Bylo mu 40 let, z toho 27 strávil pátráním po mrtvých, od padlých z minulých válek až po oběti současné ruské agrese. Ukrajinský dobrovolník Oleksij Jukov se stal symbolem nebezpečné a často přehlížené práce na frontě. Na začátku srpna ale padl i on.
„Můj manžel je mrtvý,“ napsala ve středu 5. srpna na své facebookové stránce Jevgenija Kaluginová, manželka Oleksije Jukova. Podle jeho spolubojovníka Sergeje Gnězdilova byl Jukov smrtelně zraněn během exhumace těl na kontaktní linii.
Podle starosty Slovjansku Vadima Ljacha Jukovovo auto při návratu z mise narazilo v Limanském okrese na minu.
Kdo byl Oleksij Jukov?
Narodil se v roce 1985 a od mládí se zajímal o hledání pozůstatků války – během druhé světové války bojovaly poblíž Slovjansku Wehrmacht a Rudá armáda a v lesích poblíž města leželo mnoho nenalezených mrtvých.
Postupně se dostal k tomu, že začal pátrat po mrtvých vojácích. Zpočátku pátral po padlých v první a druhé světové válce.
V roce 2014 Ukrajinu zasáhla nová válka. Ta začala v jeho rodném městě, když jej dobyl ruský zpravodajský důstojník Igor Girkin alias Strelkov se svými jednotkami, což znamenalo začátek ruské intervence na Donbasu, kterou spustila revoluce Euromajdan v Kyjevě, jak připomíná německý magazín Der Spiegel.
Od začátku ruské agrese pak zasvětil svůj život evakuaci padlých ukrajinských vojáků z nejohroženějších částí fronty. S nasazením vlastního života (v minových polích nebo pod palbou) vrátil rodinám to nejcennější – možnost vyprovodit své blízké na jejich poslední cestu.
„S Oleksijem Jukovem Ukrajina ztratila víc než jen velmi odvážného muže. Ztratili jsme také velkou naději pro tisíce rodin, které stále čekají na zprávy o svých blízkých,“ dodala na Facebooku 150. samostatná mechanizovaná brigáda.
Absence nenávisti
„Jukov byl výjimečný absencí nenávisti k ruským vojákům, jedinečným přístupem ke smrti a vysokou úrovní profesionality. Pravděpodobně právě toto umožnilo pátrači a jeho týmu pracovat tak dlouho pod palbou ruských dronů a dělostřelectva v oblastech posetých minami,“ popisuje jej web RFE/RL.
„Strašná smrt, hoši. Mohli žít a přinést radost svým rodinám, ale přišli na Ukrajinu, aby položili své životy za kdovíco.“ Těmito slovy Jukov komentoval objevení těl dvou ruských vojáků v jednom z posledních videí, které natočil o své práci před smrtí. Oběma vojákům ukousli nohy divocí psi.
Sám věřil, že duše padlých vojáků, které přišel zachránit před zapomněním, ho chrání před smrtí. Při výkonu své práce mohl několikrát zemřít, ale měl štěstí. Poprvé se to stalo v roce 2022 – on a jeho tým mířili do okupovaného města Svatove v Luhanské oblasti, aby vyzvedli těla šesti ukrajinských vojáků.
Ruští vojáci, kteří s ním vyjednávali, náhle změnili místo doručení těl. Během čekání na vozidlo s ostatky ukrajinských obránců Jukov zjistil, že ruští vojáci hned za nimi zřídili nové kontrolní stanoviště, a ocitl se rázem v okupační zóně.
„Řekl jsem Rusům rusky (a snažil jsem se při tom zachovat svůj charakteristický přízvuk): ,Lidi, nemám čas. Vyhodím těla tady a vrátím se do Svatova.‘ A zamířil jsem k autu,“ popisoval v jednom z rozhovorů.
„Začal jsem vytahovat pytel s těly a zároveň ho otevírat. Vyrazil odporný zápach a začali z něj vypadávat červi. Rusové začali couvat, zakrývali si ústa rukama a zastavovali mě. Nakonec přišli, pomohli mi dát pytel s těly do auta a nechali mě řídit,“ vyprávěl.
Pátrač pak svůj úspěch připsal přímluvě mrtvých: „Přistoupil jsem k tělům a řekl: ‚Kluci, děkuji vám, že jste nás zachránili, že jste tu pro nás byli, když za námi stáli Rusové se zbraněmi.‘ Cítil jsem to přímo a to mi dodalo odvahu,“ popsal.
Ztráta oka ho nezastavila
Několikrát se také setkal s minami. Vzpomínal například, jak na ně narazil při pátrání po těle vojáka z 95. brigády ukrajinských ozbrojených sil. „Šel jsem vpředu, jako vždycky. Slyšel jsem cvaknutí. Okamžitě jsem uskočil stranou – a pak se ozvala exploze,“ řekl novinářům při natáčení zmíněného dokumentu.
„Ležel jsem tam a říkal si: nohy jsou pryč, odteď budu muset používat protézy. Dívám se – pořád tam jsou, ale jsou necitlivé a zraněné, stříká z nich krev,“ vzpomínal Jukov.
Tehdy ale přišel o oko, což mu ztěžovalo pokračování v práci - sledování min pod nohama totiž vyžaduje dobrý zrak. Dva týdny po incidentu přesto o berlích pomáhal vojákům na frontě.
Drony pátrání zkomplikovaly
S rostoucí přítomností dronů v první linii se práce Jukovova týmu stala ještě náročnější. Pátrání pokračovalo v neprůstřelných vestách a přilbách a ve vozidle vybaveném systémy elektronického boje. Své mise museli provádět v noci, nejlépe za oblačného počasí.
Členové pátrací skupiny poté upustili od používání speciálních pytlů na těla – ruská armáda podle Jukova ostřelovala takový viditelný cíl všemi dostupnými zbraněmi. Od té doby byly ostatky přenášeny jednoduše na zádech.
Následně začala být těla přepravována pomocí robotického systému. Pátrače doprovázeli také vojáci, samotná práce na vyzvednutí ostatků však vždy připadla Jukovovi a jeho týmu.
„Můžete zemřít doma, sedět a nic nedělat. Ale abyste přivedli duše zpět – potřebujete vnitřní odvahu a sílu tam jít s vědomím, že to může být váš poslední úkol,“ řekl tehdy Jukov.
Mohlo by vás zajímat: Podívejte se na reportáž z Oděsy (srpen 2026). Celý text si můžete přečíst zde
Sdílet
Nejnovější videa
