Praha - Na smrt první pacientky, o kterou se v Ugandě staral, student lékařství Lukáš Malý nikdy nezapomene. "Pamatuji si to úplně přesně. Rozalie ležela v chýši, ženy kolem ní se modlily v místním jazyce. Bylo pět hodin ráno, svítila petrolejová lampa a venku pršelo. Bylo to úplně něco jiného, než na co jsme zvyklí tady v Česku. Byly to pro mě hodně intenzivní pocity," vypráví Lukáš Malý jeden z prvních zážitků z Ugandy.
Společně s kamarády z organizace Shalom for Uganda v africké zemi v roce 2012 pomáhal na klinice zakládat oddělení zabývající se péčí o umírající a nevyléčitelné pacienty - takzvanou paliativní medicínou. Od té doby tam každý rok na několik měsíců jezdí pomáhat. Ve středu za to převzal cenu ministerstva školství pro studenty vysokých škol za mimořádný čin.
"Není to mimořádný čin, ale soustavná práce celého týmu lidí, bez nichž by nic z toho nevzniklo. Vnímám to tak, že jen dělám svou práci, která má smysl. Je důležité zachovat kontinuitu zdravotní péče a snažit se místním lidem předávat know-how více než třeba jednorázovou finanční pomoc," komentuje ocenění Malý.
V Africe se snaží vyjíždět mimo kliniku přímo k pacientům domů. Paliativní péče má sice v Ugandě tradici, ale je špatně dostupná, což se svými službami snaží změnit.
Snaží se neposkytovat péči zdarma. Když někdo nemá peníze, pracuje na pozemku klinik. "Je to oboustranná výpomoc. My je učíme, že nic není zadarmo, a oni nás učí úplně jiný pohled na svět a na problémy kolem nás," vysvětluje Malý.
Práce "zdravotního bratra" mě naučila mnohé
Lukáš Malý pochází z velkého statku ve Slezsku. Chtěl pracovat v zemědělství, ale postupem času od toho upustil a vybral si obor všeobecná sestra na Střední zdravotnické škole v Opavě. Po maturitě v roce 2006 odjel do Prahy a začal pracovat jako sestra v Nemocnici Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze na interně a po roce na anesteziologicko-resuscitačním oddělení. Letos v říjnu tam skončil.
"I po deseti letech v praxi vnímám smrt člověka velmi citlivě. Hodně se mě to dotýká, zvlášť když znám pacienta déle. Ale člověk to musí brát profesionálně. Emoce musí jít částečně stranou, ale na druhou stranu jsou zrovna v oblasti paliativní péče hrozně důležité. V Evropě jsou tyto v jistém smyslu vztahy dost narušené a v praxi to má dopad nejen v komunikaci, ale také ve vztahu zdravotník-pacient," míní.
Když s kolegy z organizace Shalom for Uganda oddělení pro umírající zakládali, nejdříve ordinovali v provizorních podmínkách, pak se přestěhovali do lepšího. Loni se jim podařilo otevřít novou budovu z peněz od dárců z České republiky a z Českého rozvojového fondu.
Nemoc je výzva
Afričané podle Malého vnímají zdraví a nemoc úplně jinak. Ve střední Evropě mají lidé představy, že když je něco bolí, je to špatně, potřebují léky proti bolesti. V Africe to lidé berou částečně jako nějakou výzvu, součást života.
Malý studoval molekulární a experimentální biologii na Ostravské univerzitě v Ostravě, nyní bude končit studia na 3. Lékařské fakultě Univerzity Karlovy. "Na ARU už pracovat nechci, potřebuji změnu. Uvažuji o praktickém lékařství či o interně. Pořád tíhnu k paliativní medicíně a ta se přes internu jako nástavbový obor dělat dá. Také uvažuji o doktorátu v oblasti lékařské etiky či paliativní medicíny, tak uvidíme," říká. Paliativní medicína si v Česku získává své místo, ale jde to velmi pomalu.
Do Ugandy poletí znovu na konci ledna. Tentokrát ale v trochu jiné roli. Bere s sebou rodinu, aby jim ukázal, co všechno se za pět let na klinice zvládlo. "Strávíme tam jen tři týdny. Pracovat zas tak moc nebudeme, hlavně zkontrolujeme, jak to tam funguje, a necháme tam kolegu z Nemocnice pod Petřínem, který na klinice zůstane půl roku a bude tam léčebně-preventivní péči a péči o umírající a dlouhodobě nemocné dále rozvíjet," říká.
