Dohuk (od naší zpravodajky) - "12 500 dolarů, 13 000 dolarů, 12 000 dolarů," ukazuje prstem na jezídské dívky stojící v řadě jejich otec Hamíd Talú-Dachí. "Tolik jsem zaplatil za každou z nich, abych je vykoupil z rukou Islámského státu. Musel jsem si na to půjčit, kde se dalo."
Starý muž vyjmenovává částky a jeho pět dcer se drží za ruce. Nejmladší je 17 let a té nejstarší 21. Když do jejich vesnice v Sindžáru na severu Iráku vpadla v roce 2014 vojska takzvaného Islámského státu (IS), byly to ještě děti. Přesto se z nich staly manželky džihádistů.
Wiam bylo teprve 13 let, když ji stejně jako její sestry unesli. Oči se jí zalévají slzami, když má vzpomínat na tři roky, které prožila v rodině bojovníka IS. "Chovali se k nám jako ke zvířatům," vzpomíná. "Rozdělili si nás, každý si vzal jednu, po měsíci si nás zase vyměnili, prodávali nás jako otrokyně. Znásilňovali nás a bili. Znásilňovali všechny dívky, kterým bylo alespoň sedm let."
O tom, co během tří let prožily, mluví nerady. Po celou dobu žily odděleně a neměly jedna o druhé žádné zprávy. Své příběhy pak vyprávěly jenom sobě navzájem. "Když moje sestra začne plakat, přesně vím proč. Vím, na co myslí, na co konkrétně vzpomíná, protože jsem to zažila taky. A začnu plakat taky," říká 21letá Ghalia.
Detailům o mučení a sexuálním násilí se vyhýbají. Jestli vojákům IS po neustálém znásilňování porodily děti, neřeknou. Být manželkou islamistů je pro ně už tak velké stigma. "Všechny nás vzali násilím," zdůrazňují stále dokola, jako kdyby jim to nikdo doopravdy nevěřil.
Ghalia měla pravdu. Jakmile jedné z nich začnou téct slzy, ostatní se postupně přidají.
To, co prožily, se raději snaží odhalit skrze příběhy žen, které už veřejně promluvily. "Znáte Nadju Muradovou a její příběh? To, co se stalo jí, se přesně stalo i nám," říká Wiam a její sestry přikyvují.
"Vite, co se pise o tom, co delaji v ISIS zenam? Tak vsechno je to pravda." Mluvila jsem s jezidkami, ktere unesl Islamsky stat, v tomhle uprchlickem tabore v Iraku. Brzy na @Aktualnecz pic.twitter.com/FzPeDVplAO
— Simona Fendrychová (@simonafendr) June 26, 2018
Nadja Muradová je známá jezídská lidskoprávní aktivistka. Pochází ze stejné oblasti, z malé vesnice v Sindžáru. Bojovníci Islámského státu vyvraždili část její rodiny a ji spolu s dalšími ženami unesli do Mosulu, kde ji spolu s ostatními využívali jako sexuální otrokyni.
Nadje se podařilo o několik měsíců později utéct za pomoci jedné mosulské rodiny. Dostala se až do Evropy, kde v roce 2015 promluvila v Radě bezpečnosti OSN o útocích proti jezídům a svých vlastních zážitcích.
"Můžete si ten příběh vygooglit. Všechno, co říká, je pravda," naráží sestry na znásilňování, bití a pálení cigaretami, které Nadja líčí ve své loni vydané knize.
Byla jsem připravená se odpálit
V rodinách vojáků IS fungovaly tehdy náctileté dívky jako otrokyně. Vařily, uklízely, a protože je islamisté pojali za manželky, musely plnit všechny manželské povinnosti. Když neuposlechly, zbili je.
Dávali jim zbraně a nutili je bojovat po jejich boku. A zabíjely? "Samozřejmě," kývají všechny do jedné. "Musely jsme," opakují. "Kdybychom neuposlechly, zabili by nás."
O válce a islamistické ideologii, kterou se jim snažili nacpat do hlavy, mluví dívky mnohem otevřeněji. Jezídové nejsou muslimové, mají vlastní náboženství, a tak islamisté nutili unesené jezídky konvertovat. "Snažili se nám vymýt mozky. Dávali nám drogy a snažili se z nás udělat sebevražedné atentátnice. Kdyby nepřišla armáda a nezachránila mě, udělala bych to. Byla jsem připravená se odpálit," říká 17letá Wiam.
Wiam jako jednu z mála loni v Mosulu osvobodila irácká armáda. Ostatní čtyři musel Hamíd vykoupit. Se dvěma ženami má ale celkem 28 dětí. Jeho nejmladší dcera, dnes patnáctiletá dívka, je stále u IS. Nemá o ní žádné zprávy. Za některé jeho další děti po něm islamisté žádají výkupné. "Další peníze už ale nemám," namítá.
Někdy islamisté sami požadují výkupné, jindy zase unesenou dívku někdo pozná, vyfotografuje a sdílí na sociálních sítích. Podle Hamída je ale lidé většinou nechtějí zachránit, chtějí na nich vydělat. Ti, kteří žili pod nadvládou IS, pomohli jeho čtyřem dcerám utéct výměnou za peníze.
Nejstarší Ghalia žila pod kontrolou Islámského státu celé tři roky. Svou rodinu se jí podařilo kontaktovat prostřednictvím aplikace WhatsApp na mobilu džihádisty, se kterým žila v jednom domě. Jednoho dne odešel a telefon zapomněl doma. Dala o sobě vědět a otec mohl začít shánět peníze na výkupné.
S Islámským státem jsme ještě neskončili
Hamíd přišel celkem o více než 20 členů své velké rodiny. "Chceme dostat alespoň nějaké informace. Jestli zemřeli, ať nám to řeknou. Abychom aspoň mohli vystrojit pohřeb," zoufá si.
Celá početná rodina dnes žije v několika stanech v uprchlickém táboře nedaleko kurdského města Dohuk na severu Iráku. Jen několik desítek kilometrů od svého rodného Sindžáru. Vrátit se ale nechtějí. Jsou jezídi, a jak sami říkají, bez mezinárodní ochrany se necítí bezpečně. "Vím o lidech, kteří se přidali k IS a po jeho porážce se zase vrátili jakoby nic," vysvětluje Hamíd své obavy.
"S Islámským státem jsme neskončili, dokud všichni naši bratři z jezídské komunity nebudou zachráněni. Až se to stane, teprve potom budeme oslavovat vítězství," říká Hamíd rok po vyhnání IS z Iráku. "Protože jsme jezídi, nikdo pro nás nic neudělá."
Podobně mluví i další obyvatelé uprchlického tábora Esyan, který se nachází jen pár kilometrů od Dohuku a několik desítek kilometrů severně od Mosulu, bývalé bašty Islámského státu. Vznikl právě v roce 2014, když IS obsadil Sindžár a tamní jezídi začali prchat. Usadili se tady a v průběhu let sem přicházeli další.
Zasloužíme si víc
Jsou mezi nimi hlavně ženy, kterým se podařilo utéct. Protože muže islamisté rovnou zabíjeli. Jejich příběhy jsou podobné a všechny spojuje stejný osud: stigma nevěst Islámského státu.
Jednatřicetiletá Mineva žije ve stanu sama se svou asi pětiletou dcerou. Vypadá alespoň o deset let starší a působí plaše a nesměle. To, čím si prošla, ale naznačuje, že je silnější, než se na první pohled zdá.
Přišla o manžela a dva syny. Neví, jestli žijí nebo jsou někde naverbovaní jako bojovníci IS.
Sama žila tři roky s islamistou, který si ji po obsazení a vyvraždění celé vesnice vzal. "Už jednu manželku měl. Drželi si mě tak i s dcerou jako služku. Znásilňoval mě, mučil mě… Všechno jsem to vydržela, jen když neubližoval mé dceři," vypráví. Když dcerka na chvíli vyběhne ven hrát si, popisuje tichým hlasem, jak ji její samozvaný manžel nahou svazoval, bil a pálil cigaretami.
"Myslím, že potřebuji psychologickou pomoc, mám zlé sny, a kdykoliv v noci vidím muže s plnovousem nebo černou barvu, jakou měli na vlajkách, vyděsím se," líčí.
Z Minevy je stejně jako z Hamídových dcer cítit křivda. "My jsme zažily to, o čem všichni ve světě mluví. My víme, jaké to je, žít pod nadvládou Islámského státu jako ženy. Proč to nikoho nezajímá?" ptá se.
Reportáž vznikla díky podpoře Ministerstva vnitra ČR poskytnuté organizaci CARE v západním Mosulu.
