A.cz: Jak rozdílné názory na migraci ovlivnily vztahy mezi Itálií a Českem?
Aldo Amati: Italská média bohužel zaznamenala řadu ostrých prohlášení, která zazněla tady v Česku, což se podílelo na vytvoření dojmu mezi Italy, že Česko je zemí, kterou moc naše obtíže nezajímají. To se ale nijak podstatně nepromítlo do bilaterálních vztahů. Především na severu Itálie vzbuzuje Česko velký zájem jakožto trh pro vývoz a investice. A Prahu v Itálii řadíme mezi evropská města, která je nezbytné navštívit.
Bylo ohledně migrace složité vysvětlit českým představitelům italský pohled? A naopak, jak těžké bylo vysvětlit pohled Prahy v Římě?
Českým přátelům je složité vysvětlit, že touha po lepším životě je tak velkou hnací silou, že přiměje tisíce mužů a žen vydat se na pospas pašerákům, kteří je bez jakýchkoliv skrupulí pošlou na moře na jistou smrt. Válku proti těmto zločincům můžeme vést jedině s podporou úřadů v zemích, kde se tito migranti právě nacházejí. Ale momentálně bohužel nemůže počítat s dostatečnou pomocí Libye, v níž neexistuje dostatečně silná vláda. Takže boj proti pašerákům nemůže být zcela účinný. Italové na druhou stranu obtížně chápou strach Čechů ze ztráty ekonomické stability a bezpečnosti, kterou si momentálně můžou užívat. Jsou zde i historické důvody, které Italové neberou plně v úvahu, ale jež hrají svou roli: události let 1938 a 1968 jsou součástí českého historického vědomí, nebyly zapomenuty.
Nemáte dojem, že mezi Českem a Itálií v minulých letech převládaly spíše rozdíly, nejen ohledně migrace, ale i kvůli české kritice států eurozóny s vysokým státním dluhem, což je i případ Itálie?
Kdo je Aldo Amati?
Rodák ze severoitalského Bergama zastupuje Itálii v Praze od října roku 2014. Tento měsíc končí a stane se velvyslancem ve Varšavě.
Působil na italských ambasádách ve Washingtonu, Moskvě či Londýně.
"Česko během svého působení poznal opravdu detailně," říká jeden z lidí, kteří s ním byli pravidelně ve styku. Důkazem je i to, že se Amati naučil česky.
Ohledně migrace se shodujeme na tom, že je potřeba zastavit plavby migrantů přes Středozemní moře. Ale lišíme se v názoru na to, jak si spravedlivě rozdělit ty, kteří mají právo na azyl. A taky na to, jak zajistit, aby byla při řešení migrace respektována lidská práva a bezpečnost těch, kteří byli zneužiti pašeráky lidí. Co se týče státního dluhu - je pravda, že ten italský je vysoký. Stejně tak je ale pravdou, že Itálie v posledních letech svůj rozpočtový schodek udržuje výrazně pod hranicí tří procent hrubého domácího produktu.
Řada kritiků vyčítá české evropské politice, že není dostatečně jasná. Ostatní země EU tak prý mívají problém pochopit, co Česko vlastně chce. A Česku vyčítají, že je většinou schopno jen kritizovat, nikoliv přicházet s vlastními návrhy. Máte taky takový dojem?
Rozhodně vítám snahu české vlády být v Evropě viditelnější a lépe vysvětlit cíle české evropské politiky. Jsem si jistý, že v hlavních městech ostatních členských zemí tomu budou připraveni naslouchat. Například srpnová návštěva premiéra Babiše v Římě posloužila k užitečné výměně názorů na návrh příštího evropského rozpočtu, kde se shodujeme v pohledu na dotace pro chudší regiony, zemědělskou politiku nebo podporu veřejných investic. Bylo důležité si taky sdělit vzájemné pohledy na to, jak by měla EU v příštích letech vypadat. Evropa je naším společným domovem. Pokud je to nutné, měla by projít nějakými "opravami". Ale rozhodně bychom ji neměli zbourat.
S tím, jak se v Česku v posledních letech měnily vlády, zaznamenal jste nějaké podstatné změny v české evropské politice, nebo převládala kontinuita?
V těchto letech jsem zaznamenal rostoucí snahu vedoucích českých politických elit být v evropských debatách slyšet. Z jejich strany nikdy nedošlo ke zpochybnění hodnoty evropské integrace a úspěchů, kterých jsme v rámci ní dosáhli. Spíše je tu patrná, stejně jako v jiných zemích, rostoucí skepse a negativní zaujetí vůči bruselské byrokracii. Nezapomínejme ale, že to, čeho v rámci EU dosáhneme, vždy závisí na jednotlivých členských zemích. Státy se nemůžou schovávat za Brusel, když samy nemají dostatečnou vůli jednat.
Česko má podstatně rychlejší hospodářský růst než Itálie. Jak se to projevuje z hlediska investic italských firem v Česku a naopak? Má to nějaký vliv na vzájemný obchod?
Čísla mluví sama za sebe: v Česku jsou aktivní stovky italských firem, především malých a středních. Láká je nízká cena práce, menší daňová zátěž nebo nižší ceny energií než v Itálii. Situace se mění, protože i zde rostou mzdy a je stále obtížnější sehnat dostatek kvalifikovaných zaměstnanců. Česko ale i tak zůstává velkým magnetem díky kvalitě života, svým krásám a své poloze uprostřed Evropy. Co se týče Itálie, za poslední čtyři roky se opět zvýšil zájem českých firem o ni. K investicím velkých společností, jako jsou Linet nebo EPH, se přidaly malé a střední podniky, které pochopily, že jakmile se vyrovnají s určitými překážkami na trhu, především s byrokracii a daňovým systémem, otevírá se před nimi možnost vysokých výdělků.
Takže z hlediska vzájemného obchodu jste během svého působení v Praze byl svědkem úspěšných časů?
Itálie a Česko v posledních pěti letech zažily mimořádný nárůst vzájemných obchodních vztahů, obchod se zvýšil zhruba o 30 procent - z osmi a půl miliardy eur na 12 miliard eur. Je to dokladem toho, že naše ekonomiky si jsou velmi podobné, zhruba 90 procent hrubého domácího produktu obou zemí vytváří malé a střední podniky. Míra vzájemné důvěry je vysoká, daří se obchodu v odvětvích s velkou přidanou hodnotou, jako je automobilový, letecký nebo farmaceutický průmysl. Obrovská je i kulturní výměna. Ostatně, Itálie je pro Čechy po Chorvatsku druhou nejnavštěvovanější zemí. Počet Čechů, kteří se v pražském Italském kulturním institutu učí italsky stoupl během jediného roku o pětinu. Taky na politické úrovni se vzájemné vztahy dostaly na vyšší úroveň - během čtyř let se naši premiéři dvakrát bilaterálně setkali. Výmluvné je i to, že přibylo další letecké spojení, a to mezi Brnem a Milánem.
Jak se vám osobně žilo v Praze? Ta je považována za krásné historické město, ale v poslední době se na ni snáší spousta kritiky, například kvůli stavu infrastruktury…
Pro mě to byly čtyři mimořádné roky. Po skončení své diplomatické kariéry se sem chci vrátit a žít právě v Praze. To stačí pro vyjádření toho, jak se mi zdejší život líbil. Má spoustu výhod: například tu každou chvíli můžete jít na koncert vážné hudby nebo mého milovaného jazzu. Ale nejde jen o Prahu, moc se mi líbilo například taky v západních Čechách, na Moravě, a taky v oblastech, které nejsou ekonomicky tak rozvinuté. V Praze sednete do auta a za 10 či 15 minut jste na nádherných místech. Kvalita života je tu vysoká.
To přece platí i o spoustě míst v Itálii…
Vezměte si Řím, o Milánu ani nemluvě - za čtvrt hodiny se rozhodně nedostanete ven z města, dopravní zácpy jsou tam šílené, mnohem horší, než v Praze. Co se týče infrastruktury, za poslední čtyři roky jsem v Praze zažil obrovský nárůst cen nemovitostí. Úplně jsem nepochopil, jestli jde o bublinu, nebo jestli se Praha stane městem jako Londýn nebo Paříž, kam proudí investice z celého světa, což nafukuje i ceny. Praha je ale dostatečně velká pro nové investice. Jako příklad bych uvedl nové obchodní centrum na Chodově, které na mě skutečně udělalo dojem.
Video: Masové deportace migrantů z Itálie? Realita bude jiná, na jihu ale roste frustrace, říká Pieralli
