Pane profesore, očekával jste takové rozhodnutí Ústavního soudu?
Do minulého týdne jsem ho určitě nečekal. Vzhledem k dosavadní judikatuře Ústavního soudu jsem měl pocit, že to podání nebude úplně úspěšné. Od té doby, co minulý týden začaly prosakovat různé informace, jsem počítal s tím, že něčemu vyhověno bude. Ale i na základě toho jsem měl pocit, že se to bude týkat jen d’Hondtovy metody (dosavadní způsob přepočtu hlasů na získané mandáty, pozn. aut.), nikoliv koaličních klauzulí (doposud potřebných 10 procent pro dvojkoalice, 15 procent pro trojkoalice, pozn. aut.). V jistém smyslu jsem tedy překvapený.
Jakou dosavadní judikaturu jste měl na mysli?
Primárně je to usnesení Ústavního soudu, které se týkalo reakce na volby v roce 2006, kdy si stěžovali Zelení na problém disproporce v Libereckém kraji (Zelení tam získali devět procent hlasů, ale žádné poslanecké křeslo, pozn. aut.). Tehdy to rozhodnutí po technické stránce připravoval pan profesor Filip (soudce Jan Filip byl soudcem zpravodajem nynějšího rozhodnutí Ústavního soudu, pozn. aut.), který byl tehdy asistentem soudce zpravodaje Jiřího Muchy.
A mně se zdálo, že když je ten nyní rozporovaný problém dost podobný tomu, který tehdy vedl Ústavní soud v uvozovkách vedený panem profesorem Filipem k názoru, že to není protiústavní, že by to mohlo nyní vyznít stejně. Nicméně to nevyznělo stejně.
Souzníte tedy s aktuálním rozhodnutím Ústavního soudu?
V zásadě ano, protože si myslím, že nepředvídatelnost a nahodilost fungování volebního systému v závislosti na tom, jak jsou poskládány voličské preference v různých krajích, je deficitem, který má dost zásadní dopad na dostupnost volebního práva i na poměrnost volebního systému. Na ty koalice jsem neměl silný názor, lze to posuzovat řadou různých úhlů pohledu. Ústavní soud ony koaliční klauzule v jednom případě nezrušil (v roce 2001, pozn. aut.), teď je zrušil. Takže v tomto ohledu jsem byl dost neutrální.
Dříve to ústavní deficit nebyl
Lze podle vás současný nález číst tak, že všechny dosavadní volby po roce 1998, po kterém začal platit nyní zčásti zrušení volební zákon, byly protiústavní?
To se takhle číst nedá už z toho důvodu, že přinejmenším pan profesor Filip vypíchl, že volby dopadají různě podle toho, jak jsou nastaveny voličské preference. Jednak ve vztahu ke stranám a jednak v jednotlivých krajích. Předmětem výhrad jsou volby 2006 a 2017, ale už ne 2002, 2010 nebo 2013. A to prostě proto, že kandidují různé politické strany, které mají různě rovnoměrnou nebo nerovnoměrnou podporu, jsou různě velké nebo malé, a ten systém vykazuje deficity podle toho, jak jsou tato hlediska nastavena.
Pojďme to uvést na konkrétním příkladu.
Třeba problém roku 2017 byl, že máte jedno velké hnutí ANO, pak dlouho není nikdo. V této atypické situaci z hlediska našich dosavadních volebních výsledků získává hnutí ANO výrazný bonus na úkor těch podreprezentovaných starostů, lidovců a dalších. To byl ten zásadní problém.
Ale volební systém by měl být přece spravedlivý za všech okolností bez ohledu na to, zda je, či není v rozložení politických sil atypická situace, ne?
Souhlasím s vámi v tom směru, že je podle mě dobře, že to Ústavní soud dnes udělal právě takto. Bude dobře, když se volební systém podaří nastavit, aby byl neutrální, férový a předvídatelný. Aby nebylo důležité, jestli volíte starosty, nebo hnutí ANO nebo v Karlovarském, či Středočeském kraji. Tohle tedy Ústavní soud odstranil.
Jenom si prostě myslím, když jste tu otázku formuloval tak, jestli všechny volby byly takto zatížené, tak mám pocit, že právě jenom ty dvoje v letech 2006 a 2017. Ostatní dopadly víceméně proporčně. Ale současně připomínám, že problém, který byl Ústavním soudem nyní identifikován a byl označen za závažný, tak jeho rozhodnutí reagující na volby z roku 2006 vyznělo tak, že tento problém rozměr ústavního deficitu nemá.
Možná bude stačit drobná změna
Rozhodnutí Ústavního soudu přišlo osm měsíců před volbami do Poslanecké sněmovny. Je takové načasování problém?
Není to šťastné. Mám pocit, že mělo být před rokem, před půl rokem. Zkrátka aby doba, kdy můžete reagovat nějakou komplexnější diskusí, byla dostatečná. Protože teď popravdě řečeno máte orientačně tři měsíce na to, abyste to domluvil a schválil a měl pocit, že volby nejsou ohroženy, protože víte, že v květnu máte publikovánu ve sbírce novelu volebního zákona. A to není času mnoho. Je tedy dost pravděpodobné, že dohoda se bude hledat spíš na drobnějších posunech.
Kdyby někdo z politických stran měl představu zásadních změn volebního systému, tak je samozřejmě není schopen realizovat. Zatímco kdyby bývalo to rozhodnutí Ústavního soudu přišlo před rokem, tak prostoru by bylo víc. Tedy zdá se mi, že shoda bude hledána na něčem, co bude představovat drobnější posuny parametrů, které umožní disproporci odstranit nebo snížit.
V čem by tedy mohla spočívat změna volebního zákona, aby se stihla včas připravit?
Záleží na tom, do čeho se chcete pouštět. Kdyby byl Ústavní soud zrušil volební kraje, tak by to podle mého názoru byl fatální problém. Zasáhlo by to do vnitřního života stran nebo do generování kandidátek. Zatímco když je to v uvozovkách jen ta d’Hondtova metoda přepočtu, tak ta se netýká organizace voleb, ale týká se až toho, co se děje s odevzdanými hlasy. A to ne v okrskových komisích, ale až v softwaru Českého statistického úřadu. To je samozřejmě podstatné, ale v zásadě se netýká nás voličů.
V posledních dnech se opakovaně objevil návrh mého kolegy pana docenta Marka Antoše, dříve vyslovený panem docentem Janem Wintrem (oba jsou ústavní právníci, pozn. aut.). A podle něj možná bude stačit, kdyby se provedla drobná změna spočívající v prohození kroků. Zatím je to tak, že se sesbírají hlasy, ty se podle míry volební účasti přidělí krajům a v krajích se přidělují politickým stranám. To pak přesně vede k tomu, že v malých krajích malé strany nebodují.
Jak zní návrh vašich kolegů?
Jejich náhled je takový, že by se v prvním kroku mohlo udělat to, že se řekne, kolik politické strany dostaly celostátně hlasů, na základě toho dostanou počet poslanců a v druhém kroku se počet poslanců přiděluje do krajů, což je z našeho hlediska voličského druhotné. Ale podstatné je, že tam ty poslance mají.
Já to sice nejsem schopen spočítat, ale kdyby tohle vedlo ke kýženému efektu, tedy odstranění disproporce mezi kraji týkající se počtu poslanců, tak se v zásadě jedná o úpravu jednoho ustanovení a zbytek může zůstat plus minus stejný. Ani to neznamená, že by se musela opustit d’Hondtova metoda. Pokud by to měla být úprava tohoto typu, tak se mi zdá, že je možné se na tom shodnout.
Předvolební koalice nesou výhody i rizika
Kdo by měl být nyní hlavní silou přípravy upraveného zákona? Má to být ministerstvo vnitra, které je za organizaci voleb zodpovědné?
Nejsem si jistý, jestli tahounem bude ministerstvo vnitra. Je docela dobře možné, že klíčovou platformou budou poslanecké a senátorské kluby. A z jejich jednání třeba vzejde poptávka, aby ministerstvo vnitra připravilo nějaké technické varianty, spíš než že by to bylo opačně. Tedy že by vnitro něco připravilo a kluby ať se k tomu vyjádří. Zkrátka se mi zdá, že to je věc v té míře citlivá, že politické strany budou chtít hrát aktivnější roli.
Kde by jednání o novém zákonu měla začít?
Myslím, že na začátku může být nějaká politicko-odborná sešlost, kde se bude diskutovat, co se s nálezem Ústavního soudu dá dělat. Tam by mohl nějaký odborník, příkladem kolega Antoš či Wintr, říct, že z nálezu plyne tohle a k tomu existují soubory řešení minimalistické, střední, radikální. A představitelé klubů si do toho promítnou pozici své strany. Tedy co si myslí, že jim nejvíce pomůže nebo nejméně uškodí. Z toho pak vzejde nějaká většina. A nemusíte mít 200 poslanců a 81 senátorů pro to, abyste to schválil. Stačí 101 a 41. A na konci může přijít závěr, že se jde minimalistickou cestou, střední nebo maximalistickou, a podle toho ať to ministerstvo vnitra napíše.
Ústavní soud také zrušil povinné kvóty pro koalice, už tedy neplatí 10 procent pro dvojkoalici, 15 procent pro trojkoalici a 20 procent pro čtyřkoalici. V úvodu jste říkal, že v tomto jste neutrální. Proč?
Ústavní soud roku 2001 řekl, že koalice není nic, co bychom našli v předpisech ústavního pořádku, tudíž to není nijak chráněno a v zásadě záleží na zákonodárci, jak s tím bude ve volebních předpisech pracovat. A zákonodárce s tím pracoval tak, že stanovil klauzule pět, deset, patnáct a dvacet procent.
Nebo to může být tak, že řeknete, že když volební zákon připouští koalice, činí je stejným volebním subjektem jako politické strany. I když je tedy složena z více politických stran, je to pořád jeden subjekt. Čili pokud je stanovena klauzule pět procent, platí pro každý subjekt bez ohledu na to, jestli je to strana, nebo koalice. Pak byste byl u stávajícího řešení, kdy Ústavní soud sčítací klauzule umazal.
Je tedy podle vás v tomto ohledu rozhodnutí Ústavního soudu logické?
Mně se spíš zdá, že poměrně dobrý smysl dávala úprava z 90. let. Tehdy byla klauzule pro koalice sedm, devět a jedenáct procent. Tím se to sice pro koalice ztěžovalo, ale nebylo to postavené tak, že každý člen koalice musí přinést pět procent nebo jeden musí přinést o to více, aby se s ním ten druhý svezl. Ale nebylo to pro koalice tak odrazující, jako byla stávající, nyní zrušená, úprava.
Na jednu stranu je správné, že se politické strany integrují před volbami, vytváří větší názorové bloky a dávají voličům šanci volit někoho, kdo má větší šanci uspět a nepropadnout pod těmi pěti procenty. Ale jde o to, aby takové koalice vydržely i po volbách a nebyly jen formálním nosičem, který přivede do sněmovny pět nebo šest droboučkých politických stran se dvěma nebo třemi poslanci.
To by přispělo k fragmentaci Poslanecké sněmovny, což by nebylo žádoucí. Mohl by to být problém z hlediska vytváření akceschopné většiny. To je v zásadě ten důvod, proč jsem zdrženlivý. U koalic vidím evidentní předvolební výhody, ale současně určitá povolební rizika v závislosti na tom, jak vážně je míněno jejich spojení.
