Zničená jaderná hlavice lidem neuškodí

Josef Tuček
25. 1. 2007 13:00
Praha - Jak vlastně celý systém obrany proti raketám, jejíž má být radar ve středních Čechách součástí, funguje? Uvnitř: ANIMACE

A co se stane lidem, nad jejichž hlavami je zničena jaderná hlavice?

Americký protiraketový systém je zatím ve stadiu zrodu.

Podle dostupných informací je určen proti mezikontinentálním raketám (které překonávají vzdálenost delší než 5500 kilometrů a jsou schopny zasáhnout cíl na opačné zemské polokouli), a případně také proti raketám středního doletu (tady se vojenská terminologie různí, ale vcelku se dá říct, že v daném případě to jsou rakety s doletem mezi 2500 - 5500 kilometrů).

Prakticky by systém měl chránit území USA, a po zřízení protiraketové základny v Evropě (pravděpodobně v Polsku) i území jejich evropských spojenců.

Podstatou systému je, že vyslanou raketu zjistí hned při startu špionážní družice. Její let pak sledují radary, mezi nimi i ten, který USA chtějí postavit v Jincích. Ty také navádějí "protiraketu", která má srážkou hlavici s náloží zničit.

Podrobněji to zobrazuje infografika:
(článek pokračuje pod grafikou)


Trosky shoří v atmosféře

Co se stane s raketou po srážce s projektilem, který proti ní vyšle obranný systém ze země?

"Trosky po nárazu shoří v atmosféře, když do ní vstoupí," uvádějí informační materiály Americké agentury pro protiraketovou obranu (MDA).

"K té srážce skutečně musí dojít vysoko nad zemskou atmosférou," hodnotí přední český znalec kosmonautiky Antonín Vítek z Akademie věd. "Hlavice se nárazem rozbije a zničí se také její tepelný štít, který potřebuje mít podobně, jako jej mají přistávací moduly astronautů."

Start obranné rakety Arrow, která má zničit balistickou raketu protivníka.
Start obranné rakety Arrow, která má zničit balistickou raketu protivníka. | Foto: Americká agentura pro protiraketovou obranu (MDA)

Každý z objektů, hlavice i protiraketa, se při srážce pohybuje rychlostí kolem sedmi kilometrů za vteřinu (tedy přes 25 000 km/h). Trosky vzniklé tak strašným nárazem pokračují v letu a jejich směr a rychlost závisí na úhlu srážky.

"Bez tepelného štítu a v takové rychlosti se předměty v atmosféře spálí, maximálně z nich zbudou kousíčky podobné malým meteoritům," konstatuje Antonín Vítek.

Jaderná nálož nad oblaky

Dá se ovšem předpokládat, že pokud někdo vyšle mezikontinentální raketu, nedá do ní konvenční nálož, která nadělá jen relativně malé škody. V takové raketě bude nálož jaderná. Může tedy při nárazu nastat jaderný výbuch?

"To je hodně nepravděpodobné," zamýšlí se Bedřich Heřmanský, profesor Fakulty jaderné a fyzikálně inženýrské ČVUT v Praze.

Protiraketová obrana USA

V současné době má k dispozici:

Protiraketové radary na území USA:

  • základna Clear na Aljašce
  • Cobra Dane na Aleutách
  • Beale v Kalifornii
  • Cape Cod v Massachusetts

Protiraketové radary mimo území USA:

  • Fylingdales, Británie
  • Thula, Grónsko
  • Šakiri, Japonsko

Odpalovací místa raket:

  • Fort Greeley, Aljaška
  • Vandenbergova letecká základna, Kalifornie

 

"Podstatou jaderné exploze je spojení menších, takzvaných podkritických množství štěpného materiálu do jednoho, takzvaného nadkritického množství, v němž se rozběhne řetězová štěpná reakce. To asi ví každý," říká profesor Heřmanský s důvěrou ve čtenáře Aktuálně.cz. "Co je však o něco méně známé: důležité také je, aby se štěpný materiál udržel co nejdéle u sebe. Každý zlomek vteřiny, během kterého štěpná reakce pokračuje a mohutní, dodá explozi více energie."

Štěpný materiál bývá v bombě obvykle uložen v pevném mechanismu, který svým pootočením přiblíží podkritická množství k sobě a až do svého zničení drží štěpný materiál v poloze, kdy v něm běží řetězová reakce.

Z toho podle profesora Heřmanského vyplývá, že když je nárazem mechanismus atomové bomby rozmetán, k jadernému výbuchu vůbec nedojde.

Lepší než dřívější zkoušky v atmosféře

Start střely amerického protiraketového systému
Start střely amerického protiraketového systému | Foto: US Army

Kdyby však navzdory všem předpokladům jaderná nálož přece jen explodovala, nemělo by to nadělat paseku. Ve vzduchoprázdnu nemůže vzniknout tlaková vlna. Radioaktivní materiál z výbuchu, který by postupně klesl do atmosféry, by se rozředil a rozptýlil na velké ploše.

Následky by tedy zřejmě byly menší než při dřívějších zkouškách jaderných zbraní v atmosféře. Ty ukončila smlouva z roku 1963; Francie v nich však pokračovala do roku 1974 a Čína do roku 1980. Zákaz jaderných testů kdekoli jinde než v podzemí byl právě motivován obavami z radioaktivního spadu.

Spíše uran než plutonium

A co může způsobit štěpný materiál z rozbité bomby, který sice nevyvolá explozi, ale klesne do atmosféry?

Nejpravděpodobněji by to byl uran, protože je relativně nejdostupnější. "Zbraňový" uran 235 by mohly teroristické státy získat obohacováním přírodního uranu.

Uran je před štěpnou reakcí jen mírně radioaktivní a například v elektrárnách jej obsluha může brát do ruky v rukavicích. Rozptýlení několika set kilogramů tohoto prvku ve vysokých vrstvách atmosféry by tedy zdravotní ani ekologické problémy nemělo způsobit.

Nebezpečnější je další štěpný materiál, plutonium, které je jedovaté. I v tomto případě se však dá očekávat, že jeho rozptýlení vysoko v atmosféře by problémy na zemi nevyvolalo.

Navíc se zbraňové plutonium 239 v přírodě nevyskytuje, musí se buď vyrábět v jaderném reaktoru, nebo získávat z vysoce radioaktivního vyhořelého paliva z atomové elektrárny. Postup je to technicky náročný a jen málokomu dostupný.

Proto je jen málo pravděpodobné, že by v sestřelené hlavici mohlo být právě plutonium.

Vodíková bomba mimo pravděpodobnost

Radar může mít i méně obvyklý tvar: na snímku radiolokátor typu XBR, který by pravděpodobně byl umístěn v České republice.
Radar může mít i méně obvyklý tvar: na snímku radiolokátor typu XBR, který by pravděpodobně byl umístěn v České republice. | Foto: Americká agentura pro protiraketovou obranu (MDA)

Ještě nepravděpodobnější pak je, že by hlavice skrývala vodíkovou bombu. Její obtížná konstrukce je zatím dostupná jen vojensky vyspělým státům.

Navíc reakci ve vodíkové bombě musí nejdříve odstartovat výbuch klasické atomové pumy. Ta by byla zásahem protirakety rozprášena, jak už je popsáno v předchozích řádcích.

Celkově se tedy ukazuje, že ani zničení jaderné nálože vysoko nad Zemí by nemělo způsobit problémy.

Ty je možné hledat spíše někde jinde.

Požadavek na superpřesnost

Vyslání protirakety vyžaduje nesmírně rychlou reakci. Prakticky by musela vystartovat na cíl nějakých deset minut poté, co se potvrdí start rakety proti území USA, případně jejich spojenců.

"V dosavadních testech dopadl protiraketový systém velmi špatně," kritizuje například Philip Coyle, bývalý činitel Pentagonu a dnes nezávislý konzultant. Naráží na fakt, že v hrstce dosavadních zkoušek, při nichž pozemní personál předem věděl, že probíhá cvičení, jen polovina protiraket trefila cíl.

Podle dostupných informací je na amerických základnách na Aljašce a v Kalifornii k dispozici osmnáct protiraket. Na plánované základně v Evropě (zřejmě v Polsku) by bylo zpočátku umístěno asi deset protiraket.

Už tyto počty ukazují, že systém může být použitelný pouze proti raketám ze zemí podezřelých z terorismu. "Tyto prostředky by neměly dostatečnou kapacitu pro obranu proti mohutnému jadernému arzenálu Moskvy," konstatoval list New York Times.

Moderní rakety obtížným cílem

Propracované rakety vyspělých jaderných zemí mohou nést i několik hlavic, z nichž každá zamíří vlastním směrem. A k tomu mohou nést i několik klamných cílů v podobě balónků z kovové fólie, které v kosmickém vzduchoprázdnu poletí stejně rychle jako hlavice a popletou radary. Zastavit útok takovéto rakety či vícera takovýchto raket by nynější americký protiraketový systém nezvládl.

Mezikontinentální rakety v dnešní době mají USA, Rusko, Čína, Francie, Británie, a dále pak Severní Korea (testy jejích raket však nebyly úspěšné) a na vývoji pracují také Indie a Pákistán (dosud mají rakety středního doletu). Není vyloučeno, že dálkové rakety, zatím v jednoduché podobě, postaví i další země.

Střípek velkých ambicí

Větru nebyly ušetřeny ani lesy na hřebenech Brd. Zde ale způsobil jen drobné škody. Na snímku část vojenského prostoru Jince, jedna z lokalit, o níž se uvažuje pro výstavbu amerického protiraketového radaru. Dříve zde bývaly ruské rakety.
Větru nebyly ušetřeny ani lesy na hřebenech Brd. Zde ale způsobil jen drobné škody. Na snímku část vojenského prostoru Jince, jedna z lokalit, o níž se uvažuje pro výstavbu amerického protiraketového radaru. Dříve zde bývaly ruské rakety. | Foto: Ondřej Besperát, Aktuálně.cz

Nynější protiraketová obrana je jen střípkem velkých plánů, které v březnu 1983 vyhlásil tehdejší americký prezident Ronald Reagan. Program nazval Strategická obranná iniciativa. Jeden z jeho odpůrců, senátor Ted Kennedy, jej vzápětí označil jako Hvězdné války, a tento název se ujal.

Podle původních plánů chtěly mít USA v kosmickém prostoru kolem Země družice, které by cizí rakety ničily laserovými paprsky. Když se to ukázalo technicky nemožné, plány se předělaly na odpalování protiraket z kosmu. S koncem studené války se tyto úmysly smrskly do současné podoby.

Kromě protiraketových střel vypouštěných z pozemních základen však americká armáda stále pracuje na projektu laseru umístěného na letadle (upraveném Boeingu 746-400F). Ten by měl být schopen zničit protivníkovu raketu až na vzdálenost 400 kilometrů ihned při startu.

Akce by se dala uskutečnit pouze z letounu, který už hlídkuje ve vzduchu poblíž podezřelého území. Bylo by na ni sotva pět minut času. První reálný pokus by se měl uskutečnit po roce 2008.

Teroristé mají i jiné možnosti

Kritikové protiraketového systému jej považují za drahý, nespolehlivý a navíc zbytečný.

Podle nich teroristé mohou propašovat jadernou nálož na místo určení lodí nebo autem a žádné rakety k tomu vůbec nepotřebují.

 

Právě se děje

Další zprávy