Jak s odstupem více než pěti let hodnotíte akci Děkujeme, odcházíme?
Byla to obrovská akce a stála nás kus života. Byly nás čtyři tisíce a řekl bych, že výsledek je tomu úměrný. Kdyby se nás za to postavilo víc, tak by se to nemuselo řešit na tři doby. Samozřejmě že my jsme splnili svoji stránku bez výjimek. Bohužel, druhá strana k tomu přistoupila tak, jak k tomu přistoupila. Například to, že k 1. lednu 2013 bude hrubý plat pro nastupujícího lékaře 1,5 násobek průměrného platu v zemi a trojnásobek pro ty zkušené, samozřejmě realizováno nebylo a není dodnes.
Teď dochází k různým zkreslením. Počet služeb je pořád stejný a je na to čím dál méně lidí, tak je logické, že těm zbylým roste plat, ale za tu cenu, že dělají mnohem víc přesčasů, a ne proto, že jim stoupá základní plat. Kdyby se sliby splnily tak, jak bylo dohodnuto, dneska neřešíme ty katastrofy. Exodus pořád pokračuje.
Máte pocit, že tehdejší ministr zdravotnictví Leoš Heger podepsal memorandum, protože v té chvíli nemohl jinak, ale pak ho nedodržel?
To je těžké. Já nemůžu doložit, že už tehdy věděli, že memorandum nesplní. Nechci fabulovat. Ale výsledek je, že se to nesplnilo, a bylo pro mě úplně fascinující vidět tiskovku Miroslava Kalouska s Hegerem, ať vláda okamžitě dá zdravotníkům peníze, že tady je závazek a tak dále. A chytře se vykrucovali, že kdyby nepadla vláda, že by to splnili. To určitě ne, naopak ze zdravotnictví tehdejší ministr financí Kalousek vysával přes DPH peníze ven a dobře věděl, jak škodí zdravotnictví a jak zdravotní daň odchází někam jinam, a neudělal nic.
Podle Hegera ani odbory memorandum nesplnily, protože nepomohly hledat cestu k větší efektivitě zdravotnictví.
Ti lidé už padají na hubu, víc už dělat nemůžou. Kdyby dělali jen to, co po nich chce zákon, tak už se to zhroutilo. A on místo, aby si toho vážil, tak pořád ještě říká tyto fráze.
Zdravotnictví ale není jen lidská síla, dá se tam šetřit i na jiných věcech. Leoš Heger mluvil o léčebných postupech, o předepisování zbytečného množství léků...
Moji členové jsou v podstatě z 95 % řadoví lékaři, to znamená, že nemají tu moc, aby rozhodovali o preskripci, o postupech. To je v rukou managementu oddělení a tam z 95 % nejsou moji členové. Po lékařích můžete chtít, aby dodržovali předpisy a dělali, co nejvíc umějí. To dělají.
Když se vrátíme k průběhu samotné kampaně, tak mnozí vám tehdy vyčítali, že je až příliš drsná a za hranou. Jak na to dnes reagujete?
Myslím, že to bylo přesně tak, jak to mělo být. Kdyby kampaň byla měkká a nezajímavá, tak by neměla žádný efekt. Já jsem si dobře hlídal, aby tam nebyly věci, které už by byly za hranou. Někdo si může myslet, že mám posunuté hranice. Mně to je jedno. Symbol černobílá sanita byl vynikající. Ale samozřejmě jsem si nepřál, aby cestu k našim platům dláždily mrtvoly.
Sám jste říkal, že jste do toho investovali spoustu času, energie, najali jste si externí agenturu. Nepřijde vám ten výsledek přece jenom málo? Teď je to memorandum vlastně jenom kusem papíru.
Pokud to řeknete takhle, tak ano, máte pravdu. Na druhou stranu je třeba se podívat také na to, že nás mělo být deset tisíc, ale pak byl výsledek úplně jiný. To není o tom, že jsem prohospodařil šanci. Myslím si, že v té době by nikdo na mém místě neudělal nic jiného. Dobře, můžete říct, že jsem měl přesvědčit asi víc než čtyři tisíce lidí. Ale zkuste někomu říct, že když dá v době krize čtyři tisíce lidí výpověď z práce, že to je málo. Jsem realista a vím, že kdyby nás bylo šest nebo sedm tisíc, tak jsme to měli.
Co je nejhorší, že ti, co se nepřidali, mají stejné čerpání. Neriskovali vůbec nic, ale sedm osm tisíc měsíčně dostanou. To je demoralizující. Pro mě je splnění memoranda dost zásadní úkol, který mám před sebou. Dokud se nesplní, nemám pocit, že je to vyřízené. Ten závazek neukončeného na sebe beru.
Proč se nepovedlo k podání výpovědi přesvědčit více lékařů?
Měl jsem kolem sebe lidi, kteří mi říkali, že jsou v důchodu, a proto nemohou. Říkal jsem jim, že naopak právě oni mohou. My, co nemáme důchod, když prohrajeme, tak jsme na tom hůř. Pak jsem tam měl člověka, který měl šest dětí a nezaměstnanou manželku a šel do toho. Každý jsme jiný. Já si vážím každého, kdo se připojil. Výpovědi jsme sbírali koncem listopadu, ale člověk vlastně končil až po Vánocích, deadline byl k 31. prosinci. Nevím, jestli je šťastné o Vánocích myslet na to, že od ledna jste ve výpovědi. Tím ale nechci říct, že kdybychom to nedělali kolem Vánoc, že nás mohlo být sedm tisíc. Snažím se jen zpětně hledat slabá místa.
Teď mi někdo bude říkat, že jsme neměli podepisovat žádné memorandum. My jsme dostali ten text. Zjišťovali jsme, co je to vůbec memorandum. Jestli si to dobře pamatuju, tak toto byla mezinárodní smlouva nižšího stupně. Považuji za klíčové, že v preambuli je Česká republika, jednalo se o mezinárodní smlouvu. To nebylo tak, že by nějaký Heger s Engelem něco podepsali a po nás potopa. Já jsem to považoval za závazek České republiky.
Vláda se k tomu ale teď nezná. Říká, že pro ni to není právně závazné.
To jsou jenom tlachy. Kdyby to tak bylo, tak se o tom možná vůbec nebaví. Oni dobře vědí, že to takhle není. Pro mě je navíc důležité, že když je v preambuli Česká republika, tak já s tím můžu do Lucemburku a pak se uvidí, jestli to platí, nebo ne.
A já do toho půjdu, mně je to jedno. My už jsme poslali předžalobní výzvu ministerstvu zdravotnictví. Od října do konce roku měli dva měsíce na to, aby se se mnou někdo sešel a řekl: „Tak pane doktore, nechceme vláčet Českou republiku, je to nepříjemná záležitost. Víme, že je tady vůči vám dluh, a navrhujeme takovéto řešení.“ Se mnou se dá mluvit.
A sešel se s vámi někdo?
Ne. Já nebudu prosit o řešení. Já jsem dal najevo, že jsem ochoten si za tím jít. Jestli o mně někdo pochybuje, tak udělal chybu.
Není možné, že vláda počítá s tím, že soudy jsou u nás tak pomalé, že už se to jejich funkčního období týkat nebude?
Na to by vám museli odpovědět oni. Já nemám tu moc, abych to hnal k soudu, já jenom trpělivě vyčkám. Nejsem tak naivní, abych si myslel, že v prvním kole přijde jasná výhra. Ale znovu říkám a věřím tomu, že jim nadrobím v Lucemburku. Myslím, že to už bude jiná karta, tam takovéto hrátky půjdou stranou. Tam pochopí, že jsme byli podvedeni. Pokud si země chce zachovat tvář, tak by se to mělo vyřešit.
Co říkáte na krok ministra Němečka, který se k vám připojil a navrhne vládě zvyšování výdajů na zdravotnictví o deset miliard ročně po dobu tří let?
Upřímně, znáte ministra, který by toto neodsouhlasil? To by si vystavil stopku automaticky. Ale druhá věc je, že i když se nás tady sejde padesát a my si to tady odsouhlasíme, tak stejně nejsme schopni přimět ministra financí Andreje Babiše, aby to realizoval. To je ale role premiéra – má svého člověka v resortu a koaliční partner mu řešení kazí. Vadí mi také, že ministr financí nenese odpovědnost za zdravotnictví. On brání řešení ve zdravotnictví, aniž má přímou odpovědnost.
Ty jeho řeči, že je zdravotnictví černá díra a podobně, jsou urážlivé. Já s ním i z velké části souhlasím. S tím, že se krade, do politiky šel. Ale je v ní už dva a půl roku a nezměnil rétoriku. Tak se ptám, co pro to pan Babiš udělal? Nic, pořád to jenom už třetí rok říká dokola, ale neudělal nic. Měl by alespoň ukázat nějakou kauzu, kde někdo něco ukradl. Ať ho zavřou. Ale prázdná slova tohoto typu, to mi přijde trochu moc. To skutečně uráží zdravotníky, kteří dřou, a dobře se z toho má někdo jiný.
Není podle vás možné, že už nazrál čas na Děkujeme, odcházíme 2?
Já si dokonce myslím, že přezrál, že jsme to měli řešit dřív. To jsem i chtěl. Ale v roce 2010 na nás nasazovali, že si bereme pacienty jako rukojmí, že vydíráme a podobné nesmysly. Teď jsme v situaci, kdy se zdravotnictví úplně drolí i s naší intenzivní pomocí ve snaze to udržet alespoň v mezích, ve kterých to je, a v mezích zákona. Myslíte si, že by bylo chytré to teď nějakým protestem dorazit a nechat si pak líbit, že tohle všechno jsme způsobili my? Že my jsme to pacientům vzali? Stojím si za tím, že jestli byla někdy špatná chvíle, tak je to teď. Protože teď to jede přesně tam, kam jsme říkali, že to dospěje. My to teď držíme, aby to jelo jenom takhle pomalu.
S lékařskou komorou teď pravidelně na tiskových konferencích burcujete, že situace ve zdravotnictví je kritická...
Dokonce nás zlehčují, že to už děláme mnoho let. To je proto, že jsme viděli trochu dál. Je to cyklus, který jede s určitým zpožděním. My vidíme, jak se situace zhoršuje, ale než to třeba pochopí běžný občan, tak to samozřejmě bude chvíli trvat. Dneska naštěstí pacienti ještě nerozumějí té podstatě.
Myslíte, že je to naštěstí? Přeci byste právě veřejnost měli chtít získat na svou stranu…
To je těžké. Když půjdu do servisu s autem a oni mi řeknou, že je tam potřeba něco opravit za 20 tisíc, musím jim věřit. Nemám možnost říct si, že si to opravím sám. Musím doufat, že ten člověk je odborník a že mi dá kvalitní radu a nebude ze mě jen tahat peníze. Ale když řeknete pravdu, že zdravotní péče není dobře zajištěná, tak to vypadá, jako že pomlouváte a šíříte poplašnou zprávu.
Fór je v tom, že pacienti jsou v podstatě sobci. Čerpají to, co mají, a dokud v nemocnici toho doktora vidí, tak jsou spokojení. Pokud se stále bude tvrdit, že zdravotnictví nějak funguje, nejsme schopni prodat realitu. Ale můžeme snad zdravotníkům říct, aby pracovali místo na 150 % jenom na 100 %? Za takové výroky bych se styděl. Šli jsme dělat medicínu proto, abychom lidem pomohli. Ale jsou to spojené nádoby a nesouhlasím s tím, aby lékaři svým entuziasmem museli vykrývat systémové chyby. Je potřeba, aby někdo už uvěřil tomu, že to je problém.
