Kyjev (Od našeho zpravodaje) - Válka na východě Ukrajiny není jen bojem mezi Kyjevem a proruskými separatisty. Je konfliktem konkrétních lidí s různými osudy.
Doněcké letiště například v uniformě ukrajinské armády brání světoznámý fyzik. Z druhé strany ho skrz hledí sniperské pušky pozoruje drobná osmnáctiletá dívka s nášivkou Doněcké lidové republiky - a snaží se ho zastřelit.
Odstřelovačka Anastasie Sloboďaňuková bojovala čtvrt roku proti ukrajinským silám v Donbasu. Aktuálně.cz s ní udělalo exkluzivní rozhovor.
"Nikdo z mé rodiny nesloužil v armádě. Asi jsem se jako sniper narodila," říká brunetka, která se vrátila na rodný Krym, aby si od války odpočinula.
Aktuálně.cz: Povězte - jak se osmnáctiletá dívka dostane do jednotky bojující proti ukrajinské armádě? Přišla jste a řekla: "Ahoj, chci k vám?"
Anastasie Sloboďaňuková: Ne, když jsem vzala do ruky zbraň, v jednotce už mě všichni znali. Nikoho jsem nešokovala. Jen se o mě strachovali.
A.cz: Jak jste se tedy mezi ozbrojence dostala?
Našel se člověk, který mě učil střílet. Ten mi pak pomohl přesvědčit velitele Motorolu, aby mi dal zbraň.
Nejdřív jsem ale musela dokázat, že s ní umím zacházet. Jeli jsme na střelnici a tam jsem ukázala, že střílet opravdu umím.
A.cz: Co vás přimělo k tomu, abyste se zapojila do konfliktu na východě Ukrajiny?
Nemohla jsem se dívat na muže, kteří mě obklopují. Nemohla jsem jen tak sedět doma.
Šve mě, že tam lidé umírají a někteří jen leží na pohovce a od rána do večera plácají, kdo má pravdu a kdo ne.
A.cz: Politika ve vašem rozhodování žádnou roli nehrála?
Hlavní je pro mě lidský rozměr. Tam umírají lidi. Někomu to může být jedno, ale mně ne!
Kdyby nám Rusko nepomáhalo, byli bychom mrtví
A.cz: Myslíte, že se z neuznané Doněcké lidové republiky stane normální stát?
Velmi doufám, že to tak bude. Jinak by to znamenalo, že všechny naše oběti byly zbytečné.
A.cz: A Rusko? Mnoho stoupenců takzvaného Novoruska kritizuje Moskvu, že rebelům na východě Ukrajiny pomáhá málo...
Kdyby nám Rusko nepomáhalo, byli bychom všichni mrtví. Bojovat s flintami a kulovnicemi není moc pohodlné.
A.cz: Jak dlouho jste bojovala?
V naší jednotce jsem byla tři měsíce. Do boje jsem se ale přímo zapojila až na doněckém letišti.
Nedokážete si představit, jak to tam vypadá. Polorozbořené budovy, rozstřílená technika, trosky letadel - to je něco nepředstavitelného.
A.cz: Jaký okamžik z boje o letiště vám nejvíc utkvěl v paměti?
Máte rádi Aktuálně.cz?
Hlasujte pro nás v internetové anketě Křišťálová Lupa 2015 v kategorii Zpravodajství. Za každý Váš hlas děkujeme!
Nejvíc mi utkvělo v paměti, jak jsme společně s mým přítelem zlikvidovali nepřátelského odstřelovače.
A.cz: Váš přítel také bojuje?
Ano, on je můj učitel. Bojovali jsme spolu, ve dvojici.
A.cz: Cítíte nějaké emoce, když v hledáčku vidíte nepřítele a držíte prst na spoušti?
Ten pocit se mi líbí. V tu chvíli cítím hodně emocí – kromě soucitu.
A.cz: Musela jste si dlouho zvykat na bojové podmínky?
Jediné, co mě šokovalo, byly hygienické podmínky. A ještě neprůstřelná vesta - je těžká. Špatně se v ní spí. Ale to jsem musela. Mina může přiletět i v noci.
Jinak se ke mně mí spolubojovníci chovali dobře a ochraňovali mě.
A.cz: Kolik dívek bojovalo společně s vámi?
V naší jednotce jsem byla jediná dívka. Ostatní dívky slouží ve zdravotnické jednotce.
A.cz: Anastasie, o čem sníte? Co byste si přála?
Sním o tom, o čem sní každá dívka: Chtěla bych mít rodinu, dítě a pušku ráže 12,7 mm, kterou mají Ukrajinci.
