Život v Aleppu? Jen těžko představitelná hrůza, říká syrská lékařka pracující v Česku

Jan Gazdík Jan Gazdík
12. 12. 2016 15:21
Syrsko-česká lékařka Samíra Sibaiová utekla i s rodiči do Česka před bombardováním města Homs. "Nebyla voda, elektřina, docházely zásoby jídla. Nejhorší ale byla hrůza z bombardování. Před ním se nikam neschováte," vzpomíná bezvadnou češtinou žena, která mluví plynně i arabsky a anglicky a teď pracuje v Praze. Ve stejné situaci se podle Sinbaiové nyní nacházejí lidé v obklíčeném syrském Aleppu. Drtivou většina východní části města, doposud ovládaného rebely, už podle posledních zprávy dobyla armáda prezidenta Bašára Asada, kterou ze vzduchu podporuje Rusko. V dříve nejlidnatějším syrském městě propukla naplno humanitární katastrofa.
Humanitární situace v syrském Aleppu je kritická.
Humanitární situace v syrském Aleppu je kritická. | Foto: Reuters

Aktuálně.cz: Žila jste v České republice i v Sýrii. Kde jste vůbec doma?

Samíra Sibaiová: Těžko říct. Nejranější dětství jsem prožila v České republice, prvních pět let života. Ale jeho většinu jsem strávila v Sýrii, kam za námi jezdila i česká babička (maminka Samiry je Češka, tatínek Syřan, který v Praze vystudoval medicínu na Univerzitě Karlově – pozn. red.). Vždy tomu bylo tak, že když jsem byla v Sýrii, tak se mi stýskalo po Česku, po Vltavě a Svratce. Když teď naopak žiji už dva roky v Praze, chybí mi zase Sýrie.

Samíra Sibaiová
Samíra Sibaiová | Foto: Jan Gazdík

Vládními vojsky obklíčené Aleppo, v němž stále žije kolem 250 000 lidí, zažívá humanitární katastrofu. V oblasti máte mnoho blízkých a přátel, s nimiž jste v kontaktu. Lze poměry v Aleppu vůbec popsat?

Jsem v kontaktu si lidmi, kteří žili v již neexistujících čtvrtích. Bombardování je srovnalo se zemí. Něčím podobným prošla i má rodina v Homsu. Elektrický proud či pitná voda se staly naprostým sci-fi, takže se lidé spoléhali jen na problematické studně. Docházely i zásoby jídla.

Nejhorší je ale všudypřítomná hrůza z bombardování. Před ním se nikam neschováte. I před sebeúpornějšími přestřelkami se ochráníte, když sedíte doma a zatáhnete žaluzie. Avšak před leteckým bombardováním není úniku – jde o všudypřítomnou smrt a hrůzu.

Kdo přitom trpí nejvíc?

Trpí především malé děti. Stávají se z nich neurotická stvoření.

Moje rodina přijela ze Sýrie před čtyřmi lety krátce před silvestrem. Tehdy byl bombardován Homs, stejně jako je dnes Aleppo. Při novoročním ohňostroji a výbuších rachejtlí prožívali moji blízcí doslova muka a paniku, třebaže věděli, že jsou to jen rachejtle. V obrovském napětí jen seděli a těšili se, až ty novoroční oslavy přejdou. Těžko se to vysvětluje lidem, kteří žijí v míru a blahobytu.

Češi si Putina a Rusy stále idealizují

Máte prostřednictvím vašich příbuzných a známých aktuální informace o lidech obklíčených v Aleppu?

MUDr. Samíra Sibaiová

Lékařka česko-syrského původu, se narodila roku 1981 v Praze, kde její otec studoval medicínu a poté i dělal dvě atestace. Když jí bylo pět let, přesídlila celá rodina zpět do Sýrie. Prožila většinu života v městě Homs, které bylo po vypuknutí syrského konfliktu z velké části zničené bombardováním vládních sil. Vystudovala medicínu na Damašské univerzitě a později se přestěhovala do Egypta, kde si dělala specializaci z endokrinologie a diabetologie. Její rodina byla nucena opustit Sýrii v roce 2012, se zhoršením bezpečnostní situace v zemi, a ona sama se do svého rodného města již nemohla vrátit. Nyní - od konce roku 2014 - žije a pracuje v Praze.

V Aleppu je teď největším problémem plošné letecké a dělostřelecké bombardování. Takové vojenské schopnosti má jen syrská armáda s ruským letectvem. Největší děs vyvolávají barelové či termobarické bomby, které likvidují doslova vše v širokém okolí.

Vy v Česku si Rusy a hlavně Putina stále idealizujete. Ano, jsou to – stejně jako vy – Slované. Ale už v Čečensku dokázali, čeho jsou schopni. Absolutního barbarství.

V diskusích a na sociálních sítích se snažíte ukázat, o co v Sýrii jde. Vaše rodina pomáhá válečným uprchlíkům. Je vůbec nutné lidem v Česku vysvětlovat, co se v Sýrii děje?

Jinak bych se o to ani nepokoušela. Češi si moc nespojují události z roku 2011 s dneškem. Před pěti lety začaly v Sýrii pokojné protivládní demonstrace, při nichž lidé volali po změnách a demokracii. Česká media to tehdy líčila velmi pozitivně.

Co se změnilo?

O Sýrii jste se začali s odstupem let zajímat až kvůli uprchlické krizi. Takže se ze zpráv vytratilo to podstatné: že Syřané jsou národem, který touží po demokracii a který konečně povstal proti diktatuře. Ta ovšem na zprvu nenásilné protesty lidí odpověděla střílením a později i bombardováním. Povstalecké skupiny se začaly formovat až někdy v polovině roku 2012.

Tohle si lidé v Česku většinou už neuvědomují a nechávají se ovládat jen strachem z uprchlické vlny a z Islámského státu. Zcela se pomíjí, že v čele Sýrie stojí diktátor, jenž vyvražďuje svůj národ jen proto, že lidem už s ním došla trpělivost a nechtějí ho dál poslouchat. Tohle je nutné vysvětlovat, aby se Češi zbavili strachu, že se jim sem hrnou extremisté ze Sýrie.

Syrská stabilita, ale pod diktaturou. Proto lidé povstali

Na druhé straně se s uprchlickou vlnou svezli do Evropy i extremisté, kteří se tu nechovají zrovna přátelsky. Zvýšené riziko teroristických útoků tu skutečně je. Jak tohle vysvětlujete?

V Sýrii nyní opravdu působí teroristická organizace Islámský stát. Jde o zločince, kteří ovšem většinou nejsou ani Syřané. Teroristé se snaží využívat i uprchlickou vlnu. Pro Evropu je ale tím skutečným problémem něco zcela jiného a někdo úplně jiný: mnoho islamistů má evropské občanství. Je příliš jednoduché spojovat lidi, kteří prchají před válkou, s teroristickými útoky.

To, že se s uprchlickou vlnou do Evropy dostávají i zločinci, je výsledkem několikaleté nečinnosti mezinárodního společenství. Pět let se v Sýrii válčí, pět let syrská vláda vyvražďuje Syřany. V podobných šílených poměrech se pak někteří Syřané nechávají naverbovat Islámským státem. Mnohdy pod brutálním nátlakem, protože jim nic jiného nezbývá.

Český prezident Miloš Zeman – a nejenom on – kritizuje fakt, že ze Sýrie utíkají mladí muži, místo aby bojovali za svobodu své vlasti. Nemyslíte, že na tom může něco být?

Syřané přece s Islámským státem bojují. A nejen stateční Kurdové. Například Syrská svobodná armáda (vznikla z důstojníků a vojáků, kteří dezertovali z vládních ozbrojených sil – pozn. red.) vytlačila islamisty z velké oblasti na severu Sýrie. A to nezmiňuji ostatní povstalecké skupiny, které bojují za svobodu Sýrie proti Bašáru Asadovi, ale i proti jeho žoldákům z Íránu, Iráku, Afghánistánu či milicím šíitského Hizballáhu, což jsou rovněž teroristé.

Takže na té poznámce nic není?

Pochopitelně ne všichni Syřané jsou hrdinové. Někteří mají rodiny, které musí živit. Pokud by padli v bojích, nikdo se o ně nepostará. Velké procento Syřanů ale proti Asadovi či islamistům bojuje. Syřané jsou hrdý a svobodomyslný národ s tisíciletými kulturními tradicemi – i proto jich za Sýrii bez Asada padlo už přes půl milionu.

Sýrie byla dlouho stabilním státem. Jednalo se ale o stabilitu pod diktaturou. O stabilitu vyvolanou strachem. Jednou lidé museli proti diktatuře povstat.

Odešli... a pak zmizeli

Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov minulý týden varoval obyvatele obklíčeného Aleppa: "Odejděte, anebo budete zabiti."

Kam ale mají před masivním bombardováním ruského či vládního letectva z obklíčeného Aleppa odejít? Z míst, kde se bojuje, sice je možné v tom zmatku uprchnout, ale jen s obrovským rizikem. Vláda tam dokonce občas posílá i autobusy. Jenomže už při obléhání Homsu v neprodyšně obklíčené čtvrti Baba Amr jsme zažili situace, kdy zvláště mladí muži, kteří do těch autobusů nasedli, beze stopy zmizeli. Jiní byli na útěku povražděni. A to pomíjím vládní odstřelovače, kteří bez rozlišování zabíjejí.

Jak jeho apel vnímáte?

Pan Lavrov by si měl uvědomit, že lidé, které vybízí k odchodu, by se podle jeho návrhu přemisťovali do oblastí, které ovládají váleční zločinci. Rodinám nikdo nezaručí, že jejich ženy nebudou znásilněny a jejich muže nepopraví nebo je neodvlečou do armády anebo do vězení. Kdokoliv z nich může být obviněn z terorismu. V takovém případě se po vás slehne zem, zmizíte bez soudu. Několik mých příbuzných už takhle dopadlo.

Doporučení pana Lavrova na opuštění obklíčeného Aleppa beru tudíž jako obrovskou licoměrnost. Rusové se na Syřanech dopouštějí genocidy a válečných zločinů, když plošně bombardují civilisty, nemocnice, fronty na chleba, tržiště... a nejen v Aleppu, ale i dalších městech.

I podle našich informací či monitorování sociálních sítí lidé v Sýrii náhle mizí. Jeden den o sobě ještě dají vědět a pak se bez dalších stop odmlčí. Jaké máte o těchto praktikách informace?

Na všech těch hrůzách se nepodílí pouze vládní vojsko či ruské letectvo, ale také zločinecké organizace, které kvůli výkupnému unášejí lidi. Při shánění prostředků nebo kvůli výměně zajatců s vládním vojskem se k únosům uchylují i některé povstalecké skupiny. Například u nás v Homsu teď každou ulici přehrazují zátarasy s hlídkami, často za asistence tajných služeb. Může tam zmizet kdokoliv a kdykoliv.

Pamatujete si nějaký konkrétní případ?

Jednoho dne takto cestou z práce zmizel devatenáctiletý syn našeho dobrého rodinného přítele. Ještě volal, že jde, domů už ale nedošel. Jediné, co víme, je, že byl už před mnoha měsíci zatčen u vojenského zátarasu. Je ve vězení? Donutili ho bojovat v armádě? A žije vůbec?

Podobná "mizení" jsou v Sýrii na denním pořádku. I tohle je tvář režimu Bašára Asada, jemuž jde o to, aby Syřané podlehli panice a on je pak hromadně potrestal.

Touha pomáhat Sýrii už mě neopustí

Na vašem profilu jsem se dočetl, že pomáháte Syřanům v nouzi. Jak taková pomoc vypadá?

Pomáhá celá naše rodina – posíláme například příspěvky vyhlášeným sbírkám, humanitárním organizacím anebo i českým dobrovolníkům, kteří odjíždějí na Blízký východ pomáhat. Prostřednictvím příbuzných a známých finančně přispíváme i lidem přímo v Sýrii.

Neriskujete, když nám dáváte rozhovor nebo když vystupujete na sociálních sítích?

Stačí, aby člověk promluvil otevřeně do novin, a návrat do Sýrie pro něj může být nebezpečný.

I pro vás?

Možná. Záleží na tom, zda se na syrské velvyslanectví v Praze donese, že poskytuji rozhovor, který není v souladu s politikou Bašára Asada.

Vrátíte se jednou do Sýrie?

Těžká otázka. Rodiče zpočátku s návratem počítali – přijeli do Česka každý s jedním kufříkem. To bylo před čtyřmi lety. Čím déle ta válka trvá, tím více tu zapouštíme kořeny, budujeme si kariéru. Já sice mám v Sýrii rodinu, známé, přátele a chtěla bych tam jezdit třeba jako lékařka a pomáhat lidem, ale už to asi není reálné. Touha Sýrii pomáhat mě ale nikdy neopustí. Ani naděje.

Z čeho pramení strach a nenávist Čechů

Co myslíte – jsou Češi xenofobové?

Vůči cizincům jsou dost opatrní – i vzhledem ke své historii v posledních několika stoletích. Pořád je někdo ze Západu či Východu válcoval a přepadával. Dříve Češi xenofobové nebyli. Ale teď...

… ale teď?

Ještě před několika málo lety tu byl cizinec víceméně za kuriozitu, zajímavost. Nenávist a strach z cizinců, která společností hýbe nyní, je podle mě uměle vyvolanou či vyprovokovanou náladou. Bohužel i některými vlivnými politiky, pana prezidenta Zemana nevyjímaje. A také některými médii, pro něž se stalo zastrašování lidí tématem a možná i výnosným spektáklem.

Co nejvíce vnímáte vy?

Když se mě ještě nedávno lidé vyptávali na Sýrii, tak jsem z nich nepociťovala nenávist. Teď ale někdy vnímám až hysterickou nesnášenlivost vůči všemu arabskému. Přitom mi ti lidé vždy říkají, abych to nebrala osobně. Jak bych to ale měla brát jinak? Jsem přece napůl Syřanka a většinu života jsem prožila – a i medicínu vystudovala – v Damašku.

Ještě před dvěma lety se mě známí jen zvědavě vyptávali na mé kamarádky, které se zahalují do šátků. Teď už jim ale lidé na ulici i nadávají, anebo po nich dokonce plivou. Tohle ale přesto není pro Čechy typické... jen jsou zkrátka poněkud zmatení a až příliš podléhají onomu uměle šířenému strachu. Třeba v pražské motolské nemocnici mě ani nemohli přijmout lépe. Moc mně při zapracování pomohli.

Cesta do Evropy stála Syřana Muhammada 1200 dolarů. Spolupracovník Aktuálně.cz Michal Pavlásek ho loni potkal v Makedonii. Chtěl jediné: do Německa. | Video: Michal Pavlásek
 

Právě se děje

Další zprávy