Mostar (on našeho zvláštního zpravodaje) - Kluci na kolech se prohání Vukovičovou ulicí jak o závod.
V parku na dohled od řeky Neretvy posedávají staří muži a pokuřují, zdraví skupinku usměvavých žen v šátcích, vracejících se z nákupů.
"Marko! Marko!"
Desetiletí dvanáctiletí uličníci obestoupí malého blonďáka. Začíná strkanice. Chlapec do party očividně nepatří. Zatímco jinde v Evropě lze dětské pošťuchování přejít, v Mostaru - nekompromisně etnicky rozděleném městě - je chlapecký mikrosvět součástí mnohem širšího problému.
Marko je bosenský Chorvat, kluci na kolech bosenští Muslimové.
Kdyby jen turisté věděli
Po vyhlášení nezávislosti Bosny a Hercegoviny válčili Chorvaté a Muslimové společně proti jugoslávské armádě. Po odchodu Srbů se obě komunity pustily do bojů mezi sebou - bosenské Chorvaty hnala vpřed představa nezávislého státu. "Nezapomeňte rok 1993," stojí na zdech a kamenech po celém městě. Místní se hesla drží úporně. Válka z jejich myslí nezmizela.
Zrekonstruovaný Stari most má symbolizovat sjednocení. V roce 2004 ho s velkou slávou a za evropské peníze znovu otevřeli. Turisté po něm korzují tam a zpět, v rukou připravená eura pro odvážné skokany.
Pro obyvatele etnicky roztříštěné Bosny a Hercegoviny nesymbolizuje památka pod ochranou UNESCO vůbec nic.
Napětí ve městě je příliš velké, největší z celé federace. Jestli měl Samuel Huntington se svou pochybnou teorií o střetu civilizací pravdu, Mostar mu je důkazem.
"Jen jednou jedinkrát v životě jsem lhal o svém původu. V Mostaru do mého auta začal na křižovatce narážet rozzuřený chlap," vzpomíná Darko Brkan, šéf sarajevské neziskovky Zašto ne? (Proč ne?). Každý den svádí v hlavním městě ostré bitvy s politiky, v Mostaru muslimské kořeny tajil.
"Radši jsem na něj řval: jsem Chorvat!"
Je velmi pravděpodobné, že malý Marko po mostě nešel nikdy.
"Znám plno teenagerů, kteří ho zblízka ještě ani neviděli. Dnešní školáci jsou vychováváni v naprosté izolaci od dětí z druhé komunity. Aby Chorvat přišel jen tak do muslimské čtvrti? To se tady pořád nenosí. Připomíná mi to dobu těsně před válkou," krčí rameny Kristina Čoričová z kulturního centra Abraševič, které se snaží Muslimy i Chorvaty sblížit.
Kafa, ne Kava
Přes 400 let starý osmanský most cíleně zničilo chorvatské dělostřelectvo v roce 1993 během bosensko-chorvatské války. Jedním z velitelů byl generál Slobodan Praljak. Za pogromy proti muslimům a v neposlední řadě za zničení nejvýznamnější mostarské památky ho soudí Mezinárodní trestní tribunál v Haagu.
Stavba vydržela exploze šedesáti granátů, pak se zřítila.
Ve městě, kde si dospělí dvakrát rozmýšlejí, zda si objednat kafu nebo kavu, to aby podle výslovnosti neprozradili, k jaké komunitě patří, se optimismus hledá obtížně. Nahrává tomu i vážná desetiměsíční politická krize, kterou Bosna a Hercegovina od posledních voleb zažívá.
Vše je tady striktně etnicky rozdělené: autobusová doprava, elektrárenské podniky, služby, profesní sdružení. Z kopce, odkud děla deset měsíců ostřelovala muslimské ghetto na východním břehu Neretvy, jeho elegantní medresy a bazar, teď v noci neonově září třiatřicet metrů vysoký římskokatolický kříž. Veřejné tajemství říká, že má zastínit minarety mešit.
Za vším hledej papaláše
Dvaatřicetiletá Kristina Čoričová z Abraševiče má pořád napilno. Problém jsou peníze. Kultura je v Bosně a Hercegovině to poslední, na co má stát příspěvky. Zahraniční sponzoři se ale pořád shánějí lépe než podpora mostarských úřadů. Jak říká Čeričová, svou agendu vyřizují podle etnického a náboženského klíče. Mnohem rigidněji než ve zbytku federace.
"Nejproblematičtější jsou školy," stýská si. Jejich ředitelé a učitelé tady povětšinou fungují jako agenti římskokatolické církve a islámských institucí. Před lety vznikl nápad otevřít společnou základku, plán ale naprosto ztroskotal. "Společnou měla jenom střechu," vzpomíná Čoričová.
"Církevní papaláši z obou stran řeky tady nenávist vyvolali, šířili ji za války a stále se snaží, aby neutichla," dodává.
Marko tak v hodinách dějepisu nikdy neuslyší, že je Praljak válečný zločinec. Co se muslimští kluci na kolech učí v hodinách náboženství, to netuší už vůbec nikdo.
Paradoxem dnešního Mostaru je tak fakt, že nejzranitelnější jsou vůči vlivu etnické a náboženské nenávisti mladí lidé. Přitom svištění kulek, vraždy, znásilňování a výbuchy granátů nikdy nezažili. "Jsou ztracená generace, my si aspoň pamatujeme dobu před válkou, oni ale nemají na co navazovat," uzavírá Čoričová.
Uličníky z Vukovičovy ulice nakonec rozehnali pokuřující staříci. Marko utíkal pryč, směrem od Starého mostu, který v Mostaru stále platí za výsostné území Muslimů.
