Vilnius (Od našeho zvláštního zpravodaje) - Stačí zběžný pohled na mozolnaté dlaně českých vojáků v Litvě a hned se dovtípíte, co mají ti muži asi za sebou. S mírnými rozpaky je ukazuje třeba četař Ludvík Janeček: "Vykopali jsme tu už hezkých pár kubíků zeminy, takže mi ty dlaně poněkud zmozolnatěly." A jeho smějící se kolegové jsou na tom obdobně.
Od 10. ledna vykopali v bezprostředním kontaktu s "protivníkem" a pod jeho palbou 1500 okopů pro ležící, klečící a stojící střelce, celkem prý přemístili tolik zeminy, jako kdyby snížili plochu o velikosti fotbalového stadionu o jeden metr. Na jednoho vojáka připadá zatím 200 kilometrů pěších přesunů a 300 hodin drsného výcvikového drilu.
Litevská policie ale zároveň stále prošetřuje incident pětice českých vojáků před luxusní restaurací ve Vilniusu. "Těch pět chlapů jsme už poslali domů. Řekli mi, že je jim to nedorozumění velmi líto," sděluje velitel úkolového uskupení Miroslav Maixner.
Podle vojenského kaplana Daniela Waclawka za incident mohou i potíže v komunikaci s Litevci. "Chtěli navštívit luxusní restauraci, kam se chodí jen ve společenském oblečení, ve svých civilních šatech, které si přivezli s sebou. Nebyla to ale žádná rvačka. Stále čekáme na stanovisko litevské policie."
Zápřah, ale i stesk po ženách a blízkých
Lépe se veliteli mluví o podmínkách litevské akce. "Cvičíme tu v klimaticky dost odlišných podmínkách - to kvůli vysoké vlhkosti a mrazům -, než jsme z domova zvyklí. Proto i dlaně mých mužů jsou k nerozeznání třeba od těch hornických," říká Maxiner.
Skoro by se dalo říci, že Čechům v Litvě nastaly zimní galeje. "Tří měsíce intenzivního výcviku (Češi v Pobaltí končí 20. března - pozn. red.) s litevskými vojáky v neustálém zápřahu, kdy nás nic nerozptyluje, a to ani ženy, taková věc se nám v Česku jen tak nepoštěstí," svěřuje se po boji o osadu velitel pěší čety poručík Jakub Kružík. I když po ženách se jeho mužům přece jen stýská, dodává.
Bohoslužby v přestávkách mezi boji
Drsné podmínky cvičení na polygonu Pabrade, které prověřují schopnosti, vůli i výdrž společně cvičících Litevců a Čechů, si pochvaluje i velitel litevské brigády Radvilas Arturas. Výcvikové metody Litevců se podle něj příliš neodlišují od těch českých. Důležitější je prý vzájemné profesní i lidské porozumění mezi vojáky.
Život v rozlehlých lesích Litvy či na pobřeží Baltu má v tomto období k romantice či duchovním záležitostem daleko. Kaplan Waclawek už mezi vojáky přesto rozdal dvanáct polních biblí. A pokud to výcvik umožňuje, pořádá i bohoslužby. "Jako brigádního kaplana mě i manévry v Litvě k lidem hodně přiblíží. A snad i je ke mně."
A protože dlouhé odloučení bývá i pro blízké vojáků někdy těžké, žádá Waclawek z Litvy do Česka své kaplany o pomoc při řešení nejrůznějších komplikací či potíží rodin vojáků.
Generál Bečvář: Pochopme obavy Litevců
Češi horem dolem "drilují" s Litevci obranné taktické manévry družstva, čety či roty. Jak přiznává i přítomný náčelník českého generálního štábu Josef Bečvář, je to podmíněno zjevnými obavami Litevců z napadení: "Nám Středoevropanům se to může zdát zvláštní, ale oni to tak - a dost intenzivně - cítí. A nejenom zde v Litvě, ale i v Lotyšsku a Estonsku. Obava z Ruska je tu zkrátka víc než patrná."
Sto dvanáct Čechů v Litvě vlastně představuje jakési "předskokany" plánovaného začlenění mnohem početnějších uskupení českých vojáků do vznikajících jednotek NATO (Enhacet Forward Presence), rozmísťovaných v Polsku či v Pobaltí. Zatím se ale na konci března v rámci iniciativy zemí visegradské čtyřky vystřídají v Litvě se Slováky, v Lotyšsku s Poláky a v Estonsku s Maďary.
