Praha - Když se 8. srpna 2008 v půl jedenácté dopoledne blížil expres Comenius ke Studénce, seděla Tereza Vilišová na sedadle v uličce, zády ke směru jízdy. Nejspíš jí to zachránilo život. Za pár vteřin narazila souprava do zříceného mostu, vagon s volným vnitřním prostorem byl zcela zničený a řada lidí v něm mrtvých nebo zraněných. "Náraz mě zatlačil do sedadla. Do prostoru jsem vyletěla až ve chvíli, kdy se vagon převrátil," vzpomíná herečka Národního divadla.
Když rachot a skřípání, které náraz provázely, utichly, vystřídal je nářek zraněných. "Poté, co jsem si uvědomila, kde je podlaha, strop, a cítila, že se můžu hýbat, slyšela jsem křik a pláč. Byla tam pod troskami mrtvá těla dospělých i zaklíněné děti. Snažili jsme se jim s jednou cestující pomáhat, než přijeli záchranáři," vzpomíná šestatřicetiletá žena, která při nehodě utrpěla zranění zad a dodnes trpí posttraumatickým šokem.
Tereza Vilišová (36 let)
Česká divadelní a televizní herečka. V roce 2004 vstoupila do angažmá v ostravském divadle Petra Bezruče. Za roli Amy v divadelní hře Můj romantický příběh získala v roce 2014 cenu Thálie cenu i Alfréda Radoka. Od roku 2015 je členkou činoherního souboru Národního divadla. V televizi ji mohli diváci vidět například v seriálu Život a doba soudce AK, Četníci z Luhačovic nebo Doktor Martin. Hrála i v televizním filmu Ženy, které nenávidí muže.
Těžší než se vyrovnat s vlastní újmou je však podle herečky pocit bezpráví, který u přeživších trvá už osm let a čtvrteční rozsudek okresního soudu v Novém Jičíně ho jen prodloužil. Zprostil totiž obžaloby z obecného ohrožení všech deset obviněných ze stavebních firem. "Je to pro všechny, kteří jsme v tom vlaku byli, další šok. Nechápu, jak je možné, že po tolika letech padne takový rozsudek. Nevím, jestli deset obviněných jsou jen malé ryby a ti skutečně zodpovědní jsou jinde. Je nepochopitelné, že neumíme přijít na to, kdo za neštěstí nese vinu," řekla.
Generálním dodavatelem stavby byla společnost Dopravní stavby Ostrava (dnes Eurovia), důležitým subdodavatelem společnost Bögl & Krýsl, na stavbu dohlížela Správa silnic Moravskoslezského kraje. "Šílené, že způsobili neštěstí, při kterém zemřeli lidé, další byli tak těžce zranění, že jim to zkazilo život, a oni mohou stavět dále. Ani nevím, jestli se vůbec pořádně omluvili," dodala herečka, která často myslí na rodiny zemřelých a těžce postižených. "Vím, jak je to těžké pro nás, kteří jsme nebyli těžce zranění, se s následky nehody vyrovnat, natož pro ně," říká.
Vilišová je v kontaktu i s některými dalšími přeživšími účastníky nehody. Všechny prý spojuje pocit bezmoci. "Nikdo se pořádně nezasadil o to, aby se neštěstí řádně vyšetřilo. Máme tak pocit, že lidský život tady nemá hodnotu," vysvětlila.
Pro lidi, které nehoda postihla, je i kvůli neexistenci viníka daleko těžší se s jejími následky vyrovnat. "Stále se to vrací, těžko se přes to přenášíme," říká Vilišová, která sama vede soudní spor, kde žádá o odškodnění za utrpěnou psychickou i fyzickou újmu. "Jsem sice šťastná, že jsem přežila, ale cítím se ponížená, když jsem to já, kdo musí dokazovat míru svých následků. Mám se cítit, jako kdybych si něco vymýšlela, přitom by to mělo být naopak," míní.
Vilišová, která obdržela v roce 2014 Cenu Thálie, svůj boj s posttraumatickým stresovým syndromem popisuje jen nerada. "Nemohla jsem spát, potila se, lekala, plakala, musela o nehodě stále mluvit, pak zase nemohla, střídalo se více fází. Dodnes je pro mě jakékoliv cestování, v autě, tramvaji i jízda výtahem stres. Zvládám to s obtížemi, ale zvládám. Musím," říká.
Je znát, že i po letech je pro ni těžké o celé události hovořit. "Připadám si navíc nepatřičně - já jsem přece přežila. Ale soucítím s lidmi, kteří přišli o zdraví či blízké, a nemůžu se smířit s tím, že za jejich neštěstí nikdo stále nenese vinu," popisuje.
Celý případ však rozsudkem nekončí. Státní zástupce se proti němu odvolal, takže kauza bude pokračovat u krajského soudu.
