Praha - KSČM se do případné vládní spolupráce (ať už v jakékoliv podobě) příliš nehrne. Vládní angažmá zničilo francouzské a italské komunisty, tichá podpora by rozhodně nebyla ve stylu "my vás podpoříme a vy se dělejte, co chcete", říká v rozhovoru pro Aktuálně.cz předseda komunistických poslanců Pavel Kováčik.
ČSSD si nicméně nechala vypracovat pro svoji potřebu průzkum, podle kterého sice není její případné vládnutí s komunisty široce podporovanou variantou, ale nejlépe by nadpoloviční většině voličů ČSSD vyhovovala sociálně demokratická vláda s tichou podporou komunistů.
Není divu. ČSSD zatím veškeré průzkumy preferencí favorizují (i když interní průzkum ukázal pokles podpory po kauze Rath). Při příštích volbách do sněmovny by se ale mohla lehce opakovat situace z roku 2010: ČSSD sice zvítězí, nebude mít ale s kým sestavit koalici.
Právě proto uvnitř sociální demokracie sílí debata (a interní průzkum ji jen potvrzuje), zda si už troufnout koaličně spolupracovat i s KSČM.
Proto i deník Insider začne teď v létě vydávat "medailonky" předních komunistů, kteří by mohli ovlivnit politickou šachovnici, ale pro veřejnost dosud zůstávají spíše v pozadí.
A.cz: Dovedete si představit spolupráci s ČSSD na vládní úrovni?
Kováčik: Hra se hraje až na základě rozdaných karet a karty rozdají voliči. Ale já si dovedu představit ledasco. Pro nás ale není primární touha po jakékoliv účasti v jakékoliv vládě. Víme, že v Evropě existují mnohé případy, kdy komunistické strany za přístup k vládě za téměř jakoukoliv cenu doplatily, třeba Francouzi nebo Italové.
Nejdřív budeme mluvit o nepodkročitelných bodech našeho programu. Je to pud sebezáchovy.
Bianko šek bychom ČSSD nedali
A.cz: Co jsou takové body?
Neumím si třeba představit, že bychom ustoupili od majetkových přiznání, od změny naší účasti v některých našich zahraničních misí – teď myslím těch, co nejsou pod mandátem Rady bezpečnosti OSN – Afghánistán, Irák případné další konflikty, které kde budou.
Nebo zvyšování spoluúčasti občanů ve zdravotnictví, snižování podílu státního pilíře v důchodech nebo zvyšování věku odchodu do důchodu. A je pro nás důležitá energetická bezpečnost – hlavní musí být jaderná energie.
A.cz: Říkal jste, že pro některé komunistické strany v Evropě byl vstup do vlády polibek smrti. Nebojíte se tedy vlastně vstoupit do vlády?
Politická strana je tady od toho, aby usilovala o podíl na moci. Problém není v tom vstoupit, nebo nevstoupit. Ale každý, kdo nenaplní očekávání voličů, to odnese. To nechceme, jsem stranou s velmi dlouhou tradicí, kterou chceme do budoucnosti ještě na hodně dlouho prodloužit.
A.cz: Takže co byste preferovali: přímou účast ve vládě, nebo tichou podporu třeba za posty ve sněmovně?
Volby můžou dopadnout tak, že budeme třeba jedinou opoziční stranou, nebo to vítěz voleb sestaví s někým jiným, aby nás eliminovali. Ale proč bych teď měl preferovat jednu z těch možností? Jedno je jisté: i případné umožnění menšinové vlády by nebylo ve stylu „my vám to umožníme a vy si dělejte, co chcete“. I v tom případě bychom chtěli prosadit hlavní programové priority.
Spolupráce v krajích byla pokusným balónkem
A.cz: Jak byste charakterizoval současnou spolupráci s ČSSD ve sněmovně?
Spolupráce celkem probíhá, komunikujeme, i když máme programové různosti. S narůstajícím časem, jak to vidím já, se spolupráce spíše utužuje a sbližuje. Jak se objevují kontroverzní témata, začíná opozice více své kroky koordinovat.
A.cz: V ČSSD jsou ale jednak zastánci spolupráce s komunisty, jednak ti, kteří zdůrazňují, že platí Bohumínské usnesení ČSSD, tedy zákaz spolupráce na vládní úrovni. Sondovali jste se navzájem?
Tak daleko nejsme. Je věcí ČSSD, jak se s tím vyrovná. Nechci jim dávat žádné podmínky typu těch, které někdy dávají funkcionáři ČSSD – já po nich nechci, aby změnili název, vzdali se toho či onoho programového postulátu. Ale Bohumínské usnesení je podle mého názoru dávno vyčpělé.
Otřepané fráze, že komunisti nemají žádný koaliční potenciál, teď vzaly za své slušnou spoluprací v některých krajích. Dokonce jsme si vyzkoušeli i to, že tam můžeme koexistovat i na exekutivní úrovni.
A.cz: Brali jste to tedy jako zahřívací kolo?
Zcela určitě je to možné tak brát. Je to poprvé, co se takto otevřeně sociální demokracie na krajské úrovni k této spolupráci přihlásila. Koaliční potenciál můžeme vzájemně docela dobře uplatnit.
Značka KSČM je i marketingový tah
A.cz: Říkáte, že je Bohumínské usnesení vyčpělé. Není ale vyčpělý i název "komunistická"?
Lze to tak vnímat. Dokonce bych i váhal, jestli ano, nebo ne, kdybychom byli stranou na hranici volitelnosti. Ale značka KSČM má dnes u občanů dobrý zvuk. I z hlediska čistě marketingového, nebo volebního manažeringu...
A.cz: Jsem rád, že jste to přiznal...
Tak prostě je to dobrá značka.
A.cz: Když ale vezmu program, je to program sociálně demokratické nebo socialistické strany...
Nemyslím. My přece toho Marxe respektujeme ve všech jeho rozměrech – i v tom, že vše se vyvíjí. A když se dříve myslelo, že se společenská změna dá řešit výhradně násilím, tak dneska je to jinak. Dneska je upřednostněn politický souboj, jednání a dohoda a dokonce jsem přesvědčen – a máme to i v programu, že odmítáme násilí...
Věříme ve změnu společnosti, ČSSD ne
A.cz: A to je to, v čem cítím rozpor. Pokud říkáte "vše se vyvíjí", tak klasická komunistická strana...
Klasická komunistická strana stejně jako klasická sociální demokracie 20. let prostě nejsou. Rozdíl je v tom, že zatímco se sociální demokracie v kapitalismu docela dobře uhnízdila a chce jej pouze vylepšovat, my si myslíme, že je možná a dokonce nutná a že jednou přijde ještě další společenská změna.
Přijdou ekologické požadavky, souboje o vodu, konflikty o zdroje. Zisk přestane být hlavním motivem. Hlavním motivem bude dostatek potravy, životní úroveň lidí, vyvře obrovská disproporce sever-jih.
A.cz: Takže změna přijde – podle vás – konfliktem?
Ale ona může přijít i tím, že to nebude možné dále snášet a že se musíme dohodnout. Jistě, může to být lokálně zdrojem konfliktu, už dnes jsou války na Středním východně de facto bojem o zdroje energií.
A.cz: Pokud mluvíte o "celosvětovém řešení", nehrozí tím diktatura?
Když se většina domluví, to přece není diktatura.
