké srovnat se s událostmi z posledních týdnů.
Nicméně s televizními pořady, ve kterých žádní Afroameričané nevystupují, s reklamami na oblečení, kde žádní nejsou, se setkáváme každý den. Zažíváme nerovnost v práci a ve škole. V tom, jak jsme zastoupeni v politice. Tahle nízká, ale trvalá úroveň stresu je mimo jiné jedním z důvodů, proč se černoši dožívají nižšího věku než běloši.
V médiích se objevují také popisy případů, kdy nečernošští obyvatelé zavolali policii na své černošské sousedy z obavy, že se vloupávají do bytu. Ten jim přitom patřil. Nebo zavolali strážníky na ulici, protože měli "pocit strachu" z Afroameričanů. Bojí se vás bílí spoluobčané?
Nemyslím si, že je to tak všeobecně, ale řada z nich takové pocity určitě má. Je ale důležité, že když lidé zavolají policii, vědomě volají na pomoc někoho, kdo představuje zdroj násilí, které pomáhá rasovou nerovnost udržovat.
Takže já se takovým případům někdy směji, ale pak si vzpomenu třeba na to, jak někdo zavolal policii na 12letého chlapce s hračkou ve tvaru zbraně. A ta policie ho zastřelila. V zemi, kde je naprosto legální mít zbraň na veřejnosti (jde o případ Tamira Rice v Clevelandu v roce 2014, pozn. red.).
Řekl byste, že Spojené státy se staly méně rasistickými? Od 60. let se třeba zrušily segregační zákony, ale jde ten trend pozitivním směrem?
To je moc dobrá otázka. Odpověď na ni záleží na tom, podle čeho to budeme hodnotit. Když se podíváme na průzkumy, které se lidí ptají, jestli mají něco proti sňatkům napříč rasami nebo tomu, aby lidé jiných ras kupovali nemovitosti, tak je ten pokrok obrovský. To ale nereflektuje celou realitu.
Co se třeba zhoršilo?
Nerovnosti v majetku jsou dnes horší, než byly v roce 1981, kdy jsem se narodil. Nerovnost v tom, kolik lidí je ve vězení. Už nyní víme, že pravděpodobnost úmrtí na koronavirus je vyšší u Afroameričanů. Za posledních 50 let se nezměnilo ani zaostávání Afroameričanů v podílu zaměstnanosti. Děti černochů jsou minimálně stejně, ne-li víc oddělené od bělochů oproti situaci před 50 lety. To, že vám bude na ulici někdo rasisticky nadávat, je ale méně pravděpodobné.
Politická korektnost jako nepřítel číslo 1
Jak si stojí období vlády prezidenta Donalda Trumpa?
Věci se dramaticky zhoršily. Trump například v jedné republikánské debatě řekl, že největším problémem Spojených států je politická korektnost. Myslím, že moc dobře věděl, co tím chce říct: že je znovu v pořádku projevovat se rasisticky. A počet zločinů motivovaných rasovou nenávistí se od té doby skutečně zvýšil.
Věříte, že za takových podmínek může mít to, co se v Americe odehrává v posledních týdnech, nějaký dlouhodobý pozitivní dopad?
Většina mých studentů šla studovat proto, že chtějí změnit svět. Říkají mi, že jsem pesimista a že bych měl věřit ve vítězství spravedlnosti.
A mají pravdu? Nevěříte, že vyhraje?
Já nevěřím, že se může něco podstatného změnit, dokud bude Trump sedět v Bílém domě. Na druhou stranu, kořeny dnešního rasismu mají původ v zákonech, které přijaly minulé americké vlády. Takže víme, co jsme udělali, abychom se dostali až sem - to nám naznačuje i cestu, jak to vzít zpět.
