Živě z karpatské Koločavy: Tady končilo Československo

Martin Novák Martin Novák
29. 10. 2008 11:00
Reportáž z koutu bývalé ČSR, kde 90. výročí jejího vzniku slaví málokdo
Vesnice Koločava kdysi ležela na československo-polských hranicích.
Vesnice Koločava kdysi ležela na československo-polských hranicích. | Foto: Martin Novák

Koločava (od našeho zpravodaje) - Vesnice Koločava proslula jako místo, kde operoval "loupežník" Nikola Šuhaj - v románu Ivana Olbrachta a ve filmu Balada pro banditu, inspirovaném Olbrachtovou knihou.

Nikola Šuhaj ovšem skutečně žil a vesnice Koločava je skutečná. Na Zakarpatské Ukrajině stojí v místech, kde v letech 1919 až 1939 vedla československo-polská hranice.

V době, kdy Podkarpatská Rus byla součástí Československa jako její nejvýchodnější část.

Kdysi tady končilo Československo. Dnes - devadesát let po jeho založení - tu žádná hranice není. Na obou stranách té bývalé je Ukrajina.

Bývalá četnická stanice v Koločavě.
Bývalá četnická stanice v Koločavě. | Foto: Martin Novák

Kus Československa tady ale zůstal. Vlastně několik kusů. Ivan Olbracht má před školou bustu a v samotné škole malé muzeum. 

Bývalá stanice československých četníků je opravená v dobovém stylu, je v ní restaurace a hotel.

A u kostela jsou hroby četníků, které tady na začátku dvacátých let zastřelil Nikola Šuhaj. Skoro devadesát let různých režimů přežily kupodivu netknuté.

Olbrachtovo muzeum, stejně tak jako zrekonstruovaná četnická stanice, je dílem místní učitelky Natálie Tumarecové.

O návštěvníky nemá nouzi. Čechů, kteří sem jezdí za romantikou a Koločavu nevynechají, je dost.

Natálie Tumarecová, průvodkyně v Muzeu Ivana Olbrachta.
Natálie Tumarecová, průvodkyně v Muzeu Ivana Olbrachta. | Foto: Martin Novák

V muzeu jsou vystaveny dobové fotografie i československé dokumenty z Podkarpatské Rusi

"Muzeum tady bylo už v osmdesátých letech, ale bylo plné komunistické propagandy. Museli jsme ho předělat. Mám to jako svého koníčka. Nikola Šuhaj a jeho prostřednictvím Ivan Olbracht Koločavu proslavili, tak jsem chtěla, aby tady nějaká památka byla," říká paní Tumarecová.

Poté, co Podkarpatskou Rus obsadila v roce 1944 Rudá armáda, byl její otec odsouzen jako ukrajinský nacionalista a nepřítel sovětského lidu na 25 let do vězení. Devět let strávil v gulagu na Sibiři.

Z československé četnické stanice se stalo kulturní středisko, později sklad. Paní Tumarecová s manželem dům taktak zachránili před zřícením.

Foto: Aktuálně.cz

Často jezdí do České republiky a v policejním archívu tam nedávno získala cenný exponát. Fotografii Nikoly Šuhaje a jeho bratra, zabitých českými četníky.

U nedalekého dřevěného kostela z 18. století jsou pochováni dva Češi, kteří do těchto končin na začátku dvacátých let minulého století přišli sloužit jako četníci.

Oldřicha Hrabala zastřelil v roce 1921 Nikola Šuhaj. Ostatky dalšího zastřeleného Čecha si později jeho pozůstalí vyzvedli a převezli je do jeho rodiště v Příbrami. (Šuhaj je v Koločavě také pohřben, ale na jiném hřbitově.)

Samotný dřevěný kostel je zavřený a odsvěcený. Jde o cennou památku, ale vesnice nemá na jeho opravu.

Kostel byl zavřen už za Československa, někdy ve dvacátých letech.

"Psali jsem výzvy a žádosti, abychom získali peníze na opravu. Ale tady na Ukrajině se politici pořád hádají a mají jiné starosti, na tohle každý kašle," zlobí se průvodkyně Marie Glebová, která do kostela a na český hřbitov doprovází občasné české návštěvníky.

Kostel Svatého ducha pochází už ze 17.století, ale zajímavá je i jeho nedávná minulost. Za Sovětského svazu zde bylo muzeum ateismu a pod stropem vévodila interiéru slova kosmonauta Gagarina: "Byl jsem ve vesmíru, ale Boha jsem tam neviděl."

Marie Glebová u hrobu českého četníka Oldřicha Hrabala. Zabil jej Nikola šuhaj.
Marie Glebová u hrobu českého četníka Oldřicha Hrabala. Zabil jej Nikola šuhaj. | Foto: Martin Novák
 

Koločava si kontakt s Čechy přece jen udržuje. Podle Natálie Tumarecové tak zhruba třetina obyvatel vesnice pracovala nebo pracuje v České republice.

I když získat takovou práci není jednoduché.

"Vydávání pracovního povolení kontroluje několik mafií, je těžké a drahé ho dostat. Lidé musí zaplatit moc peněz už jen za to, že mohou stát ve frontě na víza před českým konzulátem ve Lvově."

Její spolužák Vasil Makar české vízum má. V České republice pracoval na několika stavbách a zase se tam chystá.

"Dělal jsem hlavně na Moravě. V Brně, Olomouci, Hodoníně. Legálně, povolení i vízum mám," zdůrazňuje.

V Koločavě momentálně staví skanzen. Vesnici tak, jak vypadala na přelomu osmnáctého a devatenáctého století.

Vasil Makar ve škole z počátku 20.století, která je součástí koločavského skanzenu.
Vasil Makar ve škole z počátku 20.století, která je součástí koločavského skanzenu. | Foto: Martin Novák

Včetně kovárny, školy, truhlárny i obyčejných chalup. Projet financuje hlavně jeden z poslanců ukrajinského parlamentu, koločavský rodák.

Cílem je přitáhnout do Koločavy turisty, využít její potenciál.

"Ještě jednou pojedu do České republiky a celé bychom to pak tady chtěli dodělat příští rok," říká Vasil Makar. 

A doufá, že Čechů bude jezdit čím dál víc.

Podobný cíl sleduje i Jurij, majitel malé kavárny v Užhorodu. Shodou okolností v ulici, která nese jméno Ivana Olbrachta.

Vchod do restaurace zdobí odkryté nápisy z doby Československé republiky. Pivo, limo, šunka, káva a další pamlsky.

Uvnitř má Jurij velkou sbírku: různé české cedule, desky a nápisy ze dvacátých a třicátých let minulého století. Včetně českého automatu na čokoládové bonbóny.

"Sbírám to už hodně let, baví mne to," vykládá s úsměvem Jurij. "Lidi, kteří o historii něco vědí, československou éru oceňují. Hodně se tady postavilo, Užhorod v té době zaznamenal velký pokrok. A mohlo se svobodně mluvit," dodává.

Ne vše bylo ale ideální. Praha například dlouho odmítala poskytnout podkarpatským Rusínům slibovanou autonomii. Učinila tak až pod tlakem v roce 1938.

Jurij nicméně tvrdí: "Určitě to bylo lepší než později za Sovětského svazu. To jsme nemohli skoro nic."

 

Právě se děje

Další zprávy