Oslo /Od naší zvláštní zpravodajky/ - Norská metropole Oslo vyměnila slzy a strach z teroru za růže.
V centru města jsou vidět téměř na každém kroku. Další květy tu lidé přinášejí ke katedrále Domkirke, která se pro Nory stala v posledních dnech ústředím piety, zármutku, ale i vracející se sebejistoty.
Dnes je to přesně týden, co Norskem otřásl výbuch ve vládní čtvrti Osla a brutální hon na politicky angažované děti na ostrově Utoya. Při obou útocích zahynulo minimálně sedmdesát šest lidí, nejmladší známé oběti bylo čtrnáct let.
Ulice Osla působí i v této těžké době vyrovnaným dojmem. Pořád tu voní vzduch mořem a nad městem kvílí racci. Stejně tak tu pořád na ulici potkáte vrcholného politika bez zástupu bodyguardů, jak to bývalo zvykem dřív.
Místní, zdá se, touží po jediném. Není to pomsta vrahu Andersu Behringu Breivikovi, jehož pravděpodobný trest jednadvaceti, maximálně třiceti let vězení upoutal pozornost Evropy. Cennější pro ně je, aby země zůstala taková, jaká byla před útokem dvaatřicetiletého vraha - liberální a hýčkající si občanské svobody.
"Viděli jsme tolik silných mladých lidí, kteří museli bojovat o holý život, a jejich přesvědčení zůstává stejné. Norsko musí zůstat stejně otevřené a demokratické, jako bylo dosud," říká před katedrálou v Oslu třiatřicetiletá Tonja, která na pietní místo přišla se svojí matkou a roční dcerou. "Nikdo nám nezaručí, že už se nic takového nikdy nestane, ale ukázali jsme, že jsme silní," dodala.
Tragédii tu společně sdílejí celé rodiny, excentricky oblečení teenageři i potomci imigrantů. Právě poslední jmenované si vzal za záminku pro svůj čin Breivik.
"Když bomba vybuchla, vysklilo nám to výlohu. Neumím k tomu činu říct nic jiného, než že ten muž je šílený," říká pan Karuan. Do Norska přišel před deseti lety z Kurdistánu. Pár metrů od sídla premiéra provozuje opravnu oděvů, po útoku to trvalo pět dní, než znovu mohl svůj obchod otevřít.
Ve čtvrtek tu společně se svým bratrem vylepoval na karton, který prozatím vyplnil poškozenou výlohu, lístky růží uspořádané do tvaru srdce.
Jen malý kousek města v těšné blízkosti explozí poškozených budov zůstává uzavřený. I k těmto zátarasům lidé přicházejí uctít oběti.
"Útoky se dotkly každého. Norsko je počtem obyvatel malá země, téměř každý zná někoho, kdo při nich ztratil blízkého člověka nebo v té době byl na ostrově Utoya," říká třiadvacetiletý student Jasper.
Minulý pátek v 15:25, tedy v době exploze, byl doma, pár kilometrů od Osla. "Celý dům se třásl. Nejdřív jsem myslel, že je to bouřka, protože pršelo. Ale pak jsem uviděl kouř nad městem," popsal svou zkušenost mladý student.
Společně se svou přítelkyní Katherin si přejí vlastně jediné. Aby mohli volně chodit městem a na cestě k domovu jim nebránily armádní zátarasy a hlídky, tak jako minulý pátek. Norská policie totiž například chodí běžně neozbrojená. "Útoky a jejich následky lidi semknuly. Vždycky budeme mít svobodu. Ukázali jsme také, že se umíme ubránit a postarat sami o sebe," dodává Katherin.
Místním se také nechce otevírat debata o tom, zda je emoce nedoženou ke změně velmi humánního zákona, podle kterého vrah může být odsouzen maximálně na jedenadvacet let. "I kdyby byla trestní sazba vyšší, neodradilo by ho to od jeho činu," říká předseda norského parlamentu Dag Terje Andersen, člen vládnoucí norské Strany práce, jejíž mládežnická organizace byla napadena na ostrově Utoya.
V tu chvíli stojí před budovou sněmu a hovoří s kolemjdoucími lidmi. Každý den prý chodí pěšky do svého bytu tady v Oslu, cesta mu netrvá déle než deset minut a s lidmi je prý zvyklý debatovat. Nic na tom nehodlá měnit ani po útocích.
"U nás je běžná věc, že se lidé potkávají ve městě s ministry a členy parlamentu a říkají jim, co si myslí. Je to součástí našeho politického života. Ani to se nesmí změnit. Každý drobný úkrok by byla prohra naší demokracie," řekl Aktuálně.cz Anders.
